Five Nights At Freddy's 2 4/10

Jednička byla po všech stránkách mizerná, ale vzhledem k očividně hodně početné fanouškovské základně překvapivě hodně vydělala, takže tvůrci nabyli dojmu, že pro další dojení značky pokračování není potřeba nic měnit, natož se poučit z předchozích nezdarů. Takže tady máme dvojku, která je (zcela nečekaně:-)) úplně stejně mizerná a opakuje tytéž chyby (plus přidává nové), což je cílovce podle všeho naprosto jedno, protože s ohledem na minimální rozpočet opět vydělala obrovský balík prachů, tudíž tahle tragická série může zdárně pokračovat dalšími nuznými sequely. Jediné pozitivum tady představuje fakt, že po minulé zkušenosti divák přesně tuší, co jej v dalším nášupu čeká a co jej nemine a nepříjemně překvapen při sledování tohohle rádoby hororu s krotkým family friendly ratingem tak v žádném směru nebude.

Pečlivé dávkování napětí nebo postupně budovaná strašidelná atmosféra se samozřejmě nekoná ani omylem, chování postav opět postrádá jakoukoliv logiku, jednotlivé killy jsou napůl k smíchu a napůl k pláči, bodycount nestojí za řeč a finále je stejně polovičaté jako posledně. Ani s novinkami to není o moc lepší. Prostředí původního podniku není prakticky nijak vytěženo, potenciálně zajímavý nápad vypustit posedlé vraždící figuríny do světa je utnut hned v zárodku (takže na žádný zábavný killfest nedojde), navrátilci ze Screamu Lillard a Ulrich ve filmu stráví přibližně minutu a náhradník na pozici hlavního záporáka je podobně marný jako předchůdce. Celkově i napodruhé to je převážně bída a zmar s pár světlými momenty typu obstojné trikové stránky. Pokus o kvalitativní reparát se tudíž odkládá až do trojky.

Stranger Things - Chapter Five: Shock Jock (Sezóna 5 - Epizoda 5) 8/10

Po adrenalinem nabité jízdě v předchozím díle došlo v páté epizodě dle očekávání na rázné zpomalení tempa, přesto o zapamatovatelné momenty nadále není nouze, ať už se jedná o paranormální souboj s hlavním bubákem (který nemůže dopadnou jinak než remízou, jinak by nebylo o čem vyprávět:-)) a záchranu oblíbené postavy na poslední chvíli před jistou smrtí (ztráta plot armoru není na pořadu dne) nebo "přátelskou" výměnu názorů končící fyzickou potyčkou. Stran narativu se postavy stále striktně drží v ustanovených skupinkách, což naznačuje, že jednotlivé dějové linky se spojí v jednu velkou příběhovou skládačku až v samotném finále. Náplastí na to je, že Duffer bros. pečlivě dávkují humorné, dramatické i napínavé scény a krok za krokem posouvají vyprávění kupředu, přičemž nechybí další cliffhanger koncovka.

Springsteen: Deliver Me From Nowhere 6/10

Cooper se nevydal tradiční cestou všech podobných biopiců o nějaké živoucí hudební legendě, ale pokusil se oživit žánr vcelku překvapivým pohledem do zákulisí, respektive hlavy, hlavní postavy. Namísto klasicky střižené životopisné historky, ve které diváka provede nejdůležitějšími momenty Springsteenova života a kariéry, tak Cooper servíruje částečně psychologické a částečně rodinné drama o boji s vnitřními démony a vyrovnávání se s minulostí, ve kterém hudební čísla hrají podružnou roli. Výsledkem je ovšem nevyrovnaný portrét, který o mistrovi řekne pramálo zajímavého.

Po nevzrušivém traileru vzbuzoval pochybnosti už samotný výběr téhle konkrétní Springsteenovy životní/kariérní etapy a samotný film veškeré obavy jen potvrdil, protože za celou stopáž se v něm nestane vůbec nic, co by podnítilo nějaké výraznější drama nebo emoce, o nějaké po herecké/hudební stránce strhující scéně ani nemluvě. Příběhová linka se soustředí na sled průběžně se opakujících scén, ve kterých se skrze flashbacky hlavní postava vrací do traumatického dětství (obligátní daddy issues), utápí se v depresi a při tom skládá a nahrává písně ve studiu a řeší vztahové problémy.

