Masters Of The Universe

Fanoušci asi/možná budou spokojeni až nadšeni, já jsem s He-Manem skončil u Lundgrena, z kteréhož blízkého setkání třetího druhu si bohužel/naštěstí nepamatuju vůbec nic, takže jsem na další (navíc epicky natočený) nášup zvědavý, ale tenhle trailer mi tedy moc důvodů k návštěvě kina nedává, sorry jako.   

Kudos, že po všech těch tržebních karambolech, které tyhle "produktové" značky postihly (Transformers, G.I. Joe, D&D), někdo vytáhnul z kasičky 200 mega na MotU a Knight ukecal k účasti slušně reprezentativní support cast (Elba, Brie, Baccarin, ehm Leto:-)), ale působí to dost zaměnitelně, a.k.a. standardní big budget studiový digibordel na autopilota.

A Thousand Blows (Sezóna 2) 7/10

Strejda Knight v první sezóně divákům nabídl vydařenou várku historek z podsvětí Londýna v předminulém století, rok se s rokem sešel a servíruje další nášup. Tomu se říká správné pracovní nasazení:-). Ve druhé sezóně se tak trochu projevuje syndrom všech podobných tematických sérii, ve kterých v navazujících řadách ústřední nápad ustupuje do pozadí ve prospěch soustředění se na další osudy postav a jejich vztahy, nicméně podívaná je to stále zábavná.

Základní schéma samozřejmě zůstává stejné jako minule, ale zatímco v předchozí sezóně šlo o historické gangsterské drama proložené občasnými boxerskými vsuvkami, tentokrát jsou zápasy v ringu vyloženě do počtu a nebýt vedlejší linky s trénováním následníka trůnu, souboje mezi provazy by se zredukovaly jen na hrstku pár minutových šarvátek, ve kterých není čas a prostor na budování nějakého napětí a dramatu. Jinak je ovšem vše při starém, což platí i pro dramaturgickou složku (opět se prolínají linky s kapsářským gangem, provozováním putyky a plánovaným heistem).

Určité potlačení sportovní roviny naštěstí nepředstavuje zásadnější problém, protože jednotlivé postavy jsou samy o sobě natolik zajímavé/zábavné, že jejich vzájemné interakce je potěšení sledovat. Na čemž má největší zásluhu opět výborně hrající casting v čele s dvojící Graham a Doherty. Ani stran produkčních hodnot a audiovizuálu k žádným změnám nedošlo, což znamená vynikající retro výpravu a kostýmy, které se velkou měrou podílí na parádní dobové atmosféře a hravě rozverný OST, který dodává mnoha scénám vítaný prvek nadsázky, ale rovněž trikovou stránku, která opět vykazuje jisté nedostatky (digitální kašírované pozadí působí jako … digitální kašírované pozadí:-)). Závěr naopak slibuje zavést příště nové pořádky (podívat se za oceán je skvělý nápad:-)), takže nezbývá než se těšit na třetí sezónu.

28 Years Later: The Bone Temple 7/10

Boyle (respektive zástup v podobě DaCosta) s Garlandem pokračují v nekompromisním tvůrčím přístupu, který nastolili v předchozím filmu a tematicky se v novince opět vydávají úplně jiným a opět nečekaným (a na poměry žánru osvěžujícím) směrem. Největší obava, tj. dosud nepříliš přesvědčivá náhradnice na režisérské stoličce, se naštěstí ve filmu nepotvrdila a DaCosta si tímhle počinem připisuje s přehledem nejlepší kousek do své filmografie (z čehož snad do budoucna vyvodí patřičné závěry:-)), který se dokonce v nejdůležitějších ohledech vyrovná minulému příspěvku do série.

Garland naštěstí nevykrádá sám sebe a zatímco posledně se v kulisách post-apo světa s hordami nakažených odehrávalo komorní coming of age rodinné drama, tentokrát došlo na komorní satanistické survival drama, které staví na oblíbeném žánrovém motivu "největší zlo nepředstavují nakažení, nýbrž lidé", přičemž pokračování je po stránce produkčních hodnot (podobně vysoký rozpočet jako minule je trochu s podivem, protože v sequelu se žádné velké akční scény, ani davové scény nebo rozlehlé sety nekonají) i příběhové linky ještě o kus skromnější/přímočařejší než předchozí film.

