Decibel 3/10

Nejvíc jsem si užil mind fuck plot twist na konci, ve kterém se ukáže, že ultra nudný děj, extra utahané tempo, laciné produkční hodnoty, nesmyslně se chovající postavy, herecké výkony z kategorie ochotnického představení a celá absurdní historka se skládáním hudby umělou inteligencí, která potřebuje naplnit velký jazykový model daty z mysli, hlasivek a zápisníku hlavní postavy, je jen neobyčejně rafinovaná zástěrka a jak jsem celou stopáž správně předpokládal z prkenného herectví Estes, majitelka nahrávacího studia je ve skutečnosti android a celý film se odehrává ve virtuální realitě po roboapkalypse, ve které umělá inteligence uvěznila přeživší zbytky lidstva. A jo vlastně, nic z toho se ve filmu bohužel nestane a celé je to přesně tak nudné, jak se to od prvních minut tváří, až do úplného konce. Škoda, tak nic, no.

Power Ballad 6/10

Papírově atraktivní premisu s náhodnou jamming session dvou neúspěšných hudebníků a jedním ukradeným songem, ze kterého se stane hit (tím pádem generátor na prachy, slávu a úspěch), se ve filmu podařilo proměnit … v co vlastně? Je to komedie o nerovném souboji provinčního umělce se superhvězdou? Je to rodinná vztahovka o hledání životních priorit? Je to sociální drama o drsném životě v showbusinessu? Je to všechno dohromady nebo je to něco úplně jiného? 

Z výsledku těžko soudit a obávám se, že to netuší ani samotný Carney. Protože nějakých vyloženě humorných situací je v celém filmu poskrovnu (přesně řečeno jsou pouze dvě (falešný hovor v zákulisí a reakce na nabídku kvalitního sexu) a v obou figuruje McDonald, který se podílel na scénáři, což asi nebude náhoda) a totéž platí pro napínavé, dramatické a emocionální momenty a to včetně očekávaného klimaxu s konfrontací obou soků tváří v tvář (vzhledem k předchozímu chování zloděje vcelku nepochopitelně hlavní postavu nenapadne si potenciální doznání ke krádeži songu tajně nahrát). 

Nadsázka nebo satirická rovina (na konto fungování showbusinessu) prakticky zcela absentuje a psychologická studie hlavní postavy (rodina vs kariéra, osobní štěstí vs profesionální úspěch) je vyřešena minutovým dialogem v závěru filmu, přičemž do té doby o jeho psychickém rozpoložení v podstatě nepadne ani slovo. Nejlépe z toho všeho vycházejí slušně hrající casting v čele s Ruddem a fajn hudební čísla, ale i v tomhle směru nakonec Carney skončí někde v půli cesty (v závěru se přímo nabízelo, aby se obě vystoupení a domácí video symbolicky sestříhalo do jedné velké hudební montáže).

Mother Mary 5/10

O tom, jak si světoznámá popová diva nechává ušít zbrusu nový kostým pro svůj návrat na scénu po prodělané nehodě na pódiu. Nebo o tom, jak se populární umělkyně po letech setkává se zahořklou módní návrhářkou, s níž v minulosti sdílela partnerský i profesionální život, aby si spolu prodiskutovaly dávné křivdy, bolístky a traumata. Případně o tom, jak se psychicky zlomená zpěvačka snaží vypořádat s vlastními i cizími démony. A nebo taky ne a je to o něčem úplně jiném.

O čem přesně Loweryho konverzační, komorně pojatá (převážná část děje se omezuje na dvojici hlavních postav a jednu scénu), historka s občasnými (vcelku povedenými) muzikálovými vsuvkami z koncertů a jejich zákulisí pojednává, se mi až do konce závěrečných titulků pod nánosem artové nadstavby nepodařilo rozklíčovat. Zhruba do poloviny filmu Lowery prezentuje neobjevné, ale obstojné psychologické vztahové drama se zajímavými dialogovými výměnami a audiovizuálně stylovými výlety na pódium. Poté ovšem vstoupí do hry zcela nový prvek a začne se odehrávat malinko jiné představení.

Komplikovaný vztah ústřední dvojice se náhle manifestuje v alegorické/metaforické/abstraktní rovině (a nebo taky ne a celý zbývající děj se odehrává v hlavě hlavní postavy, která definitivně přišla o rozum:-)), spirituální seance se prolíná s psychedelickým tripem a hranice mezi realitou a fikcí se stírá, aniž by to celé v závěru jakýmkoliv způsobem rezonovalo (dramatickou nebo emocionální katarzí, šokujícím plot twistem, nadčasovou pointou). Hathaway podává slušný herecký i pěvecký výkon, většina songů je fajn a Lowery párkrát předvede nápaditý přechod z jedné scény do druhé, ale to je vše.

