The Last Viking 7/10

Jak spolu souvisí schizofrenií trpící bratři, Vikingové, Beatles, IKEA, Holokaust, ABBA, zloději psů, poruchové airbagy, psychopatičtí gangsteři-kutilové, pohádka s notně přímočarým ponaučením a jeden balík ukradených prachů, zakopaný na neznámém místě? Šikula Jensen o nich natočil další vydařený příspěvek do své filmografie, který (jak je v severské kinematografii dobrým zvykem) opět střídá žánry, seriózní témata s nadsázkou a myšlenkový přesah se zábavou.

A samozřejmě mu při tom asistuje oblíbená dvojka Lie Kaas a Mikkelsen (opět potvrzující status hereckého chameleona), tentokrát v hodně netypické roli psychicky postiženého sourozence, který se v průběhu děje stará o nejvtipnější scény ve filmu (šílené pokusy o sebevraždu jsou boží:-)). Už stylový animovaný úvod se svérázným řešením problému jinakosti jasně naznačí, že tohle nebude další klasická Rain Man historka o bratrské dvojici, z nichž jeden je vychytralý a druhý postižený, která si k sobě pomalu a obtížně hledá cestu. A také že ne (byť na sbližování a usmíření nakonec také dojde).

Jensen v sympaticky nepředvídatelné příběhové lince se spoustou zábavných odboček (zkoušky novopečené kapely patří k vrcholům filmu) míchá černou komedii s krimi thrillerem a existenciálním dramatem a servíruje při tom jeden bizarní, černohumorný, tragikomický nebo dramatický moment za druhým, aniž by se mu to celé rozpadlo pod rukama. Na čemž mají velkou zásluhu výborné herecké výkony všech zúčastněných v čele s tradičně vynikajícím Mikkelsenem. Škoda jen, že nosná vedlejší linka s maniakálním čističem není více rozvedena a atraktivní nabídka paní domácí nedojde naplnění.

Pluribus (Sezóna 1) 7/10

Co by se stalo, kdyby lidé z nějakého důvodu ztratili svou individualitu a získali kolektivní mysl se všemi vzpomínkami, zkušenostmi a dovednostmi všech takto "obdařených" jedinců? A jak by na podobný přerod reagovali lidé, kterým se podařilo ne/dobrovolné asimilaci vyhnout? A proč nová etapa lidské civilizace připomíná svět budoucnosti ze Star Treku, jinými slovy ultimátní verzi komunismu (přátelství, mír a společné vlastnictví)? Samé otázky:-). Naštěstí Gilligan na ně zná odpověď a nebojí se o ně podělit (respektive na některé z nich, většinu si bohužel šetří do následujících sezón).

Palec nahoru za originální nápad s family friendly verzí Borgů ze Star Treku (ok, tak zase tak originální ne:-)) přenesených do současnosti a zbavených touhy po dokonalosti (a geniálních hlášek:-)). Tahle premisa do budoucna nabízí ohromný potenciál jak stran vývoje postav, tak samotné příběhové linky a případných zvratů. V první sezóně je (předpokládám, že záměrně, aby bylo o čem vyprávět v dalších sezónách, nikoliv z nedostatku nápadů) zredukována jen na situaci "celé lidstvo je jeden velký hotel a hlavní postava si může poručit úplně cokoliv, včetně vybraných osob", tudíž spousta otázek stran fungování světa zůstává nezodpovězena a v úvodu předestřená mise na záchranu lidstva se odsouvá na příště.

Účinnou náplastí na bolesti nedostatečně rozvinutého narativu, které lze do jisté míry omluvit tím, že se jedná o první sezónu, ve které je primárním úkolem představit jednotlivé charaktery a nastínit základní příběhový koncept (s nějakým cliffhangerem na konci), budiž typově dokonale vybraný a výborně hrající casting ústřední dvojice (neurotická Seehorn v hlavní roli sype jednu sarkastickou hlášku za druhou a mnohé scény si krade pro sebe, zatímco sympatická Wydra je jejím umírněným protipólem), pár zábavných scén (ve kterých figuruje pohodář Schutte, ovšem hlavní cenu si odnáší Cena se svým cameo vystoupením:-)) a nadstandardní produkční hodnoty (post-apo atmosféra liduprázdného města se povedla).

