Star Trek: Strange New Worlds - A Case Of Chiaroscuro (Sezóna 4 - Epizoda 4) 7/10

Hravé experimentování tvůrců s žánrovými nebo dramaturgickými konvencemi pokračuje i ve čtvrté epizodě, ve které se členové výsadku nedobrovolně ocitají na planetě okupované frajery s hrbolky na čele v černobílé obrazové prezentaci, aniž by se při tom zapomnělo na logické zdůvodnění. Následné pletky s okupanty i zástupci hnutí odporu, odehrávající se ve stylových retro futuristických kulisách, pak připomenou válečné film noir klasiky z poloviny minulého století. Samotný děj je ovšem přespříliš jednoduchý, na čemž má podíl vedlejší linka na palubě lodi, se kterou se musí podělit o pozornost.

Star Trek: Strange New Worlds - Human Best Friend (Sezóna 4 - Epizoda 3) 7/10

Oblíbené ST téma "posádka na dovolené zažívá dobrodružství" je zpravidla zdrojem nejrůznějších humorných situací a nejinak je tomu i zde. Tvůrci ve třetí epizodě přinášejí "odpočinkovou" podívanou, ve které je pozornost po dlouhé době soustředěna na vedlejší postavy. Rozverná pouť po stopách nejvyšší šarže na palubě a ztracených vzpomínek po prožité kocovině se neobejde bez vtipných (případně bizarních) zastávek, ve kterých figurují jednotliví členové posádky. Finále v podobě obligátní diplomatické mise zakončené záchrannou operací ovšem po dramaturgické stránce působí nadbytečně.

Colony 7/10

Tak trochu Train to Busan (Náhoda? Nemyslím si:-)), tak trochu REC a tak trochu TLOU (potažmo Borg Collective ze ST:-)). Aneb osvědčená kombinace hordy nakažených/nemrtvých v uzavřeném prostoru, nad kterým je vyhlášená karanténa, s hrstkou přeživších uprostřed, která čelí společenstvu propojenému kolektivní myslí. Ceny za originalitu narativu film sbírat nebude, nicméně hlavní účel, tj. zprostředkovat divákovi zábavnou zombie žánrovku, dokáže splnit bez problémů.

Předně je potřeba ocenit, že tvůrci v průběhu děje vyrukují hned s několika na poměry žánru osvěžujícími nápady a to jak  stran jednání postav (v rámci možností se chovají logicky a snaží se nabyté znalosti o zuřivých záškodnících využít ve svůj prospěch), tak především samotného world-building (koncept kolektivní mysli, postupné zdokonalování bubáků a jejich adaptace na konkrétní situaci, kontrola celého společenstva hlavním záporákem). Pochvalu zaslouží i nekompromisní práce s postavami (žádný plot armor se naštěstí nekoná a zdánlivě důležité postavy se bez slitování posílají na střídačku). 

Dokonce i nějaký ten příběhový zvrat, týkající se minulosti a motivací některých postav (nejde o nic zásadního, ale jako překvapení na závěr to funguje fajn), se zde najde, dojde na nečekanou vsuvku (epizoda s laboratorními opicemi se fakt povedla) a potěší i sympaticky epické finále s davy statistů. Akce se sice obejde bez výraznější dávky napětí a strašidelné atmosféry, ale množství je více než dostatečné a provedení vévodí pohotová ruční kamera (podobné dostaveníčko přímo volalo po nějaké adrenalinové jednozáběrovce, ovšem nestalo se). Škoda jen, že po stránce explicitních fatalit tvůrci podstatně více nepřitlačili na pilu (brutální/krvavé odklízení postav sice nechybí, ale bez doprovodu výživnějších detailů).

Nouvelle Vague 7/10

Nesmlouvavá autorská vize ctižádostivého celovečerního debutanta, toho času filmového kritika. Nekompromisní tvůrčí přístup v podobě guerillového (občas chaotického) natáčení. Lokálně slavný herec v hlavní roli, ze kterého výsledný film udělal mezinárodní superhvězdu. A zbytek je historie, respektive oceňované a v jistých ohledech přelomové dílo světové kinematografie (a pro mě osobně extrémně nudná záležitost s nesmyslnými dialogy a neexistujícím dějem:-)).

Linklater očividně mohutně obdivuje jak Breathless, tak Godarda, což je z jeho filmu o filmu, který v prvním plánu pečlivě (v některých momentech přímo puntičkářsky) rekonstruuje genezi mistrova počinu a v druhém plánu představuje oslavu celé kinematografie, poznat prakticky v každé scéně, od citování konkrétních záběrů z "předlohy", přes spoustu referencí na kdeco/kdekoho, až po dokonalé napodobení atmosféry 60s. Na rozdíl od mistra se Linklater naštěstí drží standardních dramaturgických pravidel, takže odpadá problém s rozvláčným dějem a nahodilými (převážně bezobsažnými) dialogy.