DaCosta (stejně jako Boyle) míchá ve filmu několik žánrů dohromady a soustředí se na poměrně jednoduchou, ale o to silnější příběhovou linku, která by bez problémů fungovala i sama o sobě (zasazení filmu do zombie žánru představuje jen příjemný bonus navíc) a při tom rozehrává spoustu atraktivních témat (náboženství, sektářství, humanismus vs pragmatismus, samaritánství, atd.). Čehož vedlejším efektem je, že obvyklé žánrové propriety (hrátky s rozzuřenými nakaženými, likvidace nakažených sprinterů na všechny možné způsoby, atd.) hrají ve filmu ještě podružnější roli než posledně, byť na gore radovánky s brutálním fatalitami, vytěžujícími eRkový rating naplno, se naštěstí nezapomnělo.

Ostatní aspekty filmu ovšem tenhle úkrok stranou bohatě kompenzují. Samotná akce sice nedostane tolik prostoru, ale explicitní scény jsou natočeny sugestivně, pochvalu zaslouží rovněž nápaditá práce s postavami (dokonce i hlavní záporák dokáže projevit lidskou stránku, byť jen na pár minut), psychologická rovina skvěle kulminuje v závěrečném prohození rolí (aneb prekérnost kultu osobnosti a davové manipulace v kostce:-)), dojde i na pár zajímavých nápadů v rámci world-buildingu (důvod agresivity nakažených, možnost zvrácení následků nákazy) a casting opět odvádí parádní práci (Fiennes zejména na konci herecky naprosto dominuje, ovšem ani O'Connell se nenechává zahanbit a podává vynikající výkon).

Po audiovizuální stránce DaCosta za Boylem sice zaostává a film není tak stylově/efektně/energicky natočený jako jeho předchůdce (psychedelické vsuvky a hrátky se zvukem, střihem a obrazovými filtry víceméně zcela vymizely), výborně namixovaný OST naštěstí přetrval. Stejně jako minule tempo uprostřed filmu znatelně poklesne (přitom v úvodu filmu se nic nevysvětluje a divák je vhozen přímo doprostřed dění), ovšem strhující atmosférické finále se satanistickým sabatem lomeno hudebním festivalem zvedá kvalitativní laťku strmě nahoru. Snad se studio smiluje a dříve nebo později dostane Boyle s Garlandem šanci zamýšlenou trilogii dokončit (už kvůli cliffhangeru na konci s cameo vystoupením Murphyho).

Whistle

Mám takový vtíravý pocit, že něco takového jsem už někde viděl. Akorát namísto foukání do starodávné píšťalky se sahalo na starodávnou ufiknutou pazouru:-). Hardy není beznadějný břídil, ale na druhou stranu šikovný řemeslník taky ne, takže se z toho může vyklubat úplně cokoliv od ucházející žánrovky, přes zapomenutelný pokus napodobit finanční úspěch Talk to Me, po naprostou ztrátu času. Podle generického traileru (sestříhat záběry po pár vteřinách do jedné koláže na nějaký wow efekt už fakt nestačí) bych si vsadil spíše na to druhé nebo třetí, ale třeba Hardy nakonec překvapí.

Pillion 5/10

Začíná to poměrně absurdně až komicky (loser Melling s konstantním výrazem opuštěného/vystrašeného štěněte v obličeji potká sexy frajera Skarsgårda, projde svérázným konkurzem v zadní uličce a začne macho motorkáři dělat v domácnosti služku a sexuální hračku na vyžádání), což je možná záměr a možná také ne, ale postupně to přeroste v zajímavým způsobem rozehranou (toxickou) vztahovku, která ovšem ve výsledku skončí značně neuspokojivě.

Po herecké stránce Melling a Skarsgård odvádějí hodně slušnou práci (respekt za projevenou odvahu v explicitních scénách) a jejich vzájemné fyzické interakce jsou natočeny bez příkras, pohled do specifické subkultury přináší jisté zapamatovatelné situace (ať už se zakládají na skutečnosti nebo jde o fabulaci), žádné klišé s traumaty a domácím násilím se naštěstí nekoná a sem tam o sobě dá vědět střih, ale práce s postavami a narativ představuje problém.

Celý film je postaven na charakterových protikladech a vztahové dynamice (submisivní hlavní postava prahne po plnohodnotném vztahu vs domino protějšek, který se obává vystoupit ze své komfortní zóny), ale psychologická rovina se v jinak značně repetitivním ději nijak neřeší, vedlejší linka s rodiči vyšumí do ztracena (přímo se nabízelo postavit hlavní postavu před dilema ztratit rodiče vs udržet vztah), deus ex machina koncovka stran charakteru macho motorkáře nedává moc smysl a finále ve stylu kruh se neuzavřel (žádné poučení z krizového vývoje?) tomu pak dodává korunu.

