A Big Bold Beautiful Journey 4/10

Některé věci zkrátka obestírá záhada. Třeba jak se Farrell a Robbie potkali a následně vydali na retrospektivní cestu za poznáním jak sebe samých, tak svého protějšku. Nebo jak se zrovna tenhle nenápaditý pitch dostal na hollywoodský black list:-). Protože výsledkem je zdlouhavý unylý zapomenutelný výlet, který oblíbenou žánrovou škatulku "on a ona si k sobě skrze nejrůznější úskalí hledají cestu" naplňuje tím nejhorším možným způsobem.

Dobrou zprávou je, že Farrell a Robbie (nikdo další bohužel nestojí za zmínku, protože nemá ve filmu dost prostoru na to, aby se z něj nestala jen nahodilá figurka, která se znenadání objeví na scéně, odrecituje pár replik a zase zmizí, což je škoda zejména v případě dvojice Kline a Waller-Bridge) jsou po herecké stránce natolik nadaní jedinci, že dokážou utáhnout i banální dialogy a tuctově pojaté charaktery. Špatnou zprávou je, že vedle toho ještě přebít nudný děj a utahané tempo je už nad jejich síly. Vyjma produkčních hodnot a castingu tady totiž nefunguje skoro nic.

Nejenže obě hlavní postavy k sobě chovají sympatie/city obratem po seznámení a zbytek filmu se už jen útrpně čeká, až si konečně padnou do náruče. Samotné budování vztahu se tady děje skrze přehlídku úmorných dialogových výměn, plnou polopatických myšlenkových/citových vysvětlovaček, na pozadí zaměnitelné vyhlídkové jízdy, jejíž jednotlivé zastávky po cestě jsou pozoruhodně nezajímavé, často zbytečné (po dějové stránce nikam nevedoucí vsuvky o majáku a muzeu) a místy přímo nudné, protože postrádají jakékoliv drama, romantiku, humor nebo emoce (snad jen muzikálová epizoda obsahuje náznak jakéhosi nápadu), o nepřesvědčivém charakterovém vývoji ústřední dvojice ani nemluvě.

Send Help

Hmm, takže variace na závěr Triangle of Sadness s bojovkou na ostrově, respektive na všechny televizní "trosečníkové" reality show s prohazováním společenských, případně genderových, rolí:-). Když už si Raimi dává pauzu od studiových blockbusterů a vrací se zpět k nízkorozpočtové žánrové produkci (za což palec nahoru, od Drag Me to Hell už uběhlo spoustu času), u které může popustit uzdu své fantazii, tak bych očekával něco kapánek originálnějšího, ale vlastně proč ne? Černý humor podle traileru absentovat nebude, eRkový rating a nějaké explicitní násilí snad taky ne a casting je fajn.

The Woman In Cabin 10 6/10

Vyhlídková plavba na luxusní jachtě, skupinka různorodých postav a spáchaný zločin za účasti nepohodlného svědka, načež následuje paranoidní hra na kočku a na myš v uzavřeném prostoru s pachatelem, který se může rekrutovat jak z řad výstředních cestujících, tak i úslužných členů posádky. To vypadá na ideální startovací podmínky pro napínavý psychologický thriller (je hlavní postava blázen nebo ne?) nebo zapeklitou whodunnit detektivku (kdo je oběť a proč?).

To by ovšem musel Netflix doručit něco více než jen standardní produkt své pásové výroby, který sice obsahuje všechny žánrové atributy a v žádném ohledu (příběh, postavy, casting, produkční hodnoty) neodvádí vyloženě špatnou práci, ale současně nenabízí nic navíc, čím by vystoupil z řady všech podobných žánrovek na jedno použití. V předloze na ploše mnoha stran to celé možná funguje o poznání lépe, ve filmu tomu chybí nápaditější zpracování stran narativu i produkce. 

Samotné pátrání po identitě oběti a pachateli zločinu probíhá v nepříliš strhujícím tempu a s výjimkou akčního závěru bez výraznějších prvků napětí, atmosféry nebo dramatu, nepostradatelný plot twist je sice relativně překvapivý, ale jen pozadím událostí a nikoliv osobou, které se týká (náhlou změnu chování konkrétní postavy mohli tvůrci pojmout méně okatě) a ani s psychologickou rovinou vyprávění se tady nikterak důkladně nepracuje. Pochválit tak zaslouží jen pěkné přírodní exteriéry a slušné herecké výkony dvojice Knightley a Pearce (škoda, že Scodelario nemá ve filmu větší prostor).