Michael 6/10

Ničím výjimečný biopic o výjimečném jedinci. Respektive přímočaře nekomplikovaný portrét krále popu s působivě natočenými hudebními/tanečními čísly pro všechny věkové kategorie, který potěší, případně rovnou nadchne, všechny mistrovy fanoušky. A také úsměvně idealizovaný pomník o legendární popkulturní ikoně, který milosrdně vynechává sebemenší náznak její rozporuplné osobnosti. Případně ještě rutinně natočené hudební životopisné drama o geniálním umělci, které působí jen jako zfilmované heslo na wiki, rekapitulující vybrané části jeho života a díla.

Tvůrčí uchopení tématu, které zcela pomine poněkud problematické pasáže z mistrova života a tím pádem veškeré kontroverze, bylo zřejmé už od ohlášení projektu (jinak by tvůrci nedostali od dědiců licenci na songy a tudíž by nebyl důvod natáčet film:-)), ale Fuqua jde ještě dál a i skutečnosti, kterým se nešlo vyhnout, zcela odsouvá na vedlejší kolej (o plastických operacích a onemocnění vitiligo se film zmíní v jedné scéně jednou větou). Vedlejším efektem toho všeho je, že film vyjma pohledu do zákulisí hudebního průmyslu a koncertních vystoupení vlastně nemá, o čem vyprávět.

Fuqua tenhle crowd-pleaser medailonek opírá pouze o motiv talentovaného dítěte uvězněného v těle dospělého člověka a téma problematického vztahu s otcem, což se projevuje tak, že se v ději neustále střídají scény, ve kterých ustrašený potomek vystupuje v roli naivního/zakřiknutého snílka a milovníka zvířat, toužícího po osamostatnění a sólové kariéře, zatímco autoritářská/despotická hlava rodiny prahne po penězích (ostatní členové rodiny jsou v ději vyloženě do počtu, případně v něm nejsou vůbec:-)). To by samo o sobě nebylo nic proti ničemu, kdyby výsledkem bylo nějaké drama.

Což není, protože konfliktu s otcem, chybí silnější, ehm, thriller, drama, emoce nebo katarze (to nejvyhrocenější, co se ve filmu objevuje, je tak nehoda s popálením hlavy), zatímco zajímavé produkční pozadí vzniku jeho nahrávek je pojato letem světem (natáčení přelomového videoklipu k Thrilleru je odbyto jednou, asi minutovou, scénou). Jackson i Valdi v hlavní roli svým projevem (hlasem, vzezřením a vystupováním) působí téměř nerozeznatelně od originálu, Domingo jako "hlavní záporák" odvádí skvělou práci, koncertní vsuvky jsou výborné a vysoký rozpočet je na filmu poznat z každé scény. Všechno ostatní je rutina, ať už za to mohou produkční problémy (přetáčky pod hrozbou soudních tahanic a překopání celého filmu), neochota jakkoliv riskovat, nebo prostá neschopnost přijít s něčím nápaditým (Better Man pozdravuje:-)).

The Choral 5/10

Fiennes v minulosti už nesčetněkrát dokázal, že si herecky dokáže poradit s jakoukoliv roli (napříč žánry i dramatickými polohami) v jakémkoliv filmu (ať už jde o nezávislé produkce nebo hollywoodské blockbustery) a dokazuje to i v tomhle historickém dramatu s hudební/pěveckou nadstavbou a sociálním přesahem, zasazeným do prvoválečného období. Ani herec jeho kvalit však nedokáže bojovat na dvou frontách současně a totiž s unylou režií a nevzrušivým scénářem.

Historka o sboru ochotníků, který se v dobách nouze a navzdory nejrůznějším překážkám pokouší nastudovat netradiční pojetí klasického díla, alespoň na papíře působila jako ideální kandidát na komorní festivalovku, která dokáže upoutat pozornost jak samotným narativem, tak i univerzálním sdělením o síle umění, jakožto prostředku porozumění napříč sociálními třídami i celými národy. To by ovšem Hytner a Bennett museli odehrát o poznání živější představení. Pominu televizně působící audiovizuál a produkční hodnoty obecně, podobné žánrovky obvykle stojí na příběhu a postavách. 

V rámci nepříliš strhující příběhové linky (vyjma závěrečné epizody s návštěvou autora se v ději prakticky nic zajímavého, natož zábavného, nestane) se sice zkoumá hned několik témat současně (generační výpověď, společenské předsudky, partnerské vztahy poznamenané válkou, sexuální orientace, podstata umění), ale tvůrci z nich nejsou schopni vytěžit jakoukoliv dramaticky nebo emocionálně silnou scénu, tempo je značně rozvleklé, psychologie postav moc nefunguje, typický ostrovní (suchý/břitký) humor v podstatě zcela absentuje a sborové vsuvky jsou místy působivé a místy nudné.