Goodbye June 6/10

Nedávno se na režisérskou dráhou vydala Johansson, teď to za kamerou pro změnu zkouší Winslet a dokonce s pomocí rodinné posily Anderse za psacím stolem, přičemž i zvolené téma vykazuje jisté společné prvky. A bohužel to dopadlo podobným výsledkem jako v případě kolegyně. Po herecké i řemeslné stránce není filmu co vytknout, ovšem pokud se film něčím zapíše do historie, tak především tím, že šlo o první režisérský počin slavné hollywoodské herečky.

Protože zatímco Winslet sem tam vyrukuje s nějakým osvěžujícím nápadem (pár zajímavě pojatých kamerových záběrů a vhodně použitých zpomalovaček by se ve filmu našlo), Anders si domácí úkol nesplnil (taktéž debutová práce, ale na rozdíl od Winslet je jeho nezkušenost na filmu znát) a po příběhové stránce je to předvídatelná a nepříliš nápaditá citová ždímačka, která ničím nevystupuje z řady všech podobných cituplných žánrovek o "odcházení" do věčných lovišť.

Premisa s odpočtem skonu matriarchy rodu uprostřed rodinného kruhu je totiž rozvedena do šablonovité historky, ve které zbylá část rodiny, složená z více nebo méně zajímavých figurek (Collette přidává do sbírky další bizarní postavu, ale stran faktoru zábavnosti jasně vede apatický Spall), řeší problematické vzájemné vztahy, vyrovnává se s nastávajícím odchodem a připravuje poslední rozlučku skrze sérii tu více, tu méně dojemných, seriózních i tragikomických scén, které sice obstojně fungují, ale neobsahují nic navíc, co by v rámci žánru nebylo k vidění již mnohokrát dříve a častokrát lépe.

It: Welcome To Derry (Sezóna 1) 8/10

Muschiettiho dvoudílná filmová adaptace "toho" ve své době po dlouhých letech zvedla kvalitativní laťku hororových žánrovek natočených podle Kingových knih opět nahoru (aby se následně s dalšími filmy, s čestnou výjimkou dvojice příspěvků od Flanagana, zase prudce propadla dolů:-)), takže očekávání stran jeho seriálového prequelu byla nemalá. Naštěstí dobrá věc se podařila a na návrat do titulního městečka s temný tajemstvím pobývajícím v odpadních kanálech divák na rozdíl od zdejších postav nezapomene, protože Muschietti se i na podruhé trefil do středu terče.

V prvé řadě je potřeba pochválit jednak navrátilce Skarsgårda, jehož charismatické vystoupení je stejně jako ve filmech správně znepokojivé, černohumorné, děsivé a uhrančivé zároveň (a to do té míry, že jakmile se objeví na scéně, krade si veškerou pozornost pro sebe) a jednak casting dětských postav, který je typově dokonale vybraný a nadto podává výborné herecké výkony. V kombinaci s vynikajícími produkčními hodnotami (retro výprava, kostýmy a OST odvádějí špičkovou práci) se tvůrcům daří budovat parádní atmosféru "parta dětí na výpravě za (nebezpečným) dobrodružstvím" podobně jako je tomu ve Stranger Things (nebo když už je řeč o Kingovi, tak ve Stand By Me a filmové adaptaci It).