Peacemaker (Sezóna 2) 8/10

První sezóna působila po kvalitativní stránce jako blesk z čistého nebe a doteď patří mezi nejlepší věci z celého DC(E)U, takže očekávání stran dalšího dobrodružství natvrdlého superhrdiny s kýblem na palici, velkou bouchačkou vždy po ruce a hlavně srdcem na správné místě byla nemalá. Gunn naštěstí ani tentokrát nezklamal a ve druhé sezóně vstupuje podruhé (respektive potřetí, počítaje v to i film) do téže řeky, byť počáteční překvapení již není na jeho straně a některé nové nápady se nepodařilo vytěžit do takové míry, jak by si dané téma zasloužilo.

Což znamená, že všechny silné stránky z předchozí sezóny zůstávají na svém místě. Gunn opět servíruje nekompromisní mix nekorektního/infantilního humoru, hromadu parádně vypointovaných dialogových výměn a zábavně absurdních situací pohybující se přesně na hraně komična a (přiznané) trapnosti, černohumorné a patřičně explicitní akce vytěžující eRkový rating na maximum a tuny odkazů jak na komiksovou předlohu, tak i předchozí DC(E)U produkci a to vše v doprovodu partičky extravagantních postav s výborně fungující chemií (stávající casting se sympatickým hromotlukem Cenou v čele se vrací na scénu s plnou parádou, ale ani skvadra nováčků svými vystoupeními nezklame, právě naopak) a samozřejmě geniálního hudebního intra, tentokrát s vypalovačkou od Foxy Shazam (stejně jako posledně je tohle široko daleko jediná série, u níž v každé epizodě automaticky nepřeskakuji zdlouhavé úvodní titulky):-).

Přesto by se zde pár nepodstatných zaváhání našlo. Poměrně dlouho trvá, než se děj patřičně rozjede, respektive se ukáže, o co ve druhé sezóně vlastně půjde. Detektivní pátrání oproti minule v podstatě absentuje, nově je středobodem vyprávění romantická/vztahová linka. Vyšetřování konkrétního případu tak ustupuje do pozadí ve prospěch budování vztahů mezi postavami (což je častý nešvar žánrově podobně koncipovaných sérii, ve kterých se ústřední přátelský nebo kolegiální tým postupem času překlopí do "rodiny"). Stejně tak potenciálně atraktivní motiv skákání mezi paralelními dimenzemi je odsunut na vedlejší kolej (příběhová linka s výletem k sousedům a z toho plynoucími následky se naplno rozeběhne až ve druhé polovině sezóny) a samotné finále namísto velkolepého klimaxu přináší tak trochu zbytečný dojezd. Nicméně základ je stále natolik skvělý, že dokáže přebít i určité nedostatky a nepostradatelný cliffhanger v závěru slibuje velké věci příště, tak snad se Gunnovi podaří nastolenou laťku udržet i ve třetí sezóně.

Killing Faith 4/10

Mohl to být artový western na téma partička nesourodých postav putuje odněkud někam a přitom potkává další pozoruhodné charaktery, přičemž "cesta je cíl". Mohlo to být psychologické drama na téma vykoupení se z hříchů minulosti skrze činy v současnosti. Mohl to být realistický western na téma MacGuffin v podobě nakaženého dítěte a skupina antihrdinů proti bandě náboženských fanatiků. A dokonce to mohl být satanistický horor na téma posedlá schovanka s roztomile zlověstnou (nebo naopak:-)) tvářičkou, zvěstující příchod padlého anděla na zem.

Crowley se bohužel rozhodl, že to pro jistotu bude (ale vlastně nebude) všechno z toho a podle toho to taky dopadlo. A totiž podivným žánrovým slepencem, který kromě utahaného tempa a notně přepálené stopáže střídá atmosféru zcela nahodile scénu od scény a který od začátku až do úplného konce nemá jasno v tom, o čem vlastně vypráví (a tak vypráví o všem, ale ve výsledku o ničem, protože všechny naznačené linky jsou podány polovičatým způsobem) a co by měla být závěrečná pointa (realita nebo nadpřirozeno). Což je škoda, protože Pearce je jako obvykle herecká jistota, Pullman i na stará kolena dokáže na omezeném prostoru zaujmout, audiovizuál navzdory nízkorozpočtové produkci odvádí dobrou práci, sem tam se objeví příběhový zvrat a pár explicitních fatalit (spolu se slušným bodycountem) by se zde také našlo.