Soundtrack 2025

Jedničkou loňského roku je pro mě elektro pecka F1 (jako fanoušek Zimmera a jeho OST k Rush ani nemůžu jinak, navíc když jsem hlavní téma od mistra při jeho koncertní návštěvě minulý rok slyšel i naživo:-)), ale atmosférických/působivých hudebních doprovodů bylo loni napříč žánry požehnaně. A to jak orchestrální, tak písničkové povahy.

Pochválit musím How To Train Your Dragon (Powell opět mocně čaruje stejně jako u originálu), Weapons (výborně buduje atmosféru a dokazuje, že Cregger je šikula i v oblasti filmové hudby), Draculu (tradičně napůl rozverný a napůl ponurý Elfman), Ballad Of A Small Player (skvělá práce v ne-až-tak-skvělém filmu), Wallace & Gromit: Vengeance Most Fowl (nenáročné, ale příjemné) a stejně tak divácky náročnější kousky The Girl With The Needle (záměrně nepříjemný a místy až disharmonický), The Brutalist (minimalistický, přesto dokonale funkční), Train Dreams (tematicky skvěle dotváří náladu) a One Battle After Another (poutající pozornost záměrnou disharmonií).

Za zmínku stojí i 28 Years Later (skvěle namixované a úderné), Sirat (film zklamání, hudební mix super), trojitá palba od dvojice Reznor a Ross v podobě Queer (zdánlivě nepatřičné moderní pojetí skvěle kontrastuje se zbytkem filmu), The Gorge (nepřelomové, ovšem zcela funkční) a Tron: Ares (zdaleka nejlepší složka filmu) a jako bonbónek na závěr Red Sonja (jak nahnat totální hrdinskou epičnost alespoň zvukem, když ne obrazem:-)).

Naopak s nevolí ukázat prstem je potřeba na Ash (nesmyslná exhibice, která irituje od začátku do konce), Highest 2 Lowest (naprostá ignorace dění v obraze), Mission: Impossible - The Final Reckoning (pouhá zaměnitelná obsahová výplň), Frankensteina (v jedné scéně funguje, v druhé vůbec ne) a Play Dirty (Silvestri si spletl žánry a servíruje film noir).

Song Sung Blue 7/10

Kolik už bylo natočeno životopisných historek o nějaké živoucí hudební legendě, popisující její život a kariéru skrze cestu od skromných počátku až na samotný vrchol popularity? Hromady … a tohle naštěstí není jedna z nich. Brewer na to šel totiž chytře a namísto standardně střiženého biopicu přímo o Diamondovi se rozhodl natočit civilní portrét o (manželské) dvojici propagátorů jeho díla, který dokáže potěšit (a malinko dojmout) i někoho, kdo o hlavních postavách v životě neslyšel a z mistrova repertoáru vyjma jeho nejslavnějšího songu nezná vůbec nic (to znamená mě:-)).

Po příběhové stránce se tady nikdo nepouští do žádných větších dramaturgických akcí a divák se tak v průběhu filmu dočká obvyklých dějových zákrut všech podobných žánrovek, natočených na základě skutečných událostí, které mapují něčí hudební kariéru (obtížné začátky, nečekaná sláva, úspěšná série vystoupení, vydobytá popularita vykoupena problémy v soukromí, rány osudu, finální vystoupení, atd.). Přesto film dokáže překvapit nečekaným dějovým zvratem, kterým se z odlehčené love story v kulisách hudebního biopicu překlopí do tíživého rodinného dramatu (a zase zpátky).

Jen plynulé střídání žánrů s několika překvapeními v narativu by ovšem ke kvalitnímu výsledku nestačilo. Nejsilnější eso v rukávu Brewer vytahuje v podobě sympatického manželského páru, potažmo castingu ústřední dvojice, který spolu sdílí skvělou chemii. Jackman je v podobných napůl hereckých a napůl pěveckých rolích jako doma a (nepřekvapivě) i v tomhle případě podává parádní výkon, přičemž Hudson je na tom (překvapivě) v obou rovinách úplně stejně. Především jejich zásluhou film disponuje nakažlivou feel-good atmosférou (nejen v hudebních vsuvkách, ve kterých jak Jackman, tak Hudson srší energií), přestože v ději není nouze ani o serióznější/smutnější situace (nejen v dojemně osudovém závěru).

Springsteen: Deliver Me From Nowhere 6/10

Cooper se nevydal tradiční cestou všech podobných biopiců o nějaké živoucí hudební legendě, ale pokusil se oživit žánr vcelku překvapivým pohledem do zákulisí, respektive hlavy, hlavní postavy. Namísto klasicky střižené životopisné historky, ve které diváka provede nejdůležitějšími momenty Springsteenova života a kariéry, tak Cooper servíruje částečně psychologické a částečně rodinné drama o boji s vnitřními démony a vyrovnávání se s minulostí, ve kterém hudební čísla hrají podružnou roli. Výsledkem je ovšem nevyrovnaný portrét, který o mistrovi řekne pramálo zajímavého.