Příběhová linka má vcelku pomalý rozjezd a trestuhodně dlouho trvá, než hlavní bubák v přestrojení za klauna konečně nastoupí na scénu v celé své kráse (naštěstí žádný dějový filler se v řadách epizod nevyskytuje), jisté rezervy jsou patrné taktéž na nevyrovnané trikové stránce (cgi v některých scénách vypadá fajn, zatímco v jiných lacině a nepřesvědčivě) a čistě hororových situací v průběhu děje zase tolik není. Podobné nedostatky ovšem bohatě vyvažuje vynikající chemie mezi dětskými postavami, přítomnost překvapivě brutálních scén (při kterých se nezapomnělo na výživné fatality), odvaha tvůrců poslat sympatickou dětskou postavu předčasně na střídačku (přičemž její emocionálně drtivý odchod v předposlední epizodě patří k nejlepším scénám letošního roku:-)) a výborně vygradované finále (jak stran samotného vypořádání se s hlavním bubákem, tak dojemné rozlučky). Snad Muschiettimu vydrží podobná forma i v příští sezóně.

Avatar: Fire And Ash (Revize) 9/10

Stejně jako v případě dvojky jsem si po výletu (přes celou republiku:-)) do IMAXu dal druhou projekci v HFR. Od dvojky jsem nic ve vyšší snímkové frekvenci neviděl (protože pokud se nepletu, tak ani nebylo co) a současně dvojka byla moje první zkušenost s HFR, takže zvědavost, zda se na opakovaný pokus dostaví spokojenost, byla veliká. A výsledný dojem je ... nepřekvapivě stejný jako minule, tj. nepříliš přesvědčivý. Takže do čtyřky si od HFR dám s radostí zase pauzu:-).

Na jednu stranu scény v HFR působí (logicky) mnohem plynulejším a ostřejším dojmem, což všeobecnou technickou nadřazenost filmu oproti zbylé blockbusterové konkurenci posouvá zase o kousek dál. Na druhou stranu prezentace v HFR zvýrazňuje vtíravý dojem "papundeklovosti" vybraných scén, respektive videohry/televizní inscenace, což celkovou umělost filmu (danou konceptem kompletně digitálních postav v kompletně digitálním prostředí) ještě umocňuje.

Kdyby film běžel ve vyšších fps celou dobu, tak by sice tenhle nepříjemný soap opera efekt nepominul, ale nebyl by tak rušivý. Stejně jako u videoher (pokud nejde o skutečně nízké fps) větší problém spočívá ve velkých propadech fps než v samotné hodnotě snímkové frekvence a zdejší přepínání mezi SFR a HFR v akčních scénách se tomu dost podobá. Zatímco přechody mezi běžným širokoúhlým obrazem a IMAX formátem u jiných filmů jsem častokrát zaznamenal až zpětně při vydání na videu, tady mě skoky do HFR praštily do očí kdykoliv k nim došlo. Tahle filmová atrakce to podle mě nikdy nedotáhne dál než na pozici experimentu/kuriozity (na čemž se od dob Hobita doteď nic nezměnilo) a je úplně jedno, jak se ten problém "přílišné dokonalosti" budou snažit vyřešit (Cinematic HFR, TrueCut Motion, atd.).

Stran samotného filmu veskrze pozitivní (po stránce obsahu) až nadšené (po stránce řemeslného zpracování) dojmy nadále přetrvávají. Technickou precizností Cameron po kdovíkolikáté ukazuje celému Hollywoodu záda, respektive je před zbytkem blockbusterové štafety (čest všem osamoceným výjimkám jako je Nolan nebo Villeneuve) tak daleko, že pomalu mizí za horizontem:-). Podobně obří rozpočty už pár blockbusterů mělo, ale jen tady to jde poznat z každé scény.

O to je větší škoda, že Cameronem zvolený narativ se omezuje jen na modrou variaci na Matrix Reloaded, tj. dvoudílný sidequest s naháněním nějakého MacGuffina a soustředění příběhové linky okolo znovuoživeného záporáka z jedničky, navzdory tomu, jak obrovský potenciál celý tenhle fikční svět má stran možností kam se vydat a co ukázat. Když pominu přenesení děje do vesmíru nebo na další měsíce/planety (ideálně Zemi) a ten souboj v nulové gravitaci, o kterém mistr mluvil, tak třeba honička/bitka na úpatí vybuchujícího vulkánu ve stylu Mustafaru by byla super, stejně tak průzkum hlubin po vzoru Abyss nebo nějaký destruktivní projev Eywy (tsunami, blizard, twister). Nic proti rodinnému Skywalker Sully Saga konceptu, ale cesta k Matrixu Revolutions (tj. epickému klimaxu) mohla proběhnout přece jen nápaditěji.