Casting předvádí výborné herecké výkony v čele s trojicí Marbeck, Dullin a zejména Deutch, stejně tak dobová výprava a kostýmy odvádí skvělou práci a ocenit zaslouží i funkční vhled do mistrovy komplikované mysli, který dokáže z pohledu nefanouška kultovního filmového předobrazu osvětlit mnohá podivná tvůrčí rozhodnutí v průběhu produkce. Škoda jen, že ke jmenovkám reálných osobností někoho nenapadlo doplnit i profesi, protože vyjma zapálených znalců tehdejší doby a kinematografie jde pro běžného diváka o přehlídku neznámých lidí. Godardův film mě minul, Linklaterův mě upoutal.

The Sheep Detectives 7/10

Filmů kombinujících live action záběry s (tu více, tu méně realistickými) digitálně animovanými zvířaty je spousta. Stejně tak detektivních historek s amatérskými zvířecími "detektivy" se už natočily hromady. Tenhle krimi komediální kousek vsadil na stádo neohrožených ovcí a byť v žádném ohledu vyloženě neexceluje, ve všech ohledech (příběh, postavy, produkční hodnoty, divácké emoce) bez problémů funguje, čehož důsledkem je zábavná (a navzdory pochmurnému tématu násilné smrti feel-good) "whodunnit" žánrovka pro všechny věkové kategorie.

Tvůrci neponechávají nic náhodě a servírují divákům všechny povinné ingredience žánru. Idylická vesnička se svéráznou komunitou, spáchaný zločin, partička typově různorodých postav, na které padá stín podezření, postupné skládání jednotlivých dílků vyšetřovací skládačky dohromady a tradiční "vysvětlující" závěr s odhalením pachatele a jeho motivu. Obvyklé schéma je ovšem oživeno jednak nápaditou perspektivou (specifický zvířecí pohled na svět lidí a fungování lidské společnosti) a jednak chytrým přístupem tvůrců, který na jedné straně vzdává poctu všem klasikám žánru a na druhé straně si hraje s žánrovými pravidly, které v průběhu filmu na střídačku dodržuje a porušuje.

Celé pátrání sympatických zvířecích detektivů po původci všeho zla je navíc zabaleno do svižným tempem plynoucího vyprávění, ve kterém dojde na vyvážené dávkování napínavých, humorných, dojemných i dramatických momentů, plynoucích jak z netradičních hlavních postav, tak svědomitého naplňování, případně naopak obcházení, osvědčených klišé žánru v podobě vtipné meta roviny (reálie z detektivních knih se odrážejí ve filmové realitě). Což je podpořeno překvapivým zakončením stran identity zdejšího záškodníka a výborně hrajícím/dabujícím castingem bez ohledu na rozsah role (pastýř Jackman dokáže i na malém prostoru zazářit, stejně tak staří kozlové Stewart a Cranston).

Pressure 7/10

"V pondělí se chystáme spustit největší vojenskou operaci v lidských dějinách. Lituji, v pondělí to kvůli špatnému počasí nepůjde, ale v úterý se možná na krátkou chvíli vyjasní. Fajn, no tak to spustíme v úterý." A zbytek je historie:-). Maras (respektive před ním Haig v divadelní předloze) roztáhl pětiminutovou scénu ze situační porady v The Longest Day na celovečerní stopáž a při tom proměnil na první pohled nepříliš zajímavou kapitolu přelomové druhoválečné kampaně v překvapivě povedené konverzační drama, kterému kromě rozmarů počasí nechybí napětí, emoce a dokonce ani humor.

Práce pod (atmosférickým i psychologickým:-)) tlakem v předvečer invaze, konkurenční soupeření mezi dvojicí expertů přes počasí, konfrontační situace během situačních porad a komplikovaný vztah racionálního vedoucího meteorologa a impulzivního nejvyššího velitele spojeneckých armád. To všechno (snad s výjimkou dojemné rodinné linky, která se v ději vyskytuje jen proto, aby navýšila sázky) skvělým způsobem funguje, na čemž má největší zásluhu schopný casting, který bez ohledu na velikost role podává vynikající herecké výkony (dialogové výměny mezi Scottem a Fraserem stojí za to:-)).

Pochválit ovšem zaslouží i produkční hodnoty. Divadelní původ látky, která si na jevišti vystačí pouze s jednou místností a hrstkou postav, je úspěšně maskován za pomocí výborné výpravy a kostýmů, častým střídáním scén, chytrým použitím archivních záběrů, které dodávají filmu větší měřítko, ale především na podobně komorní projekt i nečekaně působivými davovými/trikovými scénami (na nichž se spolupodíleli trikaři z tuzemska), které posléze kulminují v závěrečné "plážové" sekvenci, která sice nedostane velký prostor, ale na pár místech sympaticky připomene úvod Spielbergova majstrštyku.

Blades Of The Guardians 7/10

Není komiksovka jako komiksovka:-). Tahle se obejde bez pláštěnek, ale (super)hrdinové v ní nechybějí:-). Aneb konečně po dlouhé době zase nějaká poctivá epická kostýmní martial arts žánrovka a navíc přímo z rukou mistra kung-fu mlátiček Woo-pinga. Soudruzi se rozhodli divákům připomenout, že na poli velkolepých (pseudo)historických kousků v minulosti drželi krok s hollywoodskou (a později bollywoodskou) konkurencí a vybrali si k tomu populární komiksovou předlohu.