Po nevzrušivém traileru vzbuzoval pochybnosti už samotný výběr téhle konkrétní Springsteenovy životní/kariérní etapy a samotný film veškeré obavy jen potvrdil, protože za celou stopáž se v něm nestane vůbec nic, co by podnítilo nějaké výraznější drama nebo emoce, o nějaké po herecké/hudební stránce strhující scéně ani nemluvě. Příběhová linka se soustředí na sled průběžně se opakujících scén, ve kterých se skrze flashbacky hlavní postava vrací do traumatického dětství (obligátní daddy issues), utápí se v depresi a při tom skládá a nahrává písně ve studiu a řeší vztahové problémy.

Myšlenkové pochody a mentální rozpoložení hlavní postavy jsou divákovi polopaticky vysvětleny skrze monology vedlejší postavy, samotné skladby a hudební vystoupení jsou v ději jen do počtu (přesto je krátká nahrávací seance s mistrovým největším hitem nejlepší scénou filmu), romantická vztahovka vlastně nikam nevede a závěrečná rodinná usmiřovačka je sice dojemná, ale to je tak vše. Čehož důsledkem je, že to nejintenzivnější, co se ve filmu ukáže, jsou technické problémy, jak z demo nahrávky, pořízené v polních podmínkách, udělat stejně znějící master, což je zajímavá zákulisní epizoda, ale zase ne natolik, aby utáhla celý film. White v hlavní roli podává přesvědčivý herecký i pěvecký výkon a Strong je výborný jako vždy (škoda, že Graham nemá ve filmu více prostoru), zbytek filmu se ovšem potýká s rezervami na všech frontách.

Spinal Tap II: The End Continues 6/10

Reinerova (bohužel) poslední režijní štace symbolicky zakončila jeho bohatou kariéru žánrového chameleóna návratem k debutovým kořenům, přičemž osud tomu chtěl, aby se kruh uzavřel v podobném duchu, v jakém se s publikem (reálnými i fiktivními fanoušky) rozloučila titulní kapela v samotném legacy sequelu - tak trochu nuceně, rozpačitě a unaveně.

V prvé řadě kudos, že se podařilo dát (téměř) celou původní partu po takové době znovu dohromady (pochopitelně mínus bubeník, protože chlápci s paličkami disponují extrémně krátkou životností:-)), přičemž zakomponování reálných osobností do děje je sám o sobě fajn nápad, jak posunout ne/přiznanou fabulaci na další meta úroveň. Potenciál přítomnosti skutečných hudebních legend ve filmu se ovšem nepodařilo naplno vytěžit (podobné propojení přímo volalo po nějaké zábavně nekorektní konfrontaci ve stylu South Parku) a totéž platí o celém tomhle mystifikačním comebacku.

Dvojka se tak jako jednička, která v rámci mockumentary žánru dosáhla jistého kultovního statusu, rozpadá na náhodně seřazený sled tu více, tu méně absurdních, vtipných, bizarních a záměrně (i nezáměrně) trapných scének, jen s tím rozdílem, že prvek překvapení je pryč a většina humoru je postavena na recyklaci (jak už to v případě improvizací přímo na place obvykle bývá - sem tam geniálních a sem tam nefunkčních) gagů a (nápaditých) hudebních čísel z původního filmu, několika referencích na současné popkulturní dění, cameo zastávkách a tuně (jak hrané, tak zákulisní) nostalgie. Celé tohle vystoupení působí dojmem, že se kapela vrací zpět na pódium zahrát přídavek, přestože publikum již odešlo.

Blue Moon 5/10

Tohle téma jde úplně mimo mě, takže moc nepřekvapí, že o hlavní postavě jsem před filmem nevěděl vůbec nic (a po filmu se na tom zase tolik nezměnilo, tedy kromě jeho náklonosti ke stejnému pohlaví, alkoholu a společenskému tlachání vyprávění pikantních historek a životních mouder:-)), ale každý nový režijní kousek od žánrového chameleona Linklatera je hodný pozornosti tak nějak automaticky, takže jsem filmu dal šanci … a se zlou se potázal:-).

Po řemeslné a zejména herecké stránce filmu nelze nic vytknout. Produkční hodnoty jsou navzdory komornímu pojetí (prakticky celý děj se odehrává na jednom místě s minimem vystupujících postav, které se jednou za čas vrátí na scénu a poté zase ustoupí do pozadí) patřičně na úrovni (dobová výprava a kostýmy a stejně tak OST odvádějí dobrou práci). Celý film je jedna velká one man show, protože Hawke předvádí naprostý herecký koncert, kterým trochu neprávem zastiňuje ostatní spoluhráče, kteří podávají neméně kvalitní výkony (z nichž zaslouží zmínit dvojice Qualley a Scott).