Sentimental Value 6/10

Výborná úvodní pasáž slibující zajímavý/vtipný pohled do zákulisí divadelního /filmového řemesla, výborná závěrečná jednozáběrovka s nápaditou meta nadstavbou filmu ve filmu … a mezi tím dvě hodiny rodinného/vztahového dramatu s výbornými hereckými výkony všech zúčastněných … a pomalu plynoucím a nepříliš podnětným dějem. Trierův předchozí počin se mi jako nefanouškovi festivalových artovek kupodivu trefil do vkusu, což se nedá konstatovat o jeho novince.

Nápad zkombinovat psychologickou vztahovku na téma rodinných traumat a problémové minulosti v jedné umělecké rodině (v hlavní roli daddy issues), s filmovou "making of" historkou o natáčení (autobiografického?) filmu, ve které se budou pošramocené/odcizené vztahy hlavních postav zkoumat/řešit/zrcadlit, je na papíře originální a dramaturgicky nosný. Jeho převedení do praxe na mě bohužel nezafungovalo a závěrečné titulky byly zase pro jednou vysvobozením.

Stran děje jsem v průběhu celého filmu nebyl schopen rozklíčovat pointu řady scén (připravovaný "film" je podán značně zkratkovitě, takže není vůbec jasné, co by měly scény z něj v ději reflektovat), stejně tak po emocionální stránce mě film minul velkým obloukem (dojemné předčítání replik z fiktivního "scénáře", které dojemně nepůsobí ani omylem, na mě mělo nulový efekt). Skarsgård předvádí hereckou one man show, zbytek castingu hraje taktéž skvěle, přičemž Fanning na omezeném prostoru se přímo herecky překonává, nicméně pohlcující divácký zážitek se po dosledování filmu nedostavil.

Stranger Things - Chapter Seven: The Bridge (Sezóna 5 - Epizoda 7) 8/10

Poslední zastávka před konečnou stanicí se v sedmé epizodě proměnila v jednu velkou přípravku na finální showdown, takže příliš nepřekvapí, že namísto strhujícího dramatu a epické akce dostávají přednost vysvětlovací/plánovací dialogy za doprovodu postupného početního redukování skupin postav (úvodní znovushledání hraje na city, ale funguje to). Při tom Duffer bros. konečně naplno odhalují plán hlavního bubáka na ovládnutí světa i chystanou protiakci hlavních postav a stejně tak záměr je ochránit plot armorem až do úplného konce. Jedinou kaňkou na kráse je nepřesvědčivá coming out vsuvka, která aspiruje na pozici nejbizarnější scény celé série (nikoliv samotným obsahem, ale snahou tvůrců z dějově nepodstatného prvku (v řadách postav pár jinak orientovaných jedinců již přece existuje) udělat emocionální vrchol dílu).

Eternity 7/10

Milostný trojúhelník s dámskou volenkou je premisa, se kterou to v minulosti zkoušel nespočet žánrovek v nejrůznějších variacích dle konkrétního časového zasazení a sociálního postavení hlavních postav. Tenhle kousek to zkouší s nápadem vztahovou rozhodovací paralýzu přenést do posmrtného života. Což paradoxně není nejsilnější stránka filmu, protože neobvyklé prostředí a jeho pravidla slouží jen jako atraktivní kulisa a nikoliv středobod celého vyprávění.