Myšlenkové pochody a mentální rozpoložení hlavní postavy jsou divákovi polopaticky vysvětleny skrze monology vedlejší postavy, samotné skladby a hudební vystoupení jsou v ději jen do počtu (přesto je krátká nahrávací seance s mistrovým největším hitem nejlepší scénou filmu), romantická vztahovka vlastně nikam nevede a závěrečná rodinná usmiřovačka je sice dojemná, ale to je tak vše. Čehož důsledkem je, že to nejintenzivnější, co se ve filmu ukáže, jsou technické problémy, jak z demo nahrávky, pořízené v polních podmínkách, udělat stejně znějící master, což je zajímavá zákulisní epizoda, ale zase ne natolik, aby utáhla celý film. White v hlavní roli podává přesvědčivý herecký i pěvecký výkon a Strong je výborný jako vždy (škoda, že Graham nemá ve filmu více prostoru), zbytek filmu se ovšem potýká s rezervami na všech frontách.

Nuremberg 7/10

Na jednu stranu tradičně vynikající Crowe, který charisma rozdává na potkání a v roli obtloustlého maniakálního egoisty, který vzbuzuje současně sympatie, lítost, odpor i posměch, si krade celý film pro sebe (přestože zdaleka nedostane tolik prostoru, kolik by si zasloužil) a výborné produkční hodnoty (navzdory nepříliš honosnému rozpočtu). Na druhou stranu tradičně nepřesvědčivý Malek, který opět dokazuje, že jeho herecké schopnosti naráží na limity kdykoliv předvádí někoho jiného než frontmana nejmenované kapely a mírně rozpačitá snaha tvůrců bojovat na více frontách současně.

Předlohu neznám, takže nemohu posoudit, nakolik narativ funguje v knize, ale v adaptaci se Vanderbilt nemůže celý film rozhodnout, zda točí psychologický thriller o komplikovaném vztahu dvou protikladných charakterů, ve kterém se řeší kontrast přátelského vystupování a zločinných skutků padlého prominentního nacisty, ideologie, manipulace, koncept banality zla a podobné záležitosti, nebo soudní drama mapující historickou událost, ve kterém se zkoumá jak morální, tak právní odpovědnost osob na lavici obžalovaných za doprovodu pohotových dialogových výměn a právnických kliček.  

A tak pro jistotu ve filmu vystřídá obě polohy, čímž ve výsledku oslabuje obě roviny vyprávění, protože ani v jedné z nich nejde dostatečně do hloubky. Crowe v průběhu psychiatrických sezení nedostane šanci naplno ukázat obě stránky své osobnosti (otec od rodiny a vlastenec plnící rozkazy vs fanatický nacista s krví nespočtu obětí na rukou), zároveň během samotného procesu není prostor na detailnější vykreslení jeho nabubřelého chování a charakteru (primadona, egoista, manipulátor), ostatní neméně zajímavé historické figury z řad obžalovaných nacistů jsou pak v ději vyloženě do počtu.

Nicméně jakmile v rámci soudního tribunálu dojde na očekávaný křížový výslech s hlavním aktérem a Crowe rozehraje se Shannonem a následně Grantem konverzační hru na schovávanou v nepřesných překladech a neprůhledné nacistické mocenské hierarchii na pozadí výmluvných dokumentárních záběrů z koncentračních táborů, tak se začnou dít věci. Herecké výkony zmíněné trojice, napětí, atmosféra, slovní přestřelky, výpovědní hodnota, to vše funguje na výbornou. Kdyby se ovšem Vanderbilt ve filmu plně soustředil buď na vztahovku nebo přelíčení, dopadlo by to celé ještě o kus lépe.