Po příběhové stránce je to ovšem velký, špatný, respektive repetitivní, utahaný. Film připomíná spíše jakési scénáristické cvičení nebo zkoušku divadelní inscenace. Děj je zredukován na pomalým tempem plynoucí konverzační exhibici s pár narážkami pro neznalce tématu (Casablanca, Stuart Little, Hill), ve které se neustálý příval dialogových bonmotů hlavní postavy směrem ke komukoliv, kdo je nablízku a je kdovíproč ochotný jej poslouchat, zasluhuje o to, že dramaturgicky se hlavní linka (pokud vůbec nějaká existuje) odvíjí odnikud nikam a pocitově stopáž filmu atakuje úmorné tři hodiny.

Mother Mary

Nepatřím zrovna do Loweryho fanklubu, ale je fajn, že se vykašlal na pozici námezdního řemeslníka pro hollywoodské studiové molochy (protože to minule nedopadlo úplně nejlépe:-)) a vrací se zpět k autorským projektům, u kterých si to může udělat po svém. Po dějové stránce jsem u Green Knighta střídavě zíval nudou a upadal do mikro spánku, ale audiovizuálně i herecky to byla výborná podívaná. Tady to z traileru působí, že v rámci produkčních hodnot a castingu ani tentokrát žádný problém nebude, tak nezbývá než doufat, že se to Lowerymu nerozpadne pod rukama stran narativu.

Hans Zimmer & Friends: Diamond In The Desert 9/10

V kině jsem Zimmera ne vlastní vinou bohužel nestihl:-(, takže nezbývalo než si zklamaně, leč trpělivě počkat až na vydání na videu, nicméně dlouhé čekání se vyplatilo. Vidět mistra (s jeho početným ansámblem v čele s Gerrard, Govanem, Guo, Garcia-Herrerosem a Morakem za zády) naživo je pochopitelně zážitek, který celkový dojem dokáže povýšit na úplně jiný level (atmosféře a pocitu "byl jsem při tom" s ohlušujícími basy prostupujícími celým tělem se zkrátka nic zprostředkovaného kinem/videem nevyrovná:-)), ale v tomhle případě fanoušek dostane balíček hned "tři v jednom".

Záznam ze spektakulární koncertní show, která je jako obvykle po hudební i vizuální stránce naprosto famózní (včetně výletu Zimmera do hlediště, což letos naživo bohužel chybělo:-(), je v pravidelných intervalech prokládán krátkými rozhovory se slavnými Zimmerovými přáteli/kolegy z oboru, ve kterých směrem k mistrovi z jejich strany proudí (nutno dodat, že zaslouženě) nespočet nekritických chvalozpěvů, ale kromě toho v nich padne i pár zajímavých zákulisních informací, přičemž některé skladby jsou obohaceny o prostřihy z koncertování na reálných (naaranžovaných) lokacích.

Nápadité zkombinování koncertu, "bonusových" rozhovorů a živých vystoupení do jednoho celku nepůsobí rušivě, naopak se výborně doplňuje (pokec s přáteli v mnoha případech slouží jako fun fact představovačka následující skladby, hraní naživo mimo arénu zase skvěle navozuje atmosféru dané skladby). Samotný záznam pak maximálně těží z možností filmového média, tj. co ztrácí na autenticitě reálného prožitku na místě, to získává pomocí pohotového střihu, rychlých kamerových jízd a detailních záběrů na umělce, kterými dokáže umocnit dramatický efekt, na stylovosti a energičnosti.

Hans Zimmer Live 2025 Prague 10/10

Zimmer se po roční přestávce vrátil na místo činu (tohle je třetí návštěva za poslední čtyři roky, jen tak dál:-)) a dopadlo to jako obvykle … úžasným zážitkem (nejen) pro všechny mistrovy fanoušky:-). Kde začít a při tom nehýřit superlativy? Maestro se nejprve na úvod svěřil, že matičku Prahu považuje za (jak by řekl Forrest) to nejvíc nejlepší město na světě ukazující záda i Paříži (i kdyby přeháněl, tak slyšet něco takového domorodce pokaždé potěší) a následně rozjel naprosto úchvatnou a patřičně spektakulární (hudební i světelnou) show za účasti všech obvyklých podezřelých jako je Gerrard, Govan, Garcia-Herreros (aneb Snow Owl) nebo Morake (škoda, že Guo pro tentokrát vynechala, na druhou stranu se v řadách Zimmerova multinárodního bandu letos objevila sympatická slovenská stopa:-)).

