The Hunger Games: Sunrise On The Reaping

Koukám, že kravaťáci ve studiu neztrácejí čas, předloha vyšla teprve před pár měsíci a adaptace už je na cestě:-). Vypadá to, že to bude nepřekvapivě zase úplně to samé, co minule (a předminule, a předminule, atd.) a tentokrát bohužel bez účasti Lawrence nebo Zegler, což byly jediné důvody, proč jsem se na tetralogii a prequel podíval, ale tohle dostaveníčko asi taky nevynechám, protože ten doprovodný casting je jedna velká parádička. Vidět v jednom filmu Fiennese, Close, Plemonse, Fanning, Hawke a Taylor? Ano, prosím:-). Tak snad mě Lawrence nepodrazí a nebudou ve filmu jen do počtu.

Anemone 6/10

Návrat Day-Lewise po dlouhých letech v důchodu zpět k hereckému řemeslu vzbuzuje zvědavost automaticky a pokud se k tomu ještě podílí na scénáři a svůj comeback svěří do režijních rukou synátora, který tímhle komorním rodinným dramatem debutuje, tak výsledek stojí za pozornost dvojnásob. Bohužel je to jediný důvod, proč se jejich společné dílo vryje do paměti, protože o co lépe se oběma vede před a za kamerou, o to hůře si poradili za psacím stolem a ve střižně.

Což je škoda, protože ústřední dvojice Day-Lewis (po kdovíkolikáté potvrzuje svou pověst) a Bean (zase pro jednou dostal roli, ve které může naplno ukázat svůj herecký rejstřík … a porušit dlouholetou tradici, tj. dožít se závěrečných titulků:-)) nepřekvapivě předvádí herecký koncert (sledovat oba matadory, jak spolu hrají bez jediné pronesené repliky jen skrze všeříkající výrazy ve tváři a vzájemné pohledy je zážitek) a junior dokazuje, že umělecký talent podědil prostřednictvím vynikající práce s atmosférickou kamerou (některé záběry zejména přírodních scenérií jsou doslova úchvatné) a hudbou.

Po příběhové stránce se ovšem jedná o typickou festivalovku s příměsí nefalšovaného artu, tj. jednoduchý (ne-li triviální) děj s minimalistickými dialogy (jak množstvím, tak vyřčenými informacemi), který se odvíjí v nadmíru pomalém tempu a vypravěčsky natolik úsporně, že si divák musí značnou část děje domýšlet, o co vlastně ve filmu jde (důvod, proč se Bean vydává za Day-Lewisem, je nastíněn až v polovině filmu a jaký je účel jeho návštěvy vyjde najevo ještě později), což stojí v kontrastu s přespříliš ambiciózní stopáží a nepříliš dramaticky/emocionálně silným klimaxem bez katarze a nebo pointy.

Fire And Water: Making The Avatar Films 8/10

Je to v podstatě jen jedno velké promo na dvojku a trojku, respektive důkaz místo slibů strejdy Camerona pro všechny pochybovače o tom, že za charaktery v téhle značce nestojí jedničky a nuly (natož s výpomocí umělé inteligence) a následný hlasový casting ve studiu, ale poctivá/tvrdá mentální/fyzická/herecká práce všech zúčastněných před i za kamerou (převážně v podvodních nádržích a pomocí hi-tech technologií, obojí navržených a postavených na míru, z čehož si lze udělat vcelku jasnou představu o tom, v čem studio utopilo ten gigantický půlmiliardový rozpočet za oba filmy - a to navíc do jisté míry zredukovalo náklady natáčením dvojky a trojky současně:-)).

Související odbočka: tohle poselství (žádné digitální animace a virtuální herectví, ale skutečné výkony skutečných herců) je leitmotiv nesoucí se celým dokumentem od Cameronovy úvodní zdravice až po závěrečnou sumarizující rozlučku, takže očividně existuje skupina diváků, která si navzdory masivní marketingové kampani doprovázející jedničku i dvojku, ve které se přesně toto adresovalo (obdivuhodný výkon Winslet stran zadržování dechu pod vodou, atd.), myslí, že tahle série vzniká podobným způsobem jako cgi animáky, přičemž asi není úplně bezvýznamná, protože Železný Jim cítil potřebu uvést věci na pravou míru dodatečným pohledem do zákulisí, byť tentokrát jen letem světem.