Spinal Tap II: The End Continues 6/10

Reinerova (bohužel) poslední režijní štace symbolicky zakončila jeho bohatou kariéru žánrového chameleóna návratem k debutovým kořenům, přičemž osud tomu chtěl, aby se kruh uzavřel v podobném duchu, v jakém se s publikem (reálnými i fiktivními fanoušky) rozloučila titulní kapela v samotném legacy sequelu - tak trochu nuceně, rozpačitě a unaveně.

V prvé řadě kudos, že se podařilo dát (téměř) celou původní partu po takové době znovu dohromady (pochopitelně mínus bubeník, protože chlápci s paličkami disponují extrémně krátkou životností:-)), přičemž zakomponování reálných osobností do děje je sám o sobě fajn nápad, jak posunout ne/přiznanou fabulaci na další meta úroveň. Potenciál přítomnosti skutečných hudebních legend ve filmu se ovšem nepodařilo naplno vytěžit (podobné propojení přímo volalo po nějaké zábavně nekorektní konfrontaci ve stylu South Parku) a totéž platí o celém tomhle mystifikačním comebacku.

Dvojka se tak jako jednička, která v rámci mockumentary žánru dosáhla jistého kultovního statusu, rozpadá na náhodně seřazený sled tu více, tu méně absurdních, vtipných, bizarních a záměrně (i nezáměrně) trapných scének, jen s tím rozdílem, že prvek překvapení je pryč a většina humoru je postavena na recyklaci (jak už to v případě improvizací přímo na place obvykle bývá - sem tam geniálních a sem tam nefunkčních) gagů a (nápaditých) hudebních čísel z původního filmu, několika referencích na současné popkulturní dění, cameo zastávkách a tuně (jak hrané, tak zákulisní) nostalgie. Celé tohle vystoupení působí dojmem, že se kapela vrací zpět na pódium zahrát přídavek, přestože publikum již odešlo.

Now You See Me: Now You Don't 5/10

Popularitu téhle značky jsem nikdy nepochopil, protože co film, to zaměnitelná žánrovka, na kterou ve všech směrech platí nálepka "obsahová výplň", nicméně své publikum si tahle kouzelnická M:I z výprodeje očividně našla, protože to s nejnovějším příspěvkem do série kupodivu dotáhla na trilogii. A ten nepřekvapivě kvalitativně dopadl úplně stejně jako oba jeho předchůdci, respektive ještě o něco hůře, protože to zdaleka nejnápaditější na celém filmu je jeho podtitul.

Zbytek je ukázkový příklad generického "produktu na klíč", u kterého si všichni zainteresovaní jak před kamerou, tak i za ní jen vydělávají na nájem. Počínaje klišovitou příběhovou linkou, která nenabízí jakékoliv překvapení a ve výsledku nedává moc smysl (další z řady geniálních plánů na vykonání pomsty, jehož osnovatel z nějakého záhadného důvodu čekal nespočet let od prožitého příkoří, než se konečně pustil do práce:-)), přes nezajímavou partičku postav (rádoby pohotové dialogové výměny asi měly být třeskutě vtipné/hravé, což se zoufale nepodařilo), až po samotné kouzelnické triky, u kterých se masivní výpomocí digibordelu stírá rozdíl mezi reálnými artistickými kousky a tuctovou cgi berličkou.

Pike jako hlavní záporák je v ději jen do počtu a jakékoliv nebezpečí pro hlavní postavy nepředstavuje ani omylem, takže není divu, že se nikomu v průběhu filmu nic nestane, veškeré heisty jsou zredukovány na zpětnou vysvětlovačku přípravy a skutečného provedení mise, tudíž nějaké napětí nebo drama v jejich průběhu se nekoná, s nástupem nové generace se naplno projevuje syndrom komiksových týmovek, ve kterých jsou všechny postavy odsouzeny do role stafáže, akce svým provedením představuje jednu velkou rutinu a finále je značně odbyté (na lákadlo na další film se ovšem nezapomnělo).