28 Years Later: The Bone Temple (Bilance)

Podle wiki byla dvojka ještě o pár mega dražší než jednička, což upřímně moc nechápu. Sice to netočili souběžně, ale krátce po sobě, ale nějaká úspora nákladů tam snad proběhla. Ve dvojce nejsou žádné nové, natož velké, sety a celkově je to ještě o kus komornější (akce, davové scény, audiovizuál, triky) než to bylo minule. Telefony sice vyměnili za profi kamerovou techniku, ale jinak ten budget oproti jedničce není na dvojce nijak poznat.

Jako vysolit 120 mega za takhle specificky zaměřený (dvoj)projekt byl risk od samého počátku a je vlastně zázrak, že jednička vydělala to, co vydělala. U dvojky se ten pokles tržeb dal po ohlasech na jedničku, která dodala něco úplně jiného, než si početná část publika po trailerech představovala, předpokládat, takže výsledek sice nepotěšil, ale nijak nepřekvapil. Snad se podaří vytáhnut z kasiček celosvětově alespoň tolik, aby se v součtu s rozpočtem a marketingem dostali na nulu a Boyle s Garlandem ukecají studio, aby jim dalo na stůl dalších 60 mega s tím, že oscarový Murphy natáhne do kin davy. Nemám rád neuzavřené série, u těch kvalitních (jako tady) pak obzvláště.

Altered 3/10

Notorický fušer Vuorensola to (možná) myslel dobře, ale dopadlo to jako vždycky (což znamená tragicky). Produkční hodnoty samozřejmě minimální, premisa vykrádačka libovolné dystopické sci-fi se sociálním přesahem, zkombinovaná se superhrdinskou komiksovkou, akční scény do počtu a zpracováním k smíchu, herecké výkony z kategorie ochotnického představení (jo, včetně Feltona v hlavní roli) a k tomu spousta scén na hraně nezamýšlené parodie. Některé filmy jsou mizerné. Jiné jsou tak zoufale mizerné, že neumětelstvím všeho a všech jsou zábavné. Tohle je bohužel ten první případ.

The Rip 8/10

Tip na skrýš drogového kartelu, barák na předměstí se svědkem uvnitř, zátah speciálního policejního týmu, obrovský balík prachů k zabavení (nebo přisvojení:-)) a banda zkorumpovaných kolegů, kteří se mohou skrývat jak venku, tak i ve vlastních řadách. Jednotlivé figurky na šachovnici jsou tudíž rozestavěny a herní partie "kdo proti komu a s kým" může směle začít. Carnahan zrovna nepatří mezi zaručené sázky na jistotu, ale tímhle policejním kouskem, který připomíná drsné žánrovky z policejního prostředí strejdy Ayera, trefil jackpot (a dost možná natočil nejlepší film ve své kariéře).

Zdánlivě jednoduchá premisa s nalezenou hotovostí patřící kartelu a následným procesem zajišťování důkazů na pozadí časového tlaku a pod hrozbou protiakce ze strany kartelu se totiž velice záhy začne příjemným způsobem komplikovat. Obrovská suma zabavených peněz samozřejmě pro některé členy týmu představuje velké lákadlo začít si vykládat předpisy podle svého, což se pomalu, ale jistě začne odrážet na čím dál tím více podezřelém chování všech přítomných postav. Nervozita stoupá, vzájemná důvěra se hroutí a dlouholeté přátelské/kolegiální vztahy dostávají povážlivé trhliny.

Carnahan v průběhu filmu skvěle buduje paranoidní atmosféru a všudypřítomný pocit nedůvěry mezi členy týmu a hraje si při tom jak s postavami, tak i s divákem. Morální hranice jsou rozostřeny a hlavní postavy po většinu stopáže svými činy umně balancují přesně na hraně kladného a záporného charakteru, přičemž role si mnohé z nich prohodí, což ovšem divák zjistí až poté, co past zaklapne a Carnahan vyloží všechny karty na stůl v překvapivém finále, ve kterém dojde nejen na povinnou whodunnit vysvětlovačku stran identity záškodníka, ale rovněž na nezbytnou dávku (vcelku obstojné) akce. 