Příběhová linka je na jednu stranu notně přímočará (odněkud někam dopravit MacGuffina v lidské podobě a při tom jej ochránit před bandami námezdných lovců), na druhou stranu zbytečně komplikovaná (spousta vedlejších charakterů, propletené vztahy/vazby, vysvětlující flashbacky), přičemž nakonec je vlastně úplně jedno, kdo je (trvale nebo dočasně) s kým proti komu, protože si to rozdají všichni se všemi:-). Naštěstí se nekoná žádná zdlouhavá expozice a rovnou se jde na věc (a to skvělou mano a mano potyčkou s navrátilcem z hereckého důchodu Liem:-)), hlavní postavy jsou sympatické, otravný dětský prvek je značně upozaděn a humorné vsuvky narušující všudypřítomnou osudovost nemají příliš prostoru.

Nejdůležitější je ovšem akční složka a ta funguje na výbornou. V rámci akčních scén se sice nic přelomového, čím by film vystoupil z řady všech podobných dobových kung-fu/wuxia spektáklů, neodehraje, ale samotné bitky potěší jednak svým množstvím a měřítkem a jednak nápaditou choreografií a různorodostí (potyčky jeden na jednoho, hromadné šarvátky, souboje na koních, olej a oheň, písečná bouře, atd.), přičemž zejména koně (ať už skuteční nebo digitální:-)) dostávají pořádně zabrat a nezapomnělo se při tom ani na efektní kamerové prostocviky a pár explicitních scén obsahujících gore. Pochválit zaslouží i výborná výprava a kostýmy a pěkné exteriéry (přetáčky z důvodu přeobsazení nejsou na filmu znát).

Spider-Noir (Sezóna 1) 7/10

Zdaleka ne dokonalá, ale sympatická a po většinu času zábavná odbočka od filmové/seriálové rutiny, kterou Marvel v posledních letech předvádí prakticky v každém projektu (čest všem osamoceným výjimkám:-)). V rámci SSU premiérové live action seriálové dobrodružství pavoučího muže se může opřít hned o několik věcí najednou, ať už jde o originální nápad zkombinovat superhrdinskou komiksovku s film noir detektivkou, atraktivní (protože nepříliš často využívanou) volbu superhrdiny v seniorském věku nebo stylový audiovizuál, podpořený volitelnou barevnou/černobílou prezentací.

Tvůrci neponechávají nic náhodě a servírují divákům všechny osvědčené žánrové atributy všech podobných detektivních historek ze staré školy. Nesmí chybět životem unavená hlavní postava s cynickým přístupem k práci i vlastní existenci (vyplývajícím z traumatické minulosti), ale současně citem pro spravedlnost a správně nastaveným morálním kompasem, která trousí vtipné a notně sarkastické hlášky na potkání, rafinovaně smyslná (nebo smyslně rafinovaná:-)) femme fatale sledující vlastní cíle, příjemná retro atmosféra, přesvědčivá iluze NYC v období 30s za pomocí parádní výpravy a kostýmů a samozřejmě na první pohled banální případ, který se obratem zkomplikuje/zdramatizuje vstupem dalších hráčů do hry.

Nicméně bez několika zaváhání se to neobešlo. Cage v hlavní roli se po většinu času kontroluje, ale občas si neodpustí zabrousit do své domény expresivního herectví (jinými slovy přehrává na hraně nezamýšlené parodie). Tvůrci se vyhnuli dalšímu nepotřebnému originu a uvádějí diváka rovnou do středu dění, poměrně záhy se ovšem ukáže, že příběhová linka není zdaleka tak důmyslně propletená, jak se zpočátku jeví (obvyklá berlička v podobě retrospektivní epizody, která by jen zdržovala děj a natahovala stopáž se naštěstí nekoná a důležité informace se odbaví skrze flashbacky) a postrádá jakékoliv překvapení (zrádce ve vlastních řadách, předčasné odklizení některé postavy na střídačku, osudové finále, atd.).

Čehož důsledkem je, že v průběhu děje dojde jen na pár silných scén (vynucené přiznání skrze dobrovolný pád z okna, bitka v baru ve formě jednozáběrovky - škoda, že ty předěly mezi jednotlivými záběry jsou tak očividné). Navíc typických Spideyho propriet (nejvíce chybí intenzivní pov průlety ulicemi města) je tady poskrovnu, samotná akce se ke slovu příliš často nedostane a provedením ničím nevystupuje z řady (což je škoda, protože oproti slavnější pavoučí konkurenci s přátelským přístupem se hlavní postava nebojí ušpinit si ruce) a triková stránka kvalitativně sem tam zakolísá (digitálně kašírovaná pozadí, znatelný rozdíl mezi hercem (nebo kaskadérem) v kostýmu a digitální postavičkou v akčních scénách).

Dhurandhar: The Revenge 7/10

Cesta neohroženého záškodníka s vizáží, odvahou i silou Sandokana, nastrčeného mezi nepřátele státu, za pomstou za všechna způsobená teroristická příkoří se naplňuje v podobě dalšího nášupu úsměvně prvoplánové státní propagandy, dovedně maskované za filmový balíček "tři v jenom" (špionážní akce, politický thriller a mafiánské drama, za které by se nemusela stydět ani celá trilogie Godfathera:-)) s ještě gigantičtější stopáží než posledně. Vzhledem k tomu, že natáčení obou filmů probíhalo souběžně, nepřekvapivě po kvalitativní stránce platí pro dvojku víceméně totéž, co pro jedničku.