Je to problém? Kupodivu ne, protože na rozdíl od nedávné konkurence tenhle pitch skončil na hollywoodském black listu zaslouženě. Výsledkem totiž je sice nikterak objevná, ale po všech stránkách poctivá romcom podívaná, ve které všechny žánrové ingredience (sympatická ústřední trojice, zábavné vedlejší postavy, pohotové dialogové výměny, správně vystavěné vztahové dilema, patřičně dramatické "volební" finále a nepostradatelný happy end) fungují na výbornou a komediální, romantické, dojemné i překvapivě seriózní scény jsou v průběhu děje dávkovány přesně na míru.

Na čemž má největší zásluhu casting hlavních postav (Olsen je výborná jako obvykle, Teller opět potvrzuje status velkého sympaťáka, Turner v obtížné roli "náhradníka" je oběma rovnocenným hereckým spolu/proti hráčem), který má mezi sebou skvělou chemii a dokáže utáhnout celý film svými příjemně civilními výkony. Škoda jen, že se film více nevěnuje jednotlivým variantám "věčnosti" (víceméně neslouží k ničemu jinému, než k humorným referencím na pozadí) a specifickým pravidlům pobytu (návštěva "prázdnoty" a hledání způsobu, jak uniknout ven, by stálo za prozkoumání).

Stranger Things - Chapter Six: Escape From Camazotz (Sezóna 5 - Epizoda 6) 9/10

S blížícím se finále začínají Duffer bros. pořádně přitápět pod kotlem (nezbývá než doufat, že jim současná forma vydrží až do konce sezóny), což se v šesté epizodě projevuje od úvodních minut, ve kterých se jednak odehraje epická akční scéna (už bylo načase) a jednak se odhalí nějaké překvapivé novinky stran mytologie okolo Upside Down (platí totéž). Hra na schovávanou s hlavním bubákem pokračuje dalším vynikajícím dramaturgickým mixem, ve kterém nechybí napětí a akce (hektická, byť relativně krátká, jednozáběrovka v nemocnici dokáže slušně zvednout tepovou frekvenci:-)), drama (únikovka z kolabující místnosti se vydařila) ani nálož silných emocí (přátelská usmiřovačka hned ve dvojitém balení a závěrečná motivační promluva). Nepostradatelný cliffhanger pak slibuje spojení dosud separátních příběhových linek.

Five Nights At Freddy's 2 4/10

Jednička byla po všech stránkách mizerná, ale vzhledem k očividně hodně početné fanouškovské základně překvapivě hodně vydělala, takže tvůrci nabyli dojmu, že pro další dojení značky pokračování není potřeba nic měnit, natož se poučit z předchozích nezdarů. Takže tady máme dvojku, která je (zcela nečekaně:-)) úplně stejně mizerná a opakuje tytéž chyby (plus přidává nové), což je cílovce podle všeho naprosto jedno, protože s ohledem na minimální rozpočet opět vydělala obrovský balík prachů, tudíž tahle tragická série může zdárně pokračovat dalšími nuznými sequely. Jediné pozitivum tady představuje fakt, že po minulé zkušenosti divák přesně tuší, co jej v dalším nášupu čeká a co jej nemine a nepříjemně překvapen při sledování tohohle rádoby hororu s krotkým family friendly ratingem tak v žádném směru nebude.

Pečlivé dávkování napětí nebo postupně budovaná strašidelná atmosféra se samozřejmě nekoná ani omylem, chování postav opět postrádá jakoukoliv logiku, jednotlivé killy jsou napůl k smíchu a napůl k pláči, bodycount nestojí za řeč a finále je stejně polovičaté jako posledně. Ani s novinkami to není o moc lepší. Prostředí původního podniku není prakticky nijak vytěženo, potenciálně zajímavý nápad vypustit posedlé vraždící figuríny do světa je utnut hned v zárodku (takže na žádný zábavný killfest nedojde), navrátilci ze Screamu Lillard a Ulrich ve filmu stráví přibližně minutu a náhradník na pozici hlavního záporáka je podobně marný jako předchůdce. Celkově i napodruhé to je převážně bída a zmar s pár světlými momenty typu obstojné trikové stránky. Pokus o kvalitativní reparát se tudíž odkládá až do trojky.