Exit 8 4/10

Bohužel nehororová filmová adaptace hororové videoherní kopírky hororového videoherního P.T. s důrazem na slovo bohužel. Nic proti hromadné dopravě v zemi vycházejícího slunce, videoherní předloze ze žánru walking simulator a filmovému podobenství (Aronofskyho Mother je fajn), případně filmovému podobenství dovedně se maskujícímu za mainstreamovou žánrovku. Za předpokladu, že dokáže něco zajímavého nabídnout, což se tady za celou stopáž nestalo.

Poměrně brzy po začátku filmu je jasné, že tady půjde o něco jiného než je zkoumání labyrintu podzemních chodeb, logických paradoxů, časových smyček, nastavených pravidel hry a samotného smyslu existence podobné "testovací dráhy" (nic z toho hlavní (ani žádná jiná) postava kupodivu vůbec neřeší, prostě se okamžitě přizpůsobí nové surreální situaci a hotovo). A totiž jakousi alegorii na rodičovské povinnosti, zpytování svědomí a občanskou odpovědnost.

Proč ne, pokud je to celé podáno nějakým nápaditým/podnětným/překvapivým způsobem. V tomhle případě ovšem není, protože jednotlivá kola se ve svém průběhu a následcích pro postavy odlišují jen minimálně, při porušení základního pravidla o přítomnosti anomálie se postavám nic zásadního nestane a hravý potenciál nejrůznějších variací "stejná chodba a přece jiná" není naplněn ani z poloviny. Pomalé tempo, repetitivní/nudný děj, banální pointa, konec.

Hamnet

Tak tohle bude velké, totiž mokré - bez haldy kapesníků se to asi neobejde:-). Cílovka nejsem, takže kino vynechám, ale později na streamu tomu šanci určitě dám. Protože podle traileru to vypadá na povedený reparát za komiksový krok vedle, jinými slovy po všech stránkách poctivou/kvalitní podívanou, která publikum vyšle na divokou emocionální horskou dráhu, aniž by si musela vypomáhat berličkou "citová vydíračka". Plus palec nahoru, že to na rozdíl od jiných podobně ambiciózních kousků v každém záběru nekřičí do světa, jak moc se prahne po libovolné sošce (byť to tak je:-)).

Good Boy 4/10

Trailer lákal na originální nápad pojmout klasickou hororovou historku z opuštěné chaty v lesích (Evil Dead nechává pozdravovat) z pov sympatického hafana jménem Indy (což je ideální jméno pro boj s nadpřirozenem:-)). Samotný film je bohužel typický příklad podobných debutových žánrovek, které dokážou netradiční ústřední koncept skvěle prodat na poli pár minutového traileru a v rámci desetiminutového kraťasu by mohl bez větších problémů fungovat, ale v celovečerní podobě naráží na své limity prakticky na každém (psím) kroku.

Kudos za absenci jakýchkoliv cgi berliček nebo vícero psích "body double" záskoků a odtočení celého filmu s jedním reálným psiskem na place (byť je to dáno rozpočtem a ne kreativní volbou). Veškeré psí interakce jsou v rámci možností, stran konkrétních situací, ve kterých se psí mazlíček v průběhu děje ocitá, podány uvěřitelně, což Leonberga jistě stálo nemálo času a zkoušek (škoda, že se do závěrečných titulků nedostaly nějaké zkažené/výcvikové záběry). Stejně tak se všudypřítomnými omezeními, danými jak psím protagonistou, tak nízkorozpočtovým formátem, se Leonberg vypořádal se ctí (namísto hromady drahých triků vsadil na hru světla a stínu a decentní make-up). 

Co je to ovšem platné, když samotný děj postrádá napětí, strašidelnou atmosféru i jakékoliv silnější (natož mrazivé) hororové momenty (o charakterizaci postav ani nemluvě) a dokáže nabídnout jen pár sice funkčních, ale nijak objevných, lekaček a především neustálé čekání na odhalení zdejšího bubáka, přičemž s postupující stopáží je čím dál tím více jasné, že jak hlavní psí postava, tak její lidský parťák disponují ukázkovým plot armorem. Šance na vykoupení v podobě nějakého nečekaného plot twistu s nespolehlivým vypravěčem (ve stylu psíma očima milující páníček vs krutá realita ve Strays) je Leonbergem ve finále také zahozena, načež dílo zkázy dokonává nepřesvědčivý závěr. 

Tron: Ares 6/10

Jednička byla z pohledu narativu i trikové stránky přelomovým dílem, které do značné míry předběhlo svou dobu (ne nadarmo si film vysloužil nálepku "Matrix před Matrixem", akorát bez kung-fu:-)). Dvojka o skoro třicet let později podobný dopad už logicky neměla, ale nejen díky OST z dílny Daft Punk patřila mezi vydařené legacy sequely, důstojně navazující na originál. Trojka o dalších patnáct let poté je průměrný blockbuster standardního hollywoodského střihu, který sice svými kvalitami nijak zásadně neurazí, ale za měsíc si na něj nikdo nevzpomene.