Což znamená typově dokonale vybraný casting v čele s charismatickou hlavní postavou, sem tam stylový audiovizuální nápad (osudový pokec na střeše skrápěné deštěm za svitu neonů je top), nadstandardní produkční hodnoty (za zlomek ceny oproti hollywoodské konkurenci:-)), chytře propletená příběhová linka na téma "jak rozložit nepřítele zevnitř" plná politikaření, intrik a manipulací (a samozřejmě hrdinského patosu a národního patriotismu), která důmyslně propojuje fikci se skutečnými osobami a událostmi, výstavně brutální/krvavá akce s dávkou digibordelu (digitální krev a výbuchy jsou o pár levelů pozadu za Hollywoodem) v doprovodu úderného OST a nepostradatelných hudebních/tanečních čísel.

Oproti minule samotná akce ustupuje do pozadí ve prospěch konverzačních scén. Naštěstí na překvapivě svižném tempu (masivní stopáž znovu nepředstavuje zásadnější problém) a hlavně nekompromisním přístupu stran explicitních fatalit a vydatné porce gore se to nijak nepodepsalo (možná právě naopak:-)), přičemž nejintenzivnější rozcvička se odehraje hned v úvodu (potyčka v baráku je slušná porcovačka). Měřítkem i délkou velkorysé finále, které vedle pár příběhových zvratů a hromadné čistky v řadách záporáků v nejlepší tradici Godfathera nabídne jak ulice města proměněné v regulérní válečnou zónu, tak adrenalinovou mano a mano bitku s hlavním záporákem, tenhle nedostatek bohatě vynahrazuje. Vzhledem k rozdělení obou filmů na kapitoly by tomu asi více slušela forma minisérie, ale jinak poctivě odvedená práce.

Daredevil: Born Again (Sezóna 2) 7/10

První polovina sezóny dlouho očekávaného návratu slepého mstitele zpět na scénu v podání Disneyho se sice potýkala s jistými problémy, plynoucími z přepracování celého projektu a masivních přetáček, ale svému vynikajícímu seriálovému předchůdci z dílny Netflixu ostudu v žádném případě neudělala a nastolila velká očekávání stran vyvrcholení nadějně rozehrané partie. Druhé polovině sezóny se je naštěstí podařilo z velké části naplnit, byť bez několika zaváhání se to ani tentokrát neobešlo. Hlavní potíž (stejně jako posledně) spočívá nikoliv před a za kamerou, nýbrž na papíře a to navzdory tomu, že expoziční předehra se zdárně odbyla minule a navíc došlo k mírnému zredukování počtu epizod.

Vzhledem k rozpůlení sezóny na dvě části se dějově plynule navazuje na předchozí (notně dramatické) události, ovšem na příběhové lince se to po stránce gradace a tempa pozitivním způsobem nepodepisuje. Sezóna se potýká s pomalým rozjezdem (žádná adrenalinová sekvence typu stylové jednozáběrovky pro rázné upoutání pozornosti publika hned na úvod se nekoná), samotné vyprávění se posouvá vpřed značně pozvolna, slibný postranní motiv příklonu hlavní postavy k temné straně (síly:-)) z minula namísto toho, aby byl více rozveden, je zcela odsunut na vedlejší kolej a nepříliš sevřené dramaturgii neprospívá ani obvyklá berlička v podobě retrospektivní epizody (flashbacky jsou sice chytře promíchány se současným děním, jinak jde ovšem o typickou obsahovou výplň, která děj ničím podstatným neobohacuje).

Určité rezervy v rámci narativu jsou naštěstí vykoupeny skvělým castingem, povedenou akcí a silným finále. Jako obvykle Cox a D'Onofrio předvádějí parádní herecké výkony (společné scény, ve kterých proti sobě stojí tváří v tvář, respektive pěst proti pěsti, patří k vrcholům sezóny) a stejně tak zbytek obsazení v čele s náhradníkem za absentujícího Bernthala v podobě Bethela odvádí výbornou práci. Akce se v ději sice opět vyskytuje ve skromném množství, nicméně je dávkována v pravidelných intervalech (prakticky v každé epizodě nechybí nějaká šarvátka), tradice nastolená minule je dodržena a opět dojde na bitku efektně natočenou na jeden záběr a kolega s lebkou na hrudi je plnohodnotně zastoupen podobně nekompromisním ostrostřelcem s terčem na čele (škoda, že nejmenovaná superhrdinská posila se v ději zastaví jen na skok). Strhující koncovka pak nabídne napínavou návštěvu soudní síně i intenzivní porci akčních radovánek v doprovodu chytrého tahu do další sezóny (odhalení skutečné identity hlavní postavy) a nepostradatelného cliffhangeru.

