Holy (elephant) shit! Epická historická freska, extravagantní show a stylová poklona všem lidem před i za kamerou a kinematografii obecně v jednom úhledném, více než tříhodinovém, balení, na kterou se hodí označení "fan-fucking-tastic" jako máloco:-). Tak konečně to vyšlo a Chazelle mě dostal přesně tam, kam mě zajisté plánoval "uklidit" i v případě všech svých předchozích počinů, tj. na kolena. Zatímco ani u jednoho z jeho dosavadních filmů se mu to, bohužel, nepodařilo (a spadají z mého pohledu do ranku "slušná práce, ale to je tak vše" - asi bude nutné si je po letech zase zopakovat:-)), nejnovější příspěvek do jeho filmografie to zvládl s velkým přehledem. Už trailery působily hodně slibně a samotný film je dokonce ještě lepší.
Chazelle jednak hned na začátku filmu demonstrativně předvede s pomocí netradiční sloní hnědé sprchy a hned na to pak pro změnu tradiční zlaté sprchy:-), že se toho opravdu nebojí a na diváka ve filmu čeká ledacos ne-až-tak-obvyklého (případně rovnou explicitně šokujícího), co se v běžné mainstreamové produkci ani náhodou nevyskytuje a jednak hned zkraje nasazuje neuvěřitelně dynamické tempo, které dokáže držet pozoruhodně dlouho, protože děj o něco málo zpomaluje až zhruba po hodině stopáže, nicméně na standardní hollywoodské poměry jde stran kadence scén ve zbytku filmu stále o výborný výsledek. Strhující půlhodinový prolog před úvodními titulky (respektive názvem filmu) skvěle navodí příslušnou atmosféru a dál se pokračuje v téměř nezměněném tempu, což je hodno obdivu.
Herecká jména na papíře vzbuzovala předem patřičný respekt a současně naději, že minimálně po stránce obsazení bude film určitě stát za to a naštěstí se tento předpoklad beze všech pochybností potvrdil. Všichni přítomní předvádějí parádní herecké výkony, ať už ve filmu vystupují jen na pár minut (Weaving, Maguire, Jonze (jeho variace na von Sternberga je špička), Wilde, Waterston) nebo mají role většího rozsahu (Adepo, Li, Smart, Hamilton). Největší pochvala ovšem nepřekvapivě míří směrem k představitelům titulní trojice hrdinů (Robbie, Pitt, Calva), přičemž zejména Robbie jako cílevědomá nastupující hvězdička si krade podstatnou část filmu pro sebe, nicméně Pitt, který zde vystřihl dalšího velkého sympaťáka v řadě (pokolikáté už:-)?), za ní v roli zkušeného hereckého veterána není o mnoho pozadu a totéž platí pro toho třetího vzadu a totiž Calvu, který ztvárnil podnikavého a učenlivého člena štábu.
Chazelleovi se daří naprosto přirozeným a nenuceným způsobem postihnout nepřeberné množství témat a činí tak navíc velice zábavnou a po většinu času poutavou formou. Obtížné postavení imigrantů, status hvězdy v hollywoodském systému, kariérní vzestupy, vrcholy a pády, těžkosti spojené s produkcí filmů tehdejší doby, pozlátko zlaté hollywoodské klece, rasová a sociální diskriminace, náročný přechod z němého na zvukový film, drogové a alkoholové závislosti, doprovázené depresemi, vztahy s médii a jejich nemalý vliv na ne/úspěch filmu a/nebo osud dané hvězdy, předsudky vyšší společnosti, honba za úspěchem v podobě "hollywoodského snu", šplhání po kariérním žebříčku od nejspodnějších pater námezdní otročiny až na samotný vrchol divácké popularity a finanční nezávislosti, veřejností neakceptované sexuální orientace, společenské skandály plynoucí z pokrytecké morálky (nejen) tehdejší puritánské společnosti, drsné propady až na úplné dno, ne/schopnost se přizpůsobit novým podmínkám a samozřejmě v neposlední řadě oslava filmu jako takového, upřímné vyznání lásky k filmařině, pocta všem umělcům ale i řadovým pracovníkům, pohybujícím se ve filmovém průmyslu a magické kouzlo filmu, jakožto vítaného úniku z nudné reality do světa nekonečné představivosti. To vše je zde v nějaké formě a v tu větším, tu menším množství přítomno.