Což je nemalé zklamání, protože Rønning v minulosti dokázal, že si umí poradit i s velkorozpočtovým hollywoodským blockbusterem. V tomhle případě ale klíčové slovo, které lze uplatnit prakticky na všechny aspekty filmu, je slovo "rutina". Od příběhu a postav, přes audiovizuál (OST bohužel nevyjímaje - NIN si stran energicky tepajících rytmů/beatů domácí úkol splnili a jejich playlist ve filmu po většinu času funguje, ale nejde o nic, co by kdykoliv později nad rámec filmu stálo za pozornost) a obecně produkční hodnoty (přepálený rozpočet je na filmu poznat jen v pár scénách), až po akci a casting, respektive herecké výkony (Leto kupodivu není tak otravný, jak je u něj nedobrým zvykem).

Pominu prapodivný tah tvůrců přenést ve trojce děj z kyberprostoru do reality, navzdory tomu, že největším trumfem téhle značky oproti zbylé sci-fi konkurenci je právě onen unikátně designovaný "neonový" svět se specifickými pravidly a naprosto přitom ignorovat nejen události ve dvojce, ale hlavně základní koncept série, což tak nějak popírá celý smysl existence dvou paralelních prostředí (když v realitě platí prakticky stejná omezení, co se v ní může nebo nemůže objevit a fungovat, tak k čemu pak je nějaká počítačová simulace?). Pak to totiž dopadá tak, že Light Cycle i Recognizer ve skutečném světě sice vypadá efektně, ale porušuje dosavadní vnitřní logiku série (když už ne rovnou fyzikální zákony). 

Hlavní problém tady představuje nedostatek invence. Ve filmu je spousta potenciálně zajímavých nápadů (cyberpunkový souboj korporací, vzpoura programů, osvobození se z pout daných naprogramováním a nabytí vlastní vůle, transfer programu do skutečného světa, částicový 3d tisk, atd.), ale žádný z nich není rozveden nějakým nápaditým způsobem, ať už stran samotného narativu (hacking serveru je zredukován na generickou variaci na libovolnou heist misi z M:I, výlet do původní verze virtuální reality z 80s slouží jen k pár minutové dialogové scéně) nebo technického zpracování. Kudos Disneymu, že se ke značce po letech vrátil, ale zrušit Kosinskimu sequel k Legacy a natočit něco takového je rouhačství.

Sirat 5/10

Otec se synem objíždějí taneční techno párty v poušti uprostřed země zmítané počínajícím válečným stavem v naději, že se jim podaří nalézt dlouho ztracenou dceru/sestru. Fajn, ale to není vše, že ne? Bohužel víceméně ano. Aneb ideální premisa pro bláznivou hudební komedii, nebo niterné psychologické drama, případně temný krimi thriller. A nebo, jako v tomto případě, typickou festivalovku na oblíbené téma všech podobných artovek "samotná cesta je cíl", na jejímž konci si divák z filmu může odnést úplně cokoliv jej zrovna napadne (třeba konstatování o ztrátě času).

Ani by tak nevadilo, že se děj nevěnuje samotnému pátrání po nezbedném potomkovi, ale prozaické road movie škatulce a příhodám, které skupina postav zažívá po cestě odněkud někam. Za předpokladu, že jednotlivé epizody v průběhu výletu dokážou něčím zaujmout, zabavit, dojmout nebo příjemně překvapit. Což se tady s výjimkou několika totálních wtf scén ve druhé polovině filmu (jako nečekaný příběhový zvrat to funguje geniálně, ale pointa v kontextu celého děje, kromě obligátního "shit happens", jaksi absentuje) vůbec neděje. Ani stran samotných postav to není o mnoho lepší.

Vztah otce se synem je tady rozveden jen na té nejzákladnější rodičovské úrovni, na téma proč dcera vůbec vzala nohy na ramena a proč má smysl ji hledat zrovna na podobných místech, nepadne v ději ani slovo, stejně tak o subkultuře fanoušků taneční hudby film neprozradí vůbec nic nad rámec pár scén zhypnotizovaného davu. Všechny postavy jsou stran charakteru, vztahů a minulosti na konci filmu stejně nečitelné, jako byly na jeho začátku, což anti-klimatický konec ne-konec jen podtrhuje. Od pohromy film zachraňují pěkné přírodní exteriéry a zejména energicky pulzující/tepající OST.