Hokum 7/10

Co všechno lze dokázat se spisovatelem uvězněným v zapovězeném hotelovém pokoji, ve kterém straší (a možná taky ne a za všechno může lektvar z halucinogenních houbiček:-))? McCarthy (podobně jako před ním King) v dalším napůl folk a napůl psychologickém hororovém kousku dokazuje, že je toho poměrně dost:-). Film s jeho předchozím počinem pojí spousta styčných bodů (komorní pojetí, minimum postav i lokací, originální narativ složený z neoriginálních žánrových prvků), ale na rozdíl od Oddity se mu tentokrát podařilo udržet vysoko nastolenou kvalitativní laťku až do úplného konce.

Tak jako posledně McCarthy spoléhá na osvědčené žánrové vzorce, aniž by si při tom musel vypomáhat berličkami v podobě krvavých/brutálních explicit (fatality jsou sice přítomny, ale v notně decentním provedení, zatímco gore zcela absentuje) a vydatného bodycountu. Namísto toho sází na nejednoznačné postavy (na první pohled nepříliš sympatická hlavní postava projde na konci jistým charakterovým vývojem), průběžně dávkované napětí a atmosféru, v rámci děje důmyslně rozmístěné (naštěstí nikoliv prvoplánové) lekačky a pár audiovizuálně stylových (procházka temnými zákoutími s příruční lucernou připomene nejlepší kousky z Wanovy dílny) i nervy drásajících (sestup a poté útěk ze suterénu) scén.

McCarthy v první půli za pomocí pozvolného tempa a nenápadných náznaků něčeho nadpřirozeného pečlivým způsobem buduje příjemné tajemno a nervózní atmosféru a současně si hraje s diváckými očekáváními stran dalšího vývoje děje skrze sympaticky nevyzpytatelnou příběhovou linku, která se obejde bez tuny ohraných klišé (významnou část stopáže není zřejmé, co si McCarthy vlastně pro diváky v rámci strašidelných hrátek v prokletém svatebním apartmánu připravil - paranormálního squattera nebo lidského padoucha, potažmo nějaký šokující plot twist?), aby následně ve druhé půli rozpoutal působivé hororové představení se slušnou porcí žánrových atrakcí, které dokážou publiku zvednout tepovku.

Na druhou stranu se McCarthy nevyhnul obvyklé bolístce všech podobných folklórních žánrovek a totiž prozrazení pointy ještě před skončením expozice (dětem tlumočená pověra v úvodu filmu nepřekvapivě předznamenává, s kým se bude hlavní postava ve zbytku filmu potýkat, i jak přesně se odehraje finále), s traumatem z dětství jakožto katalyzátorem psychického rozpoložení hlavní postavy se nepracuje tak důkladně, jak by mohlo, stran intenzity mentálního i fyzického terorizování hlavní postavy šlo zajít ještě o kousek dál a nadějně rozehraný klimax je poněkud uspěchaný (hlavní bubák a jeho děsuplné eskapády nedostanou tolik prostoru, kolik by si zasloužily - skončí dříve, než se vlastně pořádně rozjedou).

Swapped 7/10

Jednou za čas dokáže streamovací továrna na pásovou výrobu nečekaně příjemně překvapit. Třeba jako v tomto případě. Nenápadný animák pro nejmladší publikum z dílny Skydance se samozřejmě kvalitou narativu a produkčními hodnotami nemůže rovnat špičkám v žánru (z dílny Pixaru nebo DreamWorks), ale takové ambice ani nemá. Hlavním cílem tvůrců téhle dobrodružné podívané je pobavit, napnout, dojmout a nenuceně poučit, což se jim daří beze zbytku naplnit.

V prvé řadě je potřeba pochválit jednak divácky vděčný nápad s prohozením tělesných schránek ústřední dvojice, jednak originální design zvířecích obyvatel (konečně po dlouhé době zase někdo přišel s něčím novým a neokoukaným) a stejně tak nádherně pestrobarevný svět, do kterého je zasazena přímočará příběhová linka o síle přátelství, nutnosti si pomáhat a schopnosti odpouštět, ve které se v pravidelném rytmu střídají vtipné, hravé, napínavé, dramatické a dojemné scény. 

Po dějové stránce film sice nepřináší nic objevného a jen naplňuje osvědčené žánrové vzorce (sympatické a samozřejmě notně roztomilé hlavní postavy, pohotové dialogové výměny mezi nesourodým párem přátel, překvapivý plot twist stran identity hlavního záporáka, patřičně dojemné finále se šťastným koncem), ale kombinace krásně stylizované animace a obecně pěkného audiovizuálu, jež se podílí na příjemně snové atmosféře, v doprovodu vynikajících hereckých, respektive dabingových, výkonů celého castingu (zejména Temple je boží) se podepisuje na tom, že to celé funguje na výbornou:-).

The Drama 7/10

Co všechno může způsobit jedna nevinná hra na pravdu mezi dlouholetými přáteli/partnery? Třeba nečekaný posun od feel-good romance o přípravě svatby na první pohled dokonalého páru, přes notně černohumornou komedii o temném tajemství z minulosti, až k hutné psychologické studii, sledující ústřední dvojici na prahu rozkladu (vzájemného vztahu i osobnosti) v přímém přenosu. Minule ani předminule mě Borgli na svou stranu nedostal, tentokrát se mu to podařilo.