Z čehož vyplývá, že pro opravdu hluboký ponor do produkce filmů s modrásky je potřeba se poohlédnout jinde (třeba v obsáhlých bonusových materiálech dostupných na fyzických nosičích). Tahle dokumentární série (proč je to vůbec rozděleno na dvě části, když se to tematicky ani dramaturgicky od sebe nijak neodlišuje?) se navzdory názvu a podtitulu soustředí jen na performance capture herectví a natáčení v podvodních nádržích (triky, rekvizity, kostýmy, výprava a další související produkční oblasti jsou tudíž zcela pominuty), přičemž o produkci ohnivě popelavého pokračování bohužel nepadne ani slovo a slibovaný sneak peek se vcelku nepochopitelně "skrývá" uprostřed závěrečných titulků.

Bone Lake 6/10

Romantický pár si na víkend pronajme honosné sídlo, načež se objeví jiná partnerská dvojice se stejným plánem, takže nezbývá než se o příbytek podělit. Čehož hlavní postavy s postupujícím časem začínají litovat, protože z excentrických spolubydlících se vyklubou zprvu mírně podezřelá a následně vyloženě psychopatická individua. Osvědčenou psycho thrillerovou premisu s jak jinak než hororovou koncovkou proměnila Morgan v neobjevnou, ale solidní žánrovku.

Všechny obvyklé žánrové ingredience jsou na svém místě. Sympatické hlavní postavy, nevinně působící konverzace, které se pomalu, ale jistě mění v psychologický souboj nervů, nervozita přerůstá v paranoiu, intriky si podávají ruce s manipulacemi a zdánlivě pevný partnerský vztah začíná dostávat povážlivé trhliny, což následně kulminuje v závěrečné hře na schovávanou a honěnou. Potíž je v tom, že Morgan v průběhu děje jen recykluje žánrové vzorce a nedokáže ničím překvapit (audiovizuál, narativ, pointa), což platí i pro odhalení pravé podstaty věcí (karty na stůl vyloží v polovině filmu).

Stejně tak stran vyhrocených situací, respektive psychologického/fyzického terorizování ústřední dvojice, šlo ve filmu zajít mnohem dále (Speak No Evil nechává pozdravovat:-)), přičemž napětí a mírně strašidelná atmosféra se dostavuje až v samotném finále, ve kterém se dle očekávání přepne do podžánru slasheru. Bodycount vzhledem k počtu vystupujících postav nedosahuje žádných závratných hodnot, na druhou stranu tenhle nedostatek vynahrazuje kombinace vcelku vydařených fatalit a slušné porce gore (škoda, že vedle explicitního násilí se nenašla odvaha i na explicitní nahotinky:-)).

Kiss Of The Spider Woman 6/10

Tíživé vězeňské drama s originální meta nadstavbou v podobě filmu ve filmu, vzdávající poctu kýčovitým hollywoodským muzikálům, které je v jádru citlivou romancí/vztahovkou o tom, že přátelství a následně upřímnou lásku lze najít i na těch nejméně pravděpodobných místech (bez ohledu na sociální postavení, politické smýšlení a genderové založení), ovšem platí se za ni ta nejvyšší cena (jinými slovy pomíjivou chvílí štěstí a tragickým vyústěním).

Condon natočil filmovou adaptaci jevištního muzikálu, jež je sám adaptací knižní předlohy a naráží při tom na ten samý problém, jako všechny podobné pokusy z poslední doby a totiž na nenápaditou hudební složku. Fanoušci divadelní verze budou jistě nadšeni, ale všechny přítomné songy bez výjimky trpí jednotvárností/zaměnitelností (v paměti mi neutkvěl ani jeden z nich) a stejně tak hudební čísla jsou pojata vzácně nevýrazně ať už stran audiovizuálu (kamera a střih bohužel nepředvedou nic pozoruhodného) nebo taneční choreografie, což mdlý dojem z muzikálové vrstvy jen podtrhuje.

Kontrast depresivního vězeňského prostředí a záměrně papundeklových/barvotiskových kulis filmu dodává vyprávění zajímavou atmosféru, prolínání reality a fikce v doprovodu zrcadlení osudů fiktivních postav ve filmu s reálnými postavami ve vězení je fajn (škoda, že meta prvek v ději nehraje větší roli), sarkastické komentování filmového děje ze strany jedné z hlavních postav obsahuje pár vtipných/trefných postřehů (bohužel s postupující stopáží pomalu ustupuje do pozadí) a casting podává skvělé (v případě ústřední dvojice i obětavé:-)) herecké výkony, ale kdyby se film soustředil pouze na drama/romanci a muzikál úplně vynechal (tzn. šlo by o adaptaci knihy), dopadlo by to působivějším zážitkem.

