Hans Zimmer & Friends: Diamond In The Desert 9/10

V kině jsem Zimmera ne vlastní vinou bohužel nestihl:-(, takže nezbývalo než si zklamaně, leč trpělivě počkat až na vydání na videu, nicméně dlouhé čekání se vyplatilo. Vidět mistra (s jeho početným ansámblem v čele s Gerrard, Govanem, Guo, Garcia-Herrerosem a Morakem za zády) naživo je pochopitelně zážitek, který celkový dojem dokáže povýšit na úplně jiný level (atmosféře a pocitu "byl jsem při tom" s ohlušujícími basy prostupujícími celým tělem se zkrátka nic zprostředkovaného kinem/videem nevyrovná:-)), ale v tomhle případě fanoušek dostane balíček hned "tři v jednom".

Záznam ze spektakulární koncertní show, která je jako obvykle po hudební i vizuální stránce naprosto famózní (včetně výletu Zimmera do hlediště, což letos naživo bohužel chybělo:-(), je v pravidelných intervalech prokládán krátkými rozhovory se slavnými Zimmerovými přáteli/kolegy z oboru, ve kterých směrem k mistrovi z jejich strany proudí (nutno dodat, že zaslouženě) nespočet nekritických chvalozpěvů, ale kromě toho v nich padne i pár zajímavých zákulisních informací, přičemž některé skladby jsou obohaceny o prostřihy z koncertování na reálných (naaranžovaných) lokacích.

Nápadité zkombinování koncertu, "bonusových" rozhovorů a živých vystoupení do jednoho celku nepůsobí rušivě, naopak se výborně doplňuje (pokec s přáteli v mnoha případech slouží jako fun fact představovačka následující skladby, hraní naživo mimo arénu zase skvěle navozuje atmosféru dané skladby). Samotný záznam pak maximálně těží z možností filmového média, tj. co ztrácí na autenticitě reálného prožitku na místě, to získává pomocí pohotového střihu, rychlých kamerových jízd a detailních záběrů na umělce, kterými dokáže umocnit dramatický efekt, na stylovosti a energičnosti.

We Bury The Dead

Každá zombie řezničina se počítá (ať už se šourajícími hordami ala Romero nebo se zuřivými sprintery ala Boyle) a výlet do jiného žánru může ohrané schéma potenciálně zajímavě oživit, ale tady mám vtíravý pocit, že Hilditch v traileru ukazuje divákovi jen to, co by si přál vidět a se samotným filmem to dopadne podobně jako loni s Handling The Undead. Což znamená utahané psychologické drama, zasazené do atraktivních zombie kulis s občasným výskytem akce a hrátek s nemrtvými. Nic proti žánrovým experimentům, ale zrovna Hilditch moc důvěry, že by to dokázal zvládnout, nevzbuzuje.

The Family Plan 2 5/10

Pár let stará jednička nebyla žádný zázrak a zařadila se po bok všech dalších podobných akčně komediálních žánrovek pro celou rodinu, kterých jsou na streamu doslova tuny, ale své (asi spokojené) publikum si očividně našla, protože je tady dvojka, která nepřekvapivě trpí akutním syndromem sequelitidy, tj. všechno jako minule, akorát jinde (Vegas je mimo hru, takže nezbývá než vybrat Londýn nebo Paříž, respektive ideálně oboje) a po všech stránkách horší.

Formálně jsou ve dvojce všechny žánrové atributy splněny. Tady trochu korektního humoru, támhle trocha decentní akce (family friendly rating se hlásí do služby, takže pochopitelně bez jediné kapky krve, natož jakékoliv explicity), nějaké to cestování po atraktivních lokacích, pravidelná dialogová výplň s utužováním vzájemných vztahů, zaměnitelný hlavní záporák s "šokující" rodinnou vazbou (co dělal celou dobu a proč se rozhodl pomstít až teď se samozřejmě nijak neřeší jako ve všech podobných nesmyslných retconech:-)) a do toho vánoční atmosféra a pár "úderných" songů v OST.