Na základě traileru jsem očekával další variaci na Marriage Story, ale Borgli se vydal trochu jinou cestou než Baumbach, respektive zašel ještě o kousek dál a do své konverzační historky o pomalém rozleptání zdánlivě idylického partnerského vztahu jistou šokující informací zabalil kromě osvědčených žánrových propriet (vypjaté dialogové výměny, postupující vztahová toxicita, humorné, absurdní i tragikomické situace, atd.) i patřičně společensky kontroverzní/rezonující téma masové střelby na školách, které navíc zkoumá z netradičního úhlu pohledu (a totiž z pozice potenciálního pachatele).    

Charakterový, respektive mentální, přerod rozhněvané mladé ženy by si zasloužil o něco důkladnější rozpracování (než jen pár dialogy v rámci rodičovského proslovu na svatební hostině), stran vygradování děje se mohlo zajít ještě o kousek dál (škoda, že finále se obešlo bez konfrontace rodiny a hostů s minulostí nevěsty) a stejně tak vedlejší linka s postiženou sestrou nedojde naplnění (v podobě názorové výměny oběti a pachatele). Na druhou stranu parádní casting (Zendaya s Pattinsonem jako obvykle podávají výborné herecké výkony, Haim navzdory vedlejší roli je na tom stejně), hravá střihová skladba (nápadité/zábavné prostřihy mezi flashbacky a současností, některé scény oživeny použitím nechronologické struktury vyprávění), umně zakomponovaná politická satira a sociální kritika a divácky satisfakční závěr jasně naznačující šťastný konec (aneb pomyslný žánrový kruh od romance k romanci se uzavřel) zmíněné nedostatky bohatě vynahrazují.

Hoppers 7/10

Disney se rozhodl zareagovat na nejmenovanou animovanou pecku o jednom robotovi v divočině animákem o … jednom robotovi v divočině (akorát stylový hi-tech design vyměnil za slušivý bobří outfit:-)) a byť na fenomenální konkurenci z dílny DreamWorks tenhle pokus po obsahové i formální stránce pár bodů ztrácí, sázka na roztomilá zvířátka a nenásilné enviromentální poselství umně zabalené do jednoduché historky o záchraně kousku přírody a jeho zvířecích obyvatel před bezohledným lidským pokolením se vyplatila, protože výsledkem je i zde zábavná podívaná pro celou rodinu.

Tvůrci se nepouštějí do žádných větších akcí a svůj film ukuchtili z prověřených žánrových ingrediencí podle tradičního rodinného receptu z Disneyho kuchyně, takže nesmí chybět sympatické/roztomilé postavy, hraní na city stran osudu zdejší zvířecí komunity, nepostradatelné morální poučení o síle přátelství a potřebě ochrany přírody, příjemnou dávkou obrazového i slovního humoru opatřené vyprávění proložené několika veselými, případně údernými, písničkami, svižné tempo, jednoduchá, přesto pěkně stylizovaná, animace a povedený originální dabing (Curda odvádí parádní výkon).

Film je koncipován pro nejmladší publikum, z čehož vyplývají jisté omezení (přímočará/předvídatelná příběhová linka, nekomplikovaná nějakými dějovými odbočkami, vícerozměrnými charaktery, překvapivými zvraty nebo závažnějšími tématy (úbytek druhů v důsledku ničení ekosystému) a vtipnými odkazy na pozadí pro dospělé diváky, přehnaná mimika postav připomínající animované grotesky, zjednodušený pohled na robotiku, hypotetický přenos vědomí i komunikaci se zvířaty, potažmo ignorace veškerých logických překážek:-)), nicméně na poli rodinné zábavy to funguje na výbornou.

All You Need Is Kill 7/10

Sequel jednoho z nejlepších/nejoriginálnějších příspěvků do žánru sci-fi za poslední dvě dekády, tj. Edge of Tomorrow, je stále v nedohlednu, respektive se nachází v nekonečné časové smyčce jménem "development hell", takže tahle anime adaptace ze země původu knižní předlohy představuje ideální způsob, jak si předlouhé čekání na pokračování tohohle parádního žánrového kousku zpříjemnit. Navíc když se po kvalitativní stránce taktéž jedná o povedenou podívanou.

Hollywoodská verze se oproti předloze dočkala značného přepracování, přičemž některé změny byly ku prospěchu věci a jiné zase nikoliv (především romantický happy end a vypuštění klíčového prvku knihy a totiž osudového/tragického duelu hlavních postav) a tahle tradice pokračuje i v anime verzi. Příběhová linka se tentokrát soustředí na full metal bitch, totiž Ritu, zatímco Keiji je po většinu filmu odsouzen do role sidekicka, design invazních šmejdů z vesmíru, připomíná rostliny a květiny a na závěrečnou mano a mano bitku sice dojde, ale dojemnou/šťastnou koncovku si tvůrci také neodpustili.