Sympaticky konspiračním narativem obohaceným o nespolehlivého vypravěče to ovšem nekončí. Další silnou stránkou filmu je nepřekvapivě casting ústřední dvojice. Dlouholetí parťáci Affleck a Damon jednak rozdávají charisma na potkání a jejich vzájemná chemie funguje na výbornou a jednak podávají vynikající herecké výkony (škoda, že na Adkinse zbylo jen cameo). Finále se spektakulární honičkou je dramaturgicky tak trochu navíc (zakončit to klimaxem v dodávce by bez problémů stačilo) a naopak s bodycountem se mohlo znatelně přitlačit na pilu, ale v souhrnu parádně odvedená práce.

Hedda 5/10

DaCosta vskutku neztrácí čas a střídá při tom žánry jako na běžícím páse (za poslední pětiletku je tohle už třetí zářez s tím, že čtvrtý kousek je už na cestě a opět s přibalenou žánrovou, tentokrát zombie, otočkou), ovšem její modus operandi je stále stejný. Různý rozpočet, různá předloha a různý casting, ale víceméně stále stejný (nepříliš přesvědčivý) výsledek. Kudos za pracovní nasazení a různorodost témat, ale tohle přestává být pouhá náhoda/smůla.

Předlohu neznám, takže netuším, co vše nad rámec genderové nadstavby a přesunutí děje do 50s DaCosta ve filmu vynechala/přidala/změnila a zda je tak problém už v původním textu, nebo až v její moderní adaptaci, ale historka o snobském večírku, na kterém jeho intrikánská hostitelka/frustrovaná manželka/zhrzená milenka dovedně spřádá síť intrik a psychologických manipulací, ve kterých uvízne pár nebožáků z řad pozvaných hostů, vykazuje značné rezervy.

V podání DaCosta se totiž tahle mocenská hra proměnila v přehlídku v pomalém rytmu se odvíjejících konverzačních scén, ve kterých se nic zásadního po stránce vývoje charakterů, gradace děje, překvapivých zvratů nebo vztahového mnohoúhelníku až do samotného konce filmu nestane (finální ostrostřelba je navíc propálena hned na začátku filmu). Některé dialogové výměny obsahují náznak hlubších myšlenek, v pár scénách probleskuje zajímavá atmosféra a casting v čele s Thompson odvádí slušnou práci, ovšem kombinace utahaného tempa a nevzrušivého děje se na filmu podepisuje.

Song Sung Blue 7/10

Kolik už bylo natočeno životopisných historek o nějaké živoucí hudební legendě, popisující její život a kariéru skrze cestu od skromných počátku až na samotný vrchol popularity? Hromady … a tohle naštěstí není jedna z nich. Brewer na to šel totiž chytře a namísto standardně střiženého biopicu přímo o Diamondovi se rozhodl natočit civilní portrét o (manželské) dvojici propagátorů jeho díla, který dokáže potěšit (a malinko dojmout) i někoho, kdo o hlavních postavách v životě neslyšel a z mistrova repertoáru vyjma jeho nejslavnějšího songu nezná vůbec nic (to znamená mě:-)).

Po příběhové stránce se tady nikdo nepouští do žádných větších dramaturgických akcí a divák se tak v průběhu filmu dočká obvyklých dějových zákrut všech podobných žánrovek, natočených na základě skutečných událostí, které mapují něčí hudební kariéru (obtížné začátky, nečekaná sláva, úspěšná série vystoupení, vydobytá popularita vykoupena problémy v soukromí, rány osudu, finální vystoupení, atd.). Přesto film dokáže překvapit nečekaným dějovým zvratem, kterým se z odlehčené love story v kulisách hudebního biopicu překlopí do tíživého rodinného dramatu (a zase zpátky).

Jen plynulé střídání žánrů s několika překvapeními v narativu by ovšem ke kvalitnímu výsledku nestačilo. Nejsilnější eso v rukávu Brewer vytahuje v podobě sympatického manželského páru, potažmo castingu ústřední dvojice, který spolu sdílí skvělou chemii. Jackman je v podobných napůl hereckých a napůl pěveckých rolích jako doma a (nepřekvapivě) i v tomhle případě podává parádní výkon, přičemž Hudson je na tom (překvapivě) v obou rovinách úplně stejně. Především jejich zásluhou film disponuje nakažlivou feel-good atmosférou (nejen v hudebních vsuvkách, ve kterých jak Jackman, tak Hudson srší energií), přestože v ději není nouze ani o serióznější/smutnější situace (nejen v dojemně osudovém závěru).