Problémem je, že nic z toho není ve filmu podáno (jak na papíře, tak před a za kamerou) jakkoliv nápaditě, zato míra recyklace jedničky dosahuje kritických hodnot (zase vyřizování účtů v rodině, zase holčičí bitka s maminou v hlavní roli). Navíc se tentokrát vsadilo primárně na rodinné taškařice, takže akce znatelně ubylo a vyjma pár slušných parkourových záběrů nestojí za řeč (honička s východoněmeckým bakelitovým zázrakem, který uhání rychlostí průměrného cyklisty, je top:-)). Film od pádu do kvalitativní černé díry tak zachraňuje především casting, svižné tempo a ucházející stopáž.

Train Dreams 7/10

Byl jednou jeden (ne)obyčejný člověk a jeho (ne)obyčejný život, ve kterém zažívá prchavé okamžiky lásky a štěstí i skličující momenty, plné zmaru a smutku, jakožto všechno ostatní mezi tím. Aneb pokus Netflixu o napodobení loňského Brutalisty, tj. nekompromisní artovka (jak jinak než v obrazovém formátu 4:3:-)), která po festivalech sbírá jedno ocenění za druhým a má nakročeno se napřesrok stát jedním z favoritů oscarového klání. A vystačí si při tom s poloviční stopáží.

Což je škoda, protože tahle minimalisticky vyprávěná monumentální životní freska obsahuje tolik témat (rodičovství, trauma ze ztráty rodiny, hledání smyslu života, splynutí s přírodou, plynutí času, proměna doby, atd.) a vedlejších postav, že většina z nich nedostane prostor, aby se více rozvedly a zanechaly hlubší dojem. Hlavní postava se potýká s těžkým osudem, další charaktery se objevují a zase mizí (povětšinou předčasným skonem:-)) a epizody ze života se střídají, aniž by bylo mnohdy zřejmé, zda mezi nimi uběhlo deset dnů nebo deset let (Edgerton celý film vypadá prakticky stejně).

Nicméně příběhová linka díky tomu dokáže překvapit několika nečekanými zvraty, skromná stopáž se pozitivně projevuje na tempu (jedna událost následuje druhou bez výraznějšího zdržování) a co je nejpodstatnější, o samotný narativ tady vlastně vůbec nejde. Bentley poutavým způsobem vypráví prostřednictvím atmosféry, audiovizuálu (s malou výpomocí doprovodného komentáře) a samozřejmě hereckých výkonů. Stylové obrazové kompozice nabídnou vedle nádherné přírody (skvěle vybrané lokace) i několik působivých (lyrických) výjevů (impozantní stromořadí, ohnivá spoušť, medvěd), tematický OST výborně dotváří náladu a casting v čele s Edgertonem odvádí vynikající práci bez ohledu na rozsah role.

Sisu: Road To Revenge 6/10

Velké zklamání, promarněný potenciál (už zase) a zbytečná návštěva kina (v klidu jsem mohl počkat až na stream a o nic bych nepřišel) v jednom. Po slibných trailerech jsem čekal zábavnou nízkorozpočtovou variaci na Fury Road, ve které to Helander oproti originálu pozvedne ve všech ohledech na další level po vzoru Wirkoly a dvojky Dead Snow, tj. jedno velké akční inferno s černohumornou nadstavbou. Dostal jsem i na podruhé zapomenutelné akční béčko se spoustou ohraných žánrových klišé (v čele s nesmrtelným psem) a k tomu tunou digibordelu.