No Other Choice 6/10

Na papíře multižánrová sonda na téma konkurenčního boje na trhu práce, ve které se svérázné černohumorné řešení problému se ztrátou zaměstnání potkává jak se satirou, poukazující na současné společenské problémy, tak se sociální kritikou místních pracovních poměrů (přenést v adaptaci dějiště do země, ve které je maximální konkurenční prostředí a tlak na pracovní výkon prioritou, byl skvělý nápad, který absurditu celého plánu, jak získat novou pozici, ještě umocňuje).

V praxi originální premisa, jejíž žánrový potenciál ve filmu bohužel není naplněn ani z poloviny, respektive je utopen ve zbytečně přepálené stopáži. Na všechny žánrové atributy tady totiž platí slovní spojení "ano, ale…". Film sice dovedně míchá komediální vsuvky s dramatickými pasážemi a thrillerové prvky s (doslova pár) akčními momenty, přičemž to několikrát zvládne prostřídat i během jedné scény (první prácička amatérského čističe je nejlepší scénou filmu), ale s ohledem na bizarní podstatu téhle historky šlo na všech úrovních přitlačit na pilu o poznání více, což se ovšem nestalo.

Příběhová linka se odvíjí v nepříliš svižném tempu (což je v kombinaci s nadměrnou stopáží smrtící kombinace) a navíc postrádá jakékoliv překvapení (čekal jsem, že některá z obětí svou popravu přežije a hlavní postava bude mít problém navíc, leč marně), potenciální konflikt s policií, který by ději dodal další dramatický efekt, je nepochopitelně zahrán do outu, psychologická rovina a morální stránka věci se vůbec neřeší a nějaká nekompromisní/paradoxní pointa také není na pořadu dne. Casting odvádí dobrou práci a na produkční hodnoty si také nelze stěžovat, ale další Parasite se nekoná.

Avatar: Fire And Ash 9/10

Pár slovy: Ohnivě popelavé pokračování je doslova to samé, co minule s několika nápady a minutami navíc.

Mnoha dalšími slovy: Zlí jazykové by nejspíše prohlásili, že trojka je v podstatě nepřiznaný remake dvojky (a do značné míry by měli pravdu), ale kéž by všechny podobné pokusy o vstupování do téže řeky dopadly takovým způsobem, tj. kulervoucí blockbusterovou jízdou na hollywoodské horské dráze s absolutními produkčními hodnotami. Železný Jim se nepokouší znovu vynalézt kolo (v minulosti jej znovu vynalezl tolikrát, že už má vrchovatě splněno do konce života:-)) a neopravuje, co není rozbité, tj. pokračuje přesně tam, kde minule skončil, což je dobře i špatně zároveň.

Cameron se vůbec poprvé režijně vrací k nějaké značce dalším sequelem, ovšem na dramaturgické struktuře filmu se to překvapivě nijak nepodepsalo, protože příběhová kostra dvojky a trojky je téměř identická. Velká akční sekvence na úvod (přepadení létající karavany), velká akční sekvence uprostřed (výlet do Bridgehead City a mise s osvobozováním zajatců), velká monumentální akční sekvence na konec (epické finále) a mezi tím trocha rodinného dramatu, trocha NatGeo dokumentu o podmořské mimozemské fauně a flóře a nově trocha mezidruhového bratříčkování soupeřících partiček záporáků po vzoru nepřítel mého nepřítele je můj dočasný spojenec (případně kamarád s výhodami:-)).

Což by samo o sobě vlastně zase tolik nevadilo, nebýt toho, že slovy klasika se nám tady s nástupem sequelů rozmohl takový nešvar a totiž kouskování/ředění obsahu v doprovodu natahování stopáže. Po dvojce jsem naivně předpokládal, že povinnou expoziční předehru s opětovným worldbuildingem a novým rozestavením modrých figurek na lesní/vzdušné/vodní šachovnici máme zdárně za sebou a trojka od úvodních minut zařadí nejvyšší rychlostní stupeň a storytelling se razantně posune kupředu a ono kupodivu ne. Namísto toho Cameron stiskl tlačítko restart.