Zimmer oproti předchozím koncertním túrám vedle některých členů týmu obměnil i podobu celé show (next level, no:-)), což s sebou přineslo hned několik příjemných překvapení. Kromě tradičního prostoru pro samotné umělce, grandiózní sadě reproduktorů před nimi (basová složka byla cítit až do morku kostí:-)) a projekční stěny za nimi konečně nechyběl ani doprovodný sbor v podobě početného ansámblu z černého kontinentu (marně jsem doufal, že bude přítomen už minule a předminule, do třetice všeho dobrého to naštěstí vyšlo a rozhodně to stálo za to) a stylový hi-tech retro-tech prvek, který působil jako kombinace sálového počítače ze 70s, mixážního pultu, osvětlovací aparatury a archaické telefonní ústředny:-). Novinky pro vyprodanou arénu si Zimmer přichystal i v rámci playlistu.

Vedle dlouholetých stálic (časem prověřené klasiky Gladiator, Pirates Of The Caribbean, The Dark Knight, Interstellar, Man of Steel, Inception nebo The Lion King), které se v některých případech představily v mírně inovovaném nebo rozšířeném aranžmá, došlo i na osvěžující "katalogovky" typu Pearl Harbor (stále živím naději, že jednou si Zimmer vzpomene i na The Rock, Broken Arrow nebo Mission: Impossible 2). Při každém vystoupení zařadí Zimmer do playlistu také nějakou aktualitu (v minulosti Dune, No Time To Die nebo Top Gun: Maverick) a ani letošní štace nebyla výjimkou, takže tentokrát se dočkala premiéry F1. Změna koncepce se možná podepsala na tom, že mistrova procházka v hledišti s kytarovou exhibicí se letos nekonala a stejně tak baletí akrobacie nad hlavami diváků na pozadí Interstellaru proběhla jen skrze video projekci, zatímco minule se odehrála naživo, ale Zimmer opět celou show hýřil energií a humorem, který rozdával při každém intermezzu s představovačkami jednotlivých hudebníků až do osvědčené rozlučky ve formě Time. Výjimečně zdařilý večer tak nešlo zakončit jinak než nákupem nového merchu. Už teď se těším na příští zastávku:-).

Michael

Fuqua patří do režisérské kategorie hit or miss (na prdel jsem si z jeho filmů sedl jen u Training Day, zbytek se pohybuje od ok po meh) a Logan má svá nejlepší léta za psacím stolem taky za sebou, ale pokud to nějak zásadně neprokaučovali a zopakují úspěšný recept Bohemian Rhapsody (maximální fan service, minimální, respektive nulová, kontroverze - což je prakticky tutovka, jinak by od rodiny nedostali práva na songy:-)), tak mají zaděláno na podobný úspěch a cashgrab jako v případě Mercuryho a spol. (viz měsíční počet posluchačů na Spotify, který překonává jak Queeny, tak třeba i Beatles).

---

Podobně neúprosná čísla měly do letoška automotive žánrovky nehledě na jejich kvalitu. A pak přišel Pitt s F1. Srovnání s Presleym, Johnem nebo Marleym je zavádějící. Jackson je v popularitě někde jinde. Ne kdysi dávno, když byl na vrcholu a to je jen něčí dojem, ale právě teď a na základě tvrdých čísel.

Jasně, ne každý z pravidelných posluchačů automaticky zamíří do kina, ale ta základna potenciálních návštěvníků je tady prostě znatelně větší. Fanouškovskou základnu není radno podceňovat, což dokázali jak Queeni a Swift, tak z jiného soudku třeba Mario nebo Minecraft, případně Wicked. Jedna z věcí, kterou to můžou podělat, je to aktuální marketingové mlžení, zda to bude jeden (tříhodinový) film nebo to rozdělí na dvě části, tj. co všechno v tohle filmu ze života Jacksona vlastně pokryjí. Jinak to ale bude fanoušky maximálně hladit po srsti, ergo maximální profit.

---

Dle traileru to vypadá vcelku ok, ale u potenciálně miliardového hitu a společenské události (MJ má měsíční počty posluchačů na Spotify vyšší než Queen nebo Beatles, což sice automaticky neznamená, že všichni z nich poslušně naklušou do kina, ale díky inflaci filmu stačí o dost menší návštěvnost, aby dorovnal tržby Bohemian Rhapsody) bych očekával trochu více, než jen "vcelku ok":-).

Že to bude maximálně "přátelský" portrét bez sebemenší kontroverze okolo ústřední postavy (role bad guye se očividně zhostil pantáta:-)), bylo dopředu jasné, jinak by nebyl synovec v hlavní roli a hlavně licence na songy, bez kterých nemá smysl nějaký film točit, ale předpokládal jsem, že to bude mít podstatně větší grády a tah na branku. Cílovka bude zajisté spokojena, ale v mém případě se nějaké šimrání na těch správných místech prozatím nedostavilo.