Hlavní hrdina je samozřejmě i ve dvojce ukázkově jednorozměrný charakter (odepřít hlavní postavě hlasovou interakci je prostě stupidní nápad), vybavený bytelným plot armorem (zádumčivý frajer pochopitelně zase přežije naprosto cokoliv navzdory logice, fyzikálním zákonům a pravděpodobnosti - přemet s explodujícím tankem je totální wtf:-)). Nový záporák je sice stejný badass jako hlavní postava, ale bohužel také stejná plakátově černobílá figurka (potenciálně nosný motiv zabíjení z donucení je zahrán do outu) a co je horší, mlátička Lang (geniální castingová volba:-)) trestuhodně nedostane tolik prostoru, kolik by si zasloužil (v podstatě až do samotného závěru je ve filmu jen do počtu).

Nějaký pokrok v mezích zákona Helander ve dvojce přesto předvedl. Humoru je málo, ale o to více vyniknou vtipné momenty (videoherní procházka okolo spících vojáků a v hlavní roli pastička na myši). Povinná expozice je zredukovaná na nezbytně nutné minimum a otravné/rozvleklé/nudné dialogové pasáže mezi (zaměnitelnými) vedlejšími postavami naštěstí zmizely (protože tady prakticky žádné vedlejší postavy nejsou, jen horda NPC, tj. neschopných postradatelných charakterů:-)) a v přímočarém ději, kdovíproč rozděleném na kapitoly, se Helander soustředí pouze na akci s krátkými přestávkami mezi jednotlivými showdowny (předčasným vrcholem filmu je honička náklaďáku s motorkami).

Akce díky tomu sice mírně přibylo, nicméně na svižnosti děje se to kupodivu nijak zvlášť neprojevilo (dvojka trpí propady tempa stejně jako jednička) a ani řemeslným zpracováním nebo choreografií ze židle nezvedne (v některých scénách mi přišla vyloženě špatně sestříhaná). Bodycount dosahuje solidních hodnot a nějaké vydařené fatality se slušnou dávkou gore by se ve filmu také našly, ale co z toho, když je to všechno přebito na první pohled digitálním faceliftem (průstřely a krev, letadla, vlak). Ani finální mano a mano potyčka se do paměti ničím nevryje (jako by na pořádnou bitku oba pánové už fyzicky nestačili) a finále je jako obvykle zase utopené ve tmě, aby se ušetřilo pár chechtáků z rozpočtu. Nic proti tomu, pokud to za pár let Helander (nebo někdo za něj) dotáhne na trilogii, ale kdyby ne, tak plakat kvůli tomu nebudu.

13 Days, 13 Nights 7/10

Talentovaný šikula Bourboulon po výletu mezi mušketýry tentokrát zavítal do nedávné současnosti a touhle skoro až dokumentárně pojatou historkou o závodě s časem a nevypočitatelným nepřítelem, založenou na skutečných událostech, na pomezí psychologického dramatu a politického thrilleru, znovu potvrzuje vynikající režijní formu.

Prakticky neznámá kapitola z ostudného závěru dvě dekády trvající spojenecké kampaně boje proti mezinárodnímu terorismu, zachycená perspektivou příslušníka ochranky na poslední spojenecké ambasádě v provozu, u které se začínají srocovat davy uprchlíků, protože v ní spatřují poslední možnost, jak si evakuací ze země zachránit život před nastupující nadvládou zfanatizovaných islámských radikálů, se v jeho rukou proměnila v další vydařenou žánrovku.

Což je o to pozoruhodnější, že oproti předchozí dobrodružné jízdě "všichni za jednoho, jeden za všechny" se v tomhle procedurálním vyprávění po příběhové stránce prakticky nic zásadního nestane (skupina uprchlíků je naložena do autobusového konvoje a následně evakuována z ambasády na letiště, přičemž na trase potkává různé nebezpečné živly z řad muslimských fundamentalistů, kteří se jí staví do cesty s nejasnými úmysly a značnou početní převahou).