Děj se opět rozjíždí neobyčejně pozvolna a vyjma nového MacGuffina (vzácný nerost a ještě vzácnější sekret z velryb vystřídal geneticky zmutovaný Champion, který je ze všech nejvzácnější, protože se vyskytuje v jednom jediném exempláři:-)) a nového záporáka, který bohužel ve filmu nedostane příliš prostoru, nepřináší trojka po obsahové stránce nic podstatného. Pokud Cameron prohlašuje, že dvojka a trojka tvoří dohromady jeden ucelený storyarc, tak se obávám, že prostě kecá, protože začátek dvojky a konec trojky představuje jedno velké status quo. Z pohledu big picture se celý tenhle fikční svět za dva filmy a šest hodin stopáže neposunul vůči jedničce prakticky nikam.

Cameron se vrací k motivům z předchozího filmu, které se zdály být minule vyřešeny (rebelující potomek, velrybí vyvrhel, velrybářská lovecká sezóna, přemlouvání velryb k akci ve stylu debatování Hobitů s Enty z LOTRa, finální bitva), na úkor nových a potenciálně zajímavých témat (vynucené spojenectví JakeSullyho s Quaritchem, fanatičtí kacíři v řadách modrásků odmítající Eywu, nový kmen potulných kupců/vzduchoplavců, variace na indiánská spojenectví s koloniálními mocnostmi za dob sedmileté války, genetické modifikace lidí, počínající spor žoldáků a úředníků v RDA), přičemž rozpracované důležité linky z minula (tajemstvím obestřená identita Weaver a její propojení s Eywou, ambivalentní vztah Langa a Championa) se nejenže uspokojivě neuzavřou, ale ani nijak zásadně nerozvinou.

Což platí prakticky pro všechny (staro)nové atrakce, které jsou ve filmu opět vytěženy sotva z poloviny. Navzdory lákavému podtitulu na oheň a prach ve filmu prakticky nedojde, jelikož nové sopečné prostředí je zredukováno na nedůležitou kulisu v pozadí (teď už chápu, proč se v trailerech nový habitat vůbec neukázal, v samotném filmu v něm totiž postavy stráví zhruba deset minut:-)), stejně tak na konto nového nepřátelského kmene nepadne v podstatě ani slovo, návštěva Bridgehead City je využita jen k efektní akční sekvenci, mytologie okolo Eywy a nabytých super schopností Weaver je zase poodhalena jen o malý kousek, nebeští obchodníci jsou jen nepodstatnou zastávkou na cestě a výlet kamkoliv mimo Pandoru, natož zpátky na Zemi, se samozřejmě nekoná ani náznakem.

Všudypřítomná serializace se tady projevuje i na práci s postavami. Vedlejší linka s Quaritchovou změnou stran (ať už ve stylu Anakina s návratem ke světlé straně síly nebo naopak agenta Smithe se zapuzením svých nadřízených a sledováním vlastních cílů) je jen opatrně naznačena, přestože k něčemu takovému celý film směřuje (takže si na rozhřešení osudu postavy zase počkáme až do dalšího dílu), ústřední rodinný tým je dle očekávání vybaven bytelným plot armorem a podobně i oba hlavní záporáci jsou v rámci závěrečné konfrontace nepřekvapivě posláni na střídačku jen tak napůl, respektive takovým způsobem, že nebude žádný problém je v následujícím filmu znovu vrátit na scénu.

Nicméně mírné přešlapování na místě po stránce narativu lze do jisté míry omluvit tím, že jde o jeden film rozdělený na dvě části. Navzdory použité vypravěčské formulce "více téhož" nechybějí v ději emocionálně silné scény (poslední procházka v džungli), dramatické scény (rodinka mezi sebou konečně řeší nějaký konflikt a postavy zaujímají rozdílné pohledy na řešení problému), humorné scény (Lang opět trousí jednu hlášku za druhou a krade si celý film pro sebe a nebýt family friendly ratingu, došlo by i na Arcturian Na'vi sex:-)) a pochopitelně ani strhující scény (industriální honička v kulisách Bridgehead City připomene únik z výrobníku atmosféry ve finále Aliens) a velkolepé finále s Cameronovým trademarkem v podobě několikanásobného klimaxu, ve kterém jeden eye candy moment střídá druhý a pojem "hollywoodská epika" dostává Cameronovými precizně naaranžovanými money shoty úplně nový rozměr.