Kromě toho nabízí film svým podáním strastiplného natáčení filmů v době nastupujícího zvuku i jistou populárně-naučnou rovinu. Edukace se navíc provádí velice hravým způsobem, založeným na skutečnosti, kdy se některé hvězdy němého filmu po nástupu zvuku potýkaly se zapeklitým problémem neobvyklého, případně přímo nevyhovujícího, hlasového projevu, což se na jejich dosud zářné kariéře v nemálo případech negativně podepsalo a jejich hvězda téměř ze dne na den pohasla nebo úplně zhasla. Chazelle zde taktéž krásně ukazuje, jak zásadní přelom ve filmovém průmyslu nastal s nástupem zvuku a jak obtížný krok vpřed to pro produkci filmů byl, což je skvěle ilustrováno scénou nekonečného příchodu Robbie před kameru a co je důležitější, tak také před mikrofon, během kterého jde všem přítomným o nervy a někomu dokonce o život:-). Oblíbené téma film o filmu je tady vytěženo skutečně na maximum.
Namísto jednoho uceleného příběhu s jasným začátkem a koncem divák sleduje monumentální filmovou mozaiku zábavných, hektických, opulentních, vtipných, smutných, dramatických, dojemných, tragických a příležitostně šílených epizod, zasazených do přelomového období továrny na sny. Spojující dějová linka se při tom zaměřuje na rozmanité osudy hned několika rozličných postav a možná je to trochu na škodu. Přes více než dostatečnou stopáž filmu totiž zdaleka ne všechny postavy, bohužel, dostanou zasloužené množství prostoru, přestože jejich životní peripetie nejsou o nic méně zajímavé a zábavné. Nadstandardní stopáž jako taková není vůbec žádný problém, nicméně děj je s postupujícím časem více a více rozháraný, což kulminuje někdy v době nástupu postavy Maguirea na scénu ve třetí hodině filmu. Film s ohledem na neskutečnou životnost předchozího děje naneštěstí také postrádá výraznější emocionální katarzi, týkající se vyvrcholení příběhových linek jednotlivých postav a jejich konec se tím pádem tak trochu vytratí do ztracena.
To je však bez větších potíží vykoupeno jinými přednostmi. Po umělecké i řemeslné stránce totiž nelze filmu v podstatě nic vytknout, právě naopak. Z filmu tryská neuvěřitelná energie (famózní, adrenalinem nabitý, OST tomu samozřejmě vydatně napomáhá) i díky častému použití ruční kamery, která při dialogových scénách rychle a zběsile švenkuje z jedné postavy na druhou a obecně kamerových jízd, což dodává filmu neskutečnou gradaci, stejně tak sladění obrazu a hudby a audiovizuál celkově je přímo vynikající. Je neuvěřitelné potěšení sledovat, co se na plátně odehrává ve druhém (případně třetím) plánu za herci, vedoucími mezi sebou dialog. Chazelle se nebojí využít vypjaté a zábavně přehrávající herecké kreace (pocity údivu, hněvu, radosti), podobně jako to činili tvůrci němých filmů a přetavit je do spousty skutečně humorných momentů a dialogových přestřelek (vtipná výměna názorů mezi Robbie a Weaving s kostkou ledu k tomu, souboj Robbie s hadem a hned v závěsu její historka o králíkovi a medvědovi jsou pochopitelně pecka:-)).
Současně Chazelle dokáže i z na papíře obyčejně působících popisů scény vykřesat emocionálně silný moment (Pittova rozlučka se světem, taneční odchod Robbie do tmy a v jistém slova smyslu také do zapomnění), přičemž rozhovor Pitta se Smart o přetrvávajícím díle a odkazu mnoha budoucím generacím, navzdory upadající kariéře a vadnoucí slávě, je jedna z nejvýmluvnějších a zároveň nejsilnějších scén v celém filmu. Chazelle se následně definitivně utrhne ze řetězu v samotném závěru, ve kterém diváky ve spektakulární psychedelické montáži seznámí s průřezovou historií slavných hollywoodských klasik a je to stejně velkolepé a skvělé jako celý film.
Chazelle tímto sepsal podobně cituplný milostný dopis svému oboru jako to učinil nedávno Spielberg svými The Fabelmans a podobně jako mistr byl rovněž "po zásluze" potrestán a jeho počin si nespravedlivě vysloužil nálepku kolosálního propadáku. Což je vskutku tristní, ovšem výjimečné dílo tady naštěstí zůstane už napořád. Bylo by to za poctivých 8/10, ale OST to u mě vytahuje na 9/10.