Strange Harvest 5/10

Mockumentary true crime historka o sériovém vrahovi s rituálními choutky a apokalyptickými vizemi věcí příštích (ve kterých figurují paranormální síly nebo jiné dimenze a nebo taky ne, protože neurčitý/otevřený konec ve stylu Blair Witch Project pokaždé zafunguje, že ano?), zabalená do hrstky found footage záběrů s rozklepanou "dokumentární" kamerou, několika explicitních scén se slušnou gore nadstavbou, ale především tuny nezajímavých keců "vyšetřovatelů", které jsou s každým dalším segmentem "pátrání po maskovaném bubákovi", čím dál tím víc nudnější a otravnější.  

Protože se v nich divák dozví akorát to, že je policie zase o krok pozadu za pachatelem, ale nic není ztraceno, jelikož se podařilo odhalit další střípek skládačky, takže zůstaňte na příjmu (už chyběly jen hlášky o pokračování pořadu po skončení reklamního bloku:-)), což je zajímavé pár minut a to je tak vše. Tenhle procedurální kolovrátek mluvících hlav s minimální dávkou napětí, dramatu nebo emocí (která se navíc generuje jen tím, že postava předem popíše, co ne/udělala a jaké to ne/mělo následky) a stopovým množstvím strašidelné atmosféry se pak opakuje po zbytek filmu, prokládaný jen občasným fatalitami a fiktivními reportážními záběry z televize. Čehož výsledkem je, že horor to není ani omylem, navzdory rozumné stopáži se film neuvěřitelně vleče a celý koncept je vyčerpán zhruba po půl hodině filmu.

The Running Man 6/10

Krátce po sobě dorazil další kousek z mistrova pera o vražedný hrách bez hranic za účasti televizních kamer (akorát pochod smrti vystřídal běh o život) a ani tentokrát to není žádná výhra. Předchozí adaptace z 80s skončila v propadlišti dějin a jediný důvod, proč si na ni v dnešní době ještě někdo vzpomene, je přítomnost Arnieho v hlavní roli, přičemž tenhle aktuální pokus dopadne úplně stejně (respektive ještě hůře, protože velká hvězda tentokrát absentuje). Trailery totiž slibovaly mnohem stylovější a nápaditější jízdu, než jakou Wright v samotném filmu předvedl.

Výsledkem je z části nedotažená (akce, satira, napětí) a z části překombinovaná (sociální kritika, finále, pointa) žánrovka, která na všech úrovních víceméně funguje, ale postrádá jakýkoliv zapamatovatelný prvek. S nějakým world-buildingem stran fungování dystopické totalitní diktatury nebo smrtící televizní show se Wright vůbec nezdržuje (podobně jako před ním Lawrence). Přiznané nadsázky a satiry je tady poskrovnu a patřičně černohumorné momenty, vycházející z absurdní podstaty brakové předlohy, jsou přímo nedostatkovým zbožím. Naopak sociálně kritická rovina na konto moci masmédií manipulovat realitu, vykořisťování pracující třídy a bažení publika/společnosti po krvi působí pateticky a strojeně.

Stejně tak akčních atrakcí je ve filmu překvapivě málo a provedením ničím nevystupují z řady žánrového průměru. Wright už v předchozích filmech dokázal, že čistokrevná akce bez přísady humoru není jeho nejsilnější stránkou, ale tady je to ze všech jeho filmů asi nejvíce patrné, protože pomocná berlička v podobě humoru schází (Stahelski nebo Leitch by s podobnou premisou, tj. Truman Show, Fugitive a Hunger Games v jednom filmu, dokázali odehrát úplně jiné divadlo), čehož důkazem budiž potenciálně zábavná Home Alone vsuvka s barákem plným pastí a následnou hromadnou likvidací škodné, která je zahrána do outu dříve než se vůbec rozjede (správně, v traileru se ukázala prakticky v plné délce).

Ani po stránce audiovizuálu a obecně produkčních hodnot (kamera, hudba, střih, výprava) film příliš nenadchne. To nejstylovější/nejnápaditější, co se v celém filmu ukáže, je pár minut pov záběrů z televizních dronů, pronásledujících hlavní postavu. A pak je tady samotné finále, které před pesimistickým závěrem knihy nepřekvapivě zařazuje zpátečku (tipoval jsem, že studio nebude mít koule na zakončení ve stylu 911 a také že ano) a namísto toho to zkouší metodou chytré horákyně s polopatickou konspirační vysvětlovačkou a hollywoodským happy endem, což je paradoxní o to více, že ve srovnání s předchozí adaptací se film uplynulou (notně přepálenou) stopáž drží Kingovy knihy až překvapivě věrně.