Film se ve srovnání s hollywoodskou konkurencí vydává vlastní cestou i po stránce atmosféry, protože vedle svižného tempa, decentní dávky humoru a efektních akčních scén (kulminujících ve velkolepém finále) v ději dostává prostor i psychologická a místy skoro až existenciální rovina vyprávění, zkoumající dopad neustálého zacyklení na psychiku hlavní postavy, přičemž svůj podíl na odlišném audiovizuálním zážitku má samozřejmě i sice zjednodušená, ale přesto pěkně stylizovaná, animace. Rozumná stopáž zajišťuje, že se film v průběhu děje nezdržuje zbytečnými narativními odbočkami.

Fackham Hall 7/10

Po legacy sequelu The Naked Gun v krátké době po sobě další snaživý pokus vrátit parodický žánr, který se poslední čtvrt století nachází ve stavu klinické smrti, zpět do záře reflektorů, tentokrát v podobě rodinné ságy z prostředí aristokracie a jejich honosných sídel na počátku minulého století ve stylu Gosford Parku s odskokem k vyšetřování zločinu po vzoru, ehm, Gosford Parku:-). Na cokoliv z produkce ZAZ tohle představení samozřejmě nemá ani omylem, na druhou stranu v přímém souboji se zmíněnou obrozenou hollywoodskou konkurencí tvůrci pomyslný zápas vyhrávají na body.

Po stránce naplňování žánrových pravidel je tady všechno. Verbální humor i situační komika v prvním i druhém plánu, od sofistikovaných (skoro až inteligentních) narážek, přes absurdní (občas až dada) gagy, až po hrubozrnné "hospodské" vtipy, nekorektní dvojsmysly (převážně sexuální povahy), nepřeložitelné slovní hříčky, komediální výstupy parodující jiné filmy, případně celé žánry, popkulturní odkazy na kdeco a kdekoho (Siri a Tolkien je top:-)), anekdoty na pokračování a samozřejmě všudypřítomná satira, zacílená na společenské, kulturní, třídní a genderové poměry tehdejší doby. 

A to všechno je dávkováno prakticky nepřetržitě a v množství větším než velkém. Což znamená, že kvalitativní úroveň humoru neustále kolísá a vedle vtipů na hranici geniality dojde i na prvoplánový nebo rovnou trapno humor. Nicméně poměr "hit-and-miss" zásahů do divákovy bránice je z převažující části na straně kvality. Nejlepší na tom celém ovšem je, že humor a nadsázka ve filmu slouží jen jako nadstavba a dějová linka by bez problémů fungovala, i kdyby v něm žádná parodická rovina nefigurovala (detektivní whodunnit část se povedla). Na čemž má velkou zásluhu i skvěle hrající casting.

EPIC: Elvis Presley In Concert 7/10

Působivý dokumentárně koncertní dodatek k Luhrmannově pár let starému hranému portrétu, který legendárního "krále rock 'n' rollu" ukazuje tam, kde mu bylo odjakživa nejlépe a totiž na pódiu v extravagantních kostýmech a stylových brýlích a hlavně v záři reflektorů před nadšeně skandujícími (případně omdlévajícími:-)) davy fanoušků.

Osobně se do mistrova fanklubu neřadím, ale musím uznat, že Luhrmannův bonusový kousek je po většinu stopáže skvělá podívaná jak po obsahové (chytrý tah prolínat archivní záběry z koncertních představení ve Vegas s pohledem do zákulisí na zkouškách kapely a s mistrovými rozhovory s novináři, čímž se úspěšně odbourává jednotvárnost filmu), tak především po audiovizuální (kombinace precizně remasterovaného obrazu bez jediného kazu, nápaditě zremixované hudby, která se pyšní dravým moderním zvukem, ale současně si zachovala starosvětského "ducha" originálu, svižného tempa a pohotového střihu odvádí prvotřídní práci) stránce to celé funguje na výbornou, přičemž Elvisovu neuvěřitelně nakažlivou energii, jeho propojení s publikem a tehdejší poměry v showbusinessu film prodává dokonale.

Nicméně platí totéž, co pro Luhrmannův biopic. Cokoliv by mohlo narušit auru geniálního umělce a bezchybného člověka (manželka, dcera, manažer, drogová závislost, uvadající fyzická kondice, atd.) je potichu uklizeno do kouta ve prospěch idealizovaného pomníku o hudební ikoně (namísto kontrastu kariérních úspěchů s problematickým osobním životem).

Don't Call Me Mama 7/10

Takový duchovní nástupce rovněž severského psychologického dramatu z 90s All Things Fair (debutový film Knag a poslední film Widerberga - možná jenom náhoda a možná taky ne:-)). Doba ovšem pokročila, takže kromě zakázaného vztahu v manželství nespokojené postarší učitelky a jejího dospívajícího studenta, který se odehrává přímo před zraky v minulosti nevěrného manžela, do hry vstupuje i společensky rezonující téma v podobě (ne)legální migrace.

Po příběhové stránce se jinak žádné zásadní překvapení nekoná a v rámci netradičního milostného trojúhelníku Knag v průběhu děje naservíruje všechny obvyklé žánrové ingredience (sexuální přitažlivost, citová posedlost, žárlivost, intriky, vztahová toxicita, zneužití (bez)moci, manipulace, zrada), které v podobných historkách "od lásky k nenávisti" hrají hlavní roli. Vystoupit z řady se film odváží až v samotném závěru, který se naštěstí nezvrtne v nějaké psycho thrillerové divadlo s bolestivě nepříjemnými odchody některých postav ze scény, ale přesto si dokáže uchovat nekompromisní vyznění.