V celém filmu dojde na jednu (realisticky natočenou) explozi, jinak se obejde bez vypálení jediného výstřelu (výstražnou střelbu do vzduchu nepočítám), přesto si film dokáže udržet svižné tempo po celou dobu stopáže a zásobovat diváka sympatickou dávkou napětí od úvodních titulků až do adrenalinového finále, přičemž se může opřít o výborné herecké výkony (charismatický Zem po The Edge Of The Blade dostal další chlapáckou roli ušitou na míru) a nezapomíná při tom na silné dramatické/emocionální scény (vyjednávání s radikály, prohlídka konvoje, obležení davem uprchlíků, rozhovor s nezkušenou příslušnicí armády, hrouda hlíny, atd.), parádně zrekonstruovanou atmosféru všudypřítomného chaosu a nefungující logistiky a překvapivě vysoké produkční hodnoty (výprava, kompars a lokace působí maximálně uvěřitelně).

After The Hunt 6/10

Excentrický Guadagnino nepatří mezi mé favority a nic se na tom nezměnilo ani s jeho nejnovějším počinem, protože tohle psychologické drama z univerzitního prostředí o obvinění profesora studentkou z nepřístojného chování sice pokládá spousty provokativních otázek napříč mnoha společensky rezonujícími tématy (sexuální násilí, sekundární viktimizace, plagiátorství, cancel culture, atd.), ale nepřináší žádné odpovědi a utápí se v nejednoznačnosti vyznění příběhu i motivací postav, takže si divák z filmu může odnést prakticky cokoliv (například pocit ztráty času:-)).

Po povinné expozici se vzneseným obviněním se děj po zbytek filmu nikam zásadně neposune, přičemž přes nespočet dialogových výměn zůstávají charaktery a motivace postav až do samotného konce záhadou (v podstatě ani není jasné, na čí straně sporu se hlavní postava nachází, protože v průběhu děje střídavě sympatizuje s oběma), z minulosti se vynořují temná tajemství, aniž by bylo zřejmé, jaký vliv měly/mají na aktuální chování postav a do toho vstupují další motivy (falšování receptu, hospitalizace), u nichž lze polemizovat nad smysluplným důvodem jejich přítomnosti v ději.

Nepřesvědčivý dojem z narativu pak stvrzuje epilog ze současnosti, u kterého lze jen marně přemítat, zda a jak se vyvinul vztah ústřední dvojice postav po prožitých událostech a co mělo být vlastně pointou celého filmu. Po herecké stránce podává casting kvalitní výkony (zejména pánové Garfield a Stuhlbarg navzdory skromnému prostoru odvádějí skvělou práci). Jinak ovšem Guadagnino opakuje stejné chyby, kterých se dopustil minule, tj. nepříliš podnětný děj, rozvláčné tempo, nečitelné postavy, neuspokojivé finále a přepálená stopáž, přičemž oproti předchozím mistrovým kouskům tentokrát nezaujme ani audiovizuální zpracování (žádné stylové hrátky s kamerou, hudbou a střihem se tady nekonají).

The Hunger Games: Sunrise On The Reaping

Koukám, že kravaťáci ve studiu neztrácejí čas, předloha vyšla teprve před pár měsíci a adaptace už je na cestě:-). Vypadá to, že to bude nepřekvapivě zase úplně to samé, co minule (a předminule, a předminule, atd.) a tentokrát bohužel bez účasti Lawrence nebo Zegler, což byly jediné důvody, proč jsem se na tetralogii a prequel podíval, ale tohle dostaveníčko asi taky nevynechám, protože ten doprovodný casting je jedna velká parádička. Vidět v jednom filmu Fiennese, Close, Plemonse, Fanning, Hawke a Taylor? Ano, prosím:-). Tak snad mě Lawrence nepodrazí a nebudou ve filmu jen do počtu.

Anemone 6/10

Návrat Day-Lewise po dlouhých letech v důchodu zpět k hereckému řemeslu vzbuzuje zvědavost automaticky a pokud se k tomu ještě podílí na scénáři a svůj comeback svěří do režijních rukou synátora, který tímhle komorním rodinným dramatem debutuje, tak výsledek stojí za pozornost dvojnásob. Bohužel je to jediný důvod, proč se jejich společné dílo vryje do paměti, protože o co lépe se oběma vede před a za kamerou, o to hůře si poradili za psacím stolem a ve střižně.