P.S. Pace v roli vysloužilého soutěžícího/hlavního lovce je nejlepší postavou v celém filmu, bohužel je v ději trestuhodně nevyužitý (vyjma finální bitky je ve filmu v podstatě jen do počtu). Proč se s filmem obtěžoval Macy fakt netuším:-).

Playdate 4/10

Ukázkově generický trailer vcelku jasně naznačoval, že tohle žádná žánrová parádička nebude a v nejlepším případě diváka čeká šablonovitá obsahová výplň pro stream, na kterou zapomene ještě než skončí závěrečné titulky, ale výsledek je ještě mizernější než se z traileru původně zdálo. Ritchson je sympaťák a za každou filmovou příležitost pro něj zvedám palec nahoru, ale takhle zoufalými kousky si pod sebou tak akorát dobrovolně podřezává větev (přitom by mohl aspirovat na podobný hvězdný status, jakým v současné době disponuje Bautista nebo Cena).

Když se pomine ohraná variace na akčně komediální buddy historku s nesourodou dvojící sebevědomé mlátičky a ustrašeného losera, obohacenou o klišovitou rodičovskou/dětskou složku, co zůstane? Prostinká příběhová linka, která je nesmyslná od začátku do konce, přičemž závěrečný plot twist, kandidující na nejdebilnější pointu roku, tomu dodává korunu, humor povětšinou končící ve stádiu pokusu (zkažené záběry jsou úplně stejně komediálně impotentní jako zbytek filmu, takže očividně nebylo kde brát), rádoby vtipné citování hlášek z jiných filmů je trapnost sama, akce je jen do počtu a asi proto nestojí provedením vůbec za řeč (už dlouho jsem neviděl tak zjevně studiovou honičku v autech:-)) a hlavní záporák má ve filmu prakticky jen cameo. Plusové body jen za Ritchsona, ucházející tempo a milosrdnou stopáž.

Roofman 7/10

Spořádaný občan se z existenciálních pohnutek vydá na dráhu zločinu a řadou podivuhodných loupeží vyzve na souboj strážce zákona, načež dříve nebo později padne kosa na kámen. Podobných historek, založených na skutečných událostech a tu více tu méně přiznaně adorujících pachatele, se už v minulosti pár (ok, hromady:-)) natočilo. Takže Cianfrance udělal co? Takže Cianfrance tohle obehrané schéma přeskočil a namísto toho zkusil něco jiného.

A totiž jiné obehrané schéma s protřelým kriminálníkem, toho času trestancem na útěku, který se před spravedlností ukryje v sousedské komunitě, z čehož následně vyplyne nějaké to navazování přátelských/romantických vztahů s jejími členy a s tím související morální/milostná dilemata (typu pokračovat v hraní divadla nebo vzít nohy na ramena dokud je čas). A ono to kupodivu funguje, přestože jak to bude probíhat a jak to dopadne je jasné od začátku až do konce.

Na čemž má velkou zásluhu jednak casting, který podává příjemně civilní herecké výkony v čele s ústřední dvojicí Tatum a Dunst (škoda, že trojice Dinklage, Mendelsohn a Temple nedostane v ději o něco více prostoru), jednak Cianfranceho schopnost udržet vyprávění v uvěřitelných mezích, byť si samozřejmě reálné postavy i samotné události přizpůsobuje k obrazu svému. V rámci komediálních, romantických i dramatických scén totiž netlačí na pilu, jak by se s ohledem na absurdní téma o squatterovi v hračkářství nabízelo a celý film se mu daří balancovat přesně na hraně realistického krimi biopicu a typického hollywoodského melodramatu, aniž by v závěru sklouzl ke klišovité pohádce se šťastným koncem.

The Smashing Machine

Scény v ringu o ničem (snímat to celé jen z hlediště byl fakt geniální nápad), o tom, jak to v tomhle sportu/podniku vlastně chodí, to neřekne vůbec nic, potenciálně zajímavá linka s kamarádem/kolegou/rivalem Baderem utnuta hned v zárodku a toxická vztahovka stejná jako v tuně jiných žánrovek na totožné téma. Nahoru to tahá jen Johnson a Blunt, ale i tak to spadá do kategorie "vidět a zapomenout".

Rodinná konkurence o ping pongu na premiéru ještě čeká, ale Chalamet si projekty pečlivě vybírá a prozatím nešlápl vedle, tzn. už teď je jasné, kdo ze Safdie bros. koho v pomyslném souboji o lepší sólo autorský projekt položil na lopatky.