Springsteen: Deliver Me From Nowhere

Cooperovi i přes pokles formy v poslední době stále věřím, ale trailer mi to tedy moc neulehčuje:-). Za celou stopáž se tam nestane vůbec nic, co by značilo nějaké výraznější drama nebo emoce, prostě cokoliv strhujícího. To nejintenzivnější, co se tady ukáže, je nadšené skandování davu na koncertě.

Kromě toho proč to Cooper vůbec postavil jen na zákulisí vzniku Nebrasky a nepojal to jako průřez celou mistrovou kariérou (nebo alespoň do vydání Born in the U.S.A.)? Točit biopic o nějaké hudební ikoně a v traileru (potenciálně i v samotném filmu) nemít její nejslavnější/nejhranější song z nejúspěšnějšího alba je prostě krok zpět, sorry jako.

A Complete Unknown 7/10

Mangold se rozhodl vstoupit podruhé do stejné řeky a po dvaceti letech od Walk the Line se vrací zpět k žánru biopiců o hudebních ikonách popkultury v druhé polovině minulého století, přičemž po Cashovi v podání vynikajícího Phoenixe tentokrát volba padla na Dylana v podání vynikajícího Chalameta. Historie se naštěstí opakuje a výsledkem je kvalitní žánrovka (poslední Indy je tudíž téměř odpuštěn:-)), ale na rozdíl od předchozího pokusu o vzkříšení hudební legendy se tady bohužel najde pár věcí, které bezvýhradně uspokojivý divácký zážitek (jako byl minule) narušují.

Největší nedostatek filmu naznačuje už jeho název. Mangold namísto klasického životopisného portrétu Dylana jako umělce/osobnosti vsadil na mozaiku pravidelně se opakujících scén, sestávajících z vystoupení na veřejnosti, nahrávaní desek ve studiu, skládání písní po bytech a vztahových peripetií, zapříčiněných mícháním práce a soukromí. Dylan je od začátku až do konec filmu vykreslen jako neproniknutelný charakter, o jehož motivacích, myšlenkách nebo pocitech se divák v průběhu děje nedozví prakticky nic nad rámec toho, že byl geniální umělec a rebel, protože si jednou na folkovém koncertě ke všeobecnému pobouření publika zahrál na elektrickou kytaru (přičemž jaký dopad to mělo na Dylanovou kariéru a proč danou epizodou celý film vyvrcholí tvůrci neozřejmí ani v textovém doslovu).

Nejsilnější stránkou filmu je casting a hudební čísla v kombinaci s produkčními hodnotami. Chalamet svým projevem při srovnání s předobrazem působí velmi věrně a kromě toho podává parádní herecký i pěvecký výkon (kudos, že na rozdíl od konkurence si tvůrci při Dylanově zpěvu nevypomohli trikovými kouzly), díky čemuž všechny hudební vsuvky fungují na výbornou (vrcholem je scéna, ve které Chalamet seznamuje publikum s tím, že "časy se mění"), stejně tak i zbytek obsazení (zejména Norton s Fanning a Holbrookem v rozsahem nevelké roli Cashe) hraje skvěle. Dokonalou atmosféru 60s, respektive precizní odraz dané doby, pak dotvářejí retro kostýmy a výprava, které odvádějí prvotřídní práci (vysoký rozpočet je na filmu poznat z každé scény), spolu s písničkovým OST, plným mistrových největších hitů.

Soundtrack 2024

Slyšeno až letos, ale OST vyšel na konci loňského roku, tak nevím, zda se to počítá nebo ne, ale okamžitá srdcovka je pro mě lahůdkový Nosferatu (na Carolana si musím do budoucna dát velký pozor, protože už The Northman byla hudební paráda). Hned v závěsu je dvojka Dune (Zimmer dunivým doprovodem filmu naprosto vládne), ale příjemných poslechových zážitků bylo loni spousty.

Užil jsem si Aliena (krásně buduje atmosféru podobnou originálu), Furiosu (hudebně znovu totéž co Fury Road a je to dobře), The Count Of Monte Cristo (poctivá old school záležitost), Conclave (nečekaně výrazná, ale působivá věc), Challengers (energií nabitá hudební jízda), The Order (příjemně "nepříjemný" kousek) nebo dvojku Beetlejuice (rozverně ponurý Elfman je zpět). Stejně tak Hundreds Of Beavers (překvapivě povedená záležitost), Flow (pěkná minimalistická práce) a The Wild Robot (neokázalé, ale moc příjemné dílko).

A jako fanoušek westernu musím zmínit i Horizon (hodně melodramatické a hodně funkční) a Mortensenův vlastnoruční The Dead Don't Hurt (melancholická nálada z toho přímo číší). Naopak největší zklamání je pro mě dvojka Gladiatora (vyjma recyklování geniálních Zimmerových témat z jedničky to je nevýrazná rutina).