Což je škoda, protože ústřední dvojice Day-Lewis (po kdovíkolikáté potvrzuje svou pověst) a Bean (zase pro jednou dostal roli, ve které může naplno ukázat svůj herecký rejstřík … a porušit dlouholetou tradici, tj. dožít se závěrečných titulků:-)) nepřekvapivě předvádí herecký koncert (sledovat oba matadory, jak spolu hrají bez jediné pronesené repliky jen skrze všeříkající výrazy ve tváři a vzájemné pohledy je zážitek) a junior dokazuje, že umělecký talent podědil prostřednictvím vynikající práce s atmosférickou kamerou (některé záběry zejména přírodních scenérií jsou doslova úchvatné) a hudbou.

Po příběhové stránce se ovšem jedná o typickou festivalovku s příměsí nefalšovaného artu, tj. jednoduchý (ne-li triviální) děj s minimalistickými dialogy (jak množstvím, tak vyřčenými informacemi), který se odvíjí v nadmíru pomalém tempu a vypravěčsky natolik úsporně, že si divák musí značnou část děje domýšlet, o co vlastně ve filmu jde (důvod, proč se Bean vydává za Day-Lewisem, je nastíněn až v polovině filmu a jaký je účel jeho návštěvy vyjde najevo ještě později), což stojí v kontrastu s přespříliš ambiciózní stopáží a nepříliš dramaticky/emocionálně silným klimaxem bez katarze a nebo pointy.

Fire And Water: Making The Avatar Films 8/10

Je to v podstatě jen jedno velké promo na dvojku a trojku, respektive důkaz místo slibů strejdy Camerona pro všechny pochybovače o tom, že za charaktery v téhle značce nestojí jedničky a nuly (natož s výpomocí umělé inteligence) a následný hlasový casting ve studiu, ale poctivá/tvrdá mentální/fyzická/herecká práce všech zúčastněných před i za kamerou (převážně v podvodních nádržích a pomocí hi-tech technologií, obojí navržených a postavených na míru, z čehož si lze udělat vcelku jasnou představu o tom, v čem studio utopilo ten gigantický půlmiliardový rozpočet za oba filmy - a to navíc do jisté míry zredukovalo náklady natáčením dvojky a trojky současně:-)).

Související odbočka: tohle poselství (žádné digitální animace a virtuální herectví, ale skutečné výkony skutečných herců) je leitmotiv nesoucí se celým dokumentem od Cameronovy úvodní zdravice až po závěrečnou sumarizující rozlučku, takže očividně existuje skupina diváků, která si navzdory masivní marketingové kampani doprovázející jedničku i dvojku, ve které se přesně toto adresovalo (obdivuhodný výkon Winslet stran zadržování dechu pod vodou, atd.), myslí, že tahle série vzniká podobným způsobem jako cgi animáky, přičemž asi není úplně bezvýznamná, protože Železný Jim cítil potřebu uvést věci na pravou míru dodatečným pohledem do zákulisí, byť tentokrát jen letem světem.

Z čehož vyplývá, že pro opravdu hluboký ponor do produkce filmů s modrásky je potřeba se poohlédnout jinde (třeba v obsáhlých bonusových materiálech dostupných na fyzických nosičích). Tahle dokumentární série (proč je to vůbec rozděleno na dvě části, když se to tematicky ani dramaturgicky od sebe nijak neodlišuje?) se navzdory názvu a podtitulu soustředí jen na performance capture herectví a natáčení v podvodních nádržích (triky, rekvizity, kostýmy, výprava a další související produkční oblasti jsou tudíž zcela pominuty), přičemž o produkci ohnivě popelavého pokračování bohužel nepadne ani slovo a slibovaný sneak peek se vcelku nepochopitelně "skrývá" uprostřed závěrečných titulků.