Škoda, že pozornost ve filmu není věnována ústřednímu páru rovným dílem a psychologická studie je zaměřena jen na životem znavenou učitelku, nalézající v nerovném vztahu se ztrápeným imigrantem novou chuť do života (palec nahoru za decentně natočené milostné scény, kterým ovšem nechybí pocit živočišnosti), nicméně charakterový oblouk hlavní postavy (od vznešených ideálů k pragmatické vypočítavosti snadno a rychle:-)) film vykresluje skvělým způsobem, což je zásluha především výborně hrajícího castingu v čele s Tjelta, která ve všech polohách role podává přesvědčivý výkon.

The Seed Of The Sacred Fig 7/10

Rodinné drama o tom, jak to chodí v jedné obyčejné rodině čerstvě povýšeného státního zaměstnance, který si svou práci vlivem okolností začne nosit domů. Konspirační thriller o nebezpečném životě v protesty otřásající se diktatuře, ve které si nikdo nemůže být jistý, zda brzy také nepřijde na řadu. Whodunnit detektivka o pátrání po ztracené věci, která může celou rodinu přivést do problémů. Psychologický thriller o proměně zásadového člověka a starostlivého manžela a otce v paranoiou postiženého jedince, schopného svým nejbližším provést cokoliv. A to ještě zdaleka není všechno.

Kromě sugestivní svědecké výpovědi o samotných poměrech v náboženskými fanatiky ovládané zemi dojde v průběhu děje na zkoumání řady různorodých témat (emancipace, generační propast, genderové stereotypy, represivní metody vládnoucího režimu, protestní hnutí, profesní deformace, banalita zla, společenské role, síla propagandy). Záměrným soustředěním na rodinné záležitosti, zatímco v práci se hlava rodiny dopouští zločinů, což probleskuje jen v občasných náznacích (výmluvná epizoda se zastávkou po cestě), film připomene podobně koncipovanou studii The Zone Of Interest.

A aby toho nebylo málo, tak pro větší pocit autenticity stran atmosféry všudypřítomného strachu si tvůrci průběžně vypomáhají použitím dokumentárních záběrů ze skutečných protestů (ze kterých doslova mrazí v zádech). Škoda jen, že film po stránce děje i tempa nabere pořádný směr až po uplynutí poloviny stopáže s nástupem ztracené zbraně na scénu (působivá scéna rodinného výslechu) a motivace pachatele k jejímu zcizení není nijak vysvětlena (stejně tak důvod jejího nevrácení po zjištění hrozících následků pro celou rodinu). Určité nedostatky v rámci narativu naštěstí vyvažuje napínavé finále s černohumornou koncovkou ve stylu závěru The Shining a hlavně vynikající herecké výkony všech zúčastněných.

Dhurandhar 7/10

Špionážní akce s neohroženým agentem operujícím v utajení, mafiánské drama vskutku antických rozměrů (celá trilogie Godfathera nebo dvojka Raidu s podobně nastrčeným záškodníkem by mohla závidět:-)), politický thriller, osudová love story, ale také prvoplánová politická agitka směrem k současné politické reprezentaci a úsměvná státní propaganda (za všechno zlo světa je odpovědná přeshraniční protistrana, tak určitě:-)) a to vše zabalené v jednom úhledném a notně epickém balení s visačkou samozřejmě grandiózní stopáže a zakončené lákadlem na brzký nášup v podobě dvojky.

Sem tam dojde na nějakou efektní zpomalovačku, pohotový střih nebo nápaditý kamerový úhel/dronový záběr, ale stran stylového audiovizuálu to jiné bollywoodské produkce zvládají prodat ještě o kus lépe (třeba RRR). Stejně tak samotná akce nenabídne nějaké wow momenty (ať už choreografií soubojů nebo řemeslným zpracováním) a ani svým množstvím příliš neohromí, ale potěší extrémně vydatnou dávkou gore (za podobně explicitní fatality by se nemusel stydět leckterý splatter:-)), byť za cenu digibordelu (stran kvality digitální krve a výbuchů Hollywood stále vede) a jistá nepřehlednost v počtu vystupujících postav je sice mírněna informačními podtitulky, přesto je velice snadné se v nich přestat orientovat.

Nicméně charismatická hlavní postava (jež vzezřením i statečností může směle konkurovat Sandokanovi:-)), typově dokonale vybraný casting v řadách záporáků, důmyslně propletená příběhová linka, plná intrik a manipulací, obratně spojující fikci se skutečnými osobami a událostmi, úderný hudební doprovod (nepostradatelná taneční čísla samozřejmě nechybí, ale jsou smysluplně integrována do děje), vysoké produkční hodnoty a navzdory masivní stopáži překvapivě svižné tempo a minimum dějových prostojů představují více než dostatečnou kompenzaci. Bollywood na poli epických blockbusterů (za směšný peníz oproti konkurenci z Hollywooodu) znovu ukazuje, jak to má vypadat a jak se to má dělat.