Navíc na poli produkčních hodnot Cameron ve srovnání se zbytkem hollywoodské konkurence opět nehraje první ligu, ale úplně jiný sport. Bezkonkurenční technické zpracování, špičkové audiovizuální podání (s výjimkou Franglenova pouze adekvátního OST), famózní trikovou stránku (od performance capture herectví, přes interakce lidských a digitálních postav v digitálním prostředí, až po samotnou úroveň cgi) nebo perfektní 3D prezentaci, nemající v oboru žádnou, natož seriózní, konkurenci, ani není potřeba připomínat. Díky čemuž ambiciózní tříhodinová stopáž, stejně jako v případě dvojky, nepředstavuje žádný problém. Celkově excelentní zážitek, který názorně dokazuje, jak funguje filmová magie, k čemu se staví kina (IMAXy) a proč by se do nich mělo na podobné kousky z hollywoodské továrny na sny chodit:-).

Normal

Premisa s novým šerifem v ospalém městečku moc originality nepobrala a Kolstad má obecně po druhém Nobodym co napravovat, protože po scénáristické stránce to nebyl žádný zázrak a kromě lepidla mezi jednotlivými akčními výstupy to moc nefungovalo (zejména práce s hlavním záporákem byla tragická). Tohle prý napsal ještě před natočením jedničky, tak jsem zvědavý, co tady předvede. Plus Wheatley nějakou jistou záruku kvality nepředstavuje, tak nezbývá než doufat, že oba pánové šli do sebe a Odenkirkova kariéra posledního akčního hrdiny neskončí dříve než se vůbec pořádně rozjela.

Die My Love 5/10

Lawrence vyměnila manžela Bardema za manžela Pattinsona a po Aronofskyho Mother! si střihla další narušenou matku na psycho tripu v hardcore artovce (neklamné znamení, že Ramsay má se svým kouskem vyšší ambice, než jen pobavit diváka, tj. obrazový formát 4:3, pochopitelně přítomno:-)), tentokrát na téma "poporodní deprese a jak z toho ven", která by mohla mít stopáž hodinu a půl a stejně tak pět hodin a na vyznění filmu by to bohužel nemělo žádný vliv.

Předlohu (vzhledem k výsledku naštěstí) neznám, takže je klidně možné, že v knize tahle historka o manželské/mateřské psychóze dává hlubší smysl a disponuje nějakou vypovídající hodnotou, adaptace ovšem dopadla jako typická artová festivalovka, to znamená víceméně nesmyslný a stran jednotlivých událostí repetitivní děj, složený z náhodně seřazených scén, plných buď nezajímavé a místy nudné mozaiky ze života jedné narušené osoby, nebo totálních wtf momentů, případně náznaků jakési alegorie/symboliky na kdovíco, který směřuje odnikud nikam a postrádá jakoukoliv gradaci.

Navíc do hlavy oběma postavám se film v průběhu děje vůbec nedostane, takže jejich myšlenkové pochody zůstávají po celý film záhadou, díky čemuž jejich chování působí nepochopitelně až nesmyslně, což dramaturgie děje (míchání reality a snu, střídání časových rovin) jen podtrhuje. Největší zábava při sledování filmu tak spočívá v bláhové naději, že na konci Ramsay odmění divákovu trpělivost nějakou překvapivou/šílenou/nekompromisní pointou (typu hlavní postava zabila svou ratolest, pobývá v psychiatrickém ústavě a celý děj se odehrává jen v její pomatené hlavě:-)), což se ovšem nestane. Lawrence podává skvělý výkon, Pattinson je na tom podobně (bohužel nedostane moc prostoru) a to je stran pozitiv vše.