Maria 5/10

Do třetice všeho dobrého to bohužel opět nevyšlo. Odpovědná místa by Larraínovi měla konečně oficiálně zakázat natáčet biopicy slavných osobností, protože mistrova unikátní schopnost rámovat atraktivní témata nezajímavou a místy značně nudnou příběhovou vatou pokaždé dokonale neguje celý divácký zážitek, ať už se jedná o paní prezidentovou po atentátu, princeznu před rozvodem, nebo v tomto případě operní divu po konci kariéry a těsně před smrtí.

Larraín tady jako přes kopírák opakuje stejné chyby z předchozí návštěvy jak prezidentského páru, tak královské rodiny. Ze všech možných situací a životních osudů skutečné operní divy dává přednost fiktivní historce, ve které se realita míchá s halucinacemi. Problémem je, že v průběhu filmu divák nedostane příliš příležitostí se hlavní postavě dostat pod kůži. O jejím vztahu se sestrou a manželem se divák nedozví vůbec nic, z problematického partnerství se slavným loďařským magnátem se v ději objevují jen střípky (obrovsky promarněná příležitost, už kvůli přesvědčivému Bilginerovi v roli excentrického miliardáře:-)) a stejně tak je tomu i s celou její profesionální kariérou.

Namísto toho je divák nucen sledovat mozaiku scén, sestávajících ze vzpomínání na zašlou slávu, odcházení ze scény i ze života, bilancování kariérních i životních ne/úspěchů, dobromyslného peskování věrného služebnictva, nesmyslného stěhování klavíru sem a tam, fiktivních rozhovorů s reportérem, zkoušek zpěvu a pokusů o comeback (nebo co vlastně?) a pár (osvěžujících) černobílých flashbacků, ze kterých jako jediných v celém filmu na diváka proudí nějaké emoce. To vše plynoucí v opravdu pomalém tempu v úmorné dvouhodinové stopáži a bez jakékoliv dramatické katarze v závěru, která by uplynulému (nepříliš podnětnému) ději dodala alespoň zdání nějaké přidané hodnoty.

Celý casting podává výborné herecké výkony v čele se samotnou Jolie (byť sem tam je při operních áriích poznat, že jen otevírá ústa na cizí playback), jednotlivé hudební/pěvecké vsuvky jsou působivé (aby ne, vzhledem ke zdrojovému materiálu:-)) a produkční hodnoty taktéž nedělají filmu žádnou ostudu (výprava, kostýmy, kamera a OST odvádějí slušnou práci), ale co je to všechno platné, když jako celek to moc dobře nefunguje (tak jako minule a předminule).

Kneecap 8/10

Energií nabitá kombinace Trainspottingu a Straight Outta Compton v úhledném severoirském balení, aneb takhle se to dělá (žije/zpívá/fetuje/souloží) v Belfastu:-). Živočišný biopic pojednávající o falešném (respektive značně přibarveném) originu skutečné kapely se skutečnými členy skupiny (a tudíž neherci) v hlavních rolích. Syrové sociální drama o nelehkém životě na pomezí dvou odlišných světů, oddělených od sebe politikou, náboženstvím a v neposlední řadě jazykem. A konečně nenápadná nízkorozpočtová festivalovka, která nepřekvapí svou originalitou (žánrové vzorce jsou tady na první pohled patrné), ovšem celkovým provedením už ano. Tím vším je Peppiattův celovečerní (sólový) debut.

Peppiattovi se tady podařilo skvěle namixovat vyvážený kulturně-sociální trip, ve kterém se "seriózní" témata (generační výpověď, revolta proti systému, manifestace národní identity prostřednictvím jazyka a hudby) potkávají s nadsázkou (vtipný voice over jednoho ze členů kapely, akurátní množství humoru, jež naštěstí nepřekročí hranice karikatury, spousta drog, neškodná dávka sexu a pochopitelně samotná hudba) a neherci s hvězdami (Fassbenderova role je skromná, ovšem o to důležitější) a to za doprovodu svižného tempa, nápaditého audiovizuálu (trefná informační grafika v obraze a animační vsuvky, použité na těch správných místech) a samozřejmě úderného a patřičně explicitního OST. O kapele jsem nikdy předtím neslyšel, po filmu se jejím fanouškem nestanu, ale její genezi jsem si užil od začátku do konce.

A Complete Unknown

S Cashem jsem nejtěsněji do styku přišel v parádní úvodní titulkové sekvenci u Snydera (nejsem fanoušek, ale Cash tam seděl jak prdel na hrnec) a Walk the Line s výborným Phoenixem jsem si následně přesto náramně užil. Shodou náhod s Dylanem jsem nejtěsněji do styku taky přišel v parádní úvodní titulkové sekvenci u Snydera (nejsem fanoušek, ale Dylan tam seděl jak prdel na hrnec), tak snad se historie bude opakovat a Complete Unknown s výborným Chalametem (v současné době a požadované věkové kategorii imho ten nejlepší možný casting) si taky užiju:-).