Největší nedostatek filmu naznačuje už jeho název. Mangold namísto klasického životopisného portrétu Dylana jako umělce/osobnosti vsadil na mozaiku pravidelně se opakujících scén, sestávajících z vystoupení na veřejnosti, nahrávaní desek ve studiu, skládání písní po bytech a vztahových peripetií, zapříčiněných mícháním práce a soukromí. Dylan je od začátku až do konec filmu vykreslen jako neproniknutelný charakter, o jehož motivacích, myšlenkách nebo pocitech se divák v průběhu děje nedozví prakticky nic nad rámec toho, že byl geniální umělec a rebel, protože si jednou na folkovém koncertě ke všeobecnému pobouření publika zahrál na elektrickou kytaru (přičemž jaký dopad to mělo na Dylanovou kariéru a proč danou epizodou celý film vyvrcholí tvůrci neozřejmí ani v textovém doslovu).
Nejsilnější stránkou filmu je casting a hudební čísla v kombinaci s produkčními hodnotami. Chalamet svým projevem při srovnání s předobrazem působí velmi věrně a kromě toho podává parádní herecký i pěvecký výkon (kudos, že na rozdíl od konkurence si tvůrci při Dylanově zpěvu nevypomohli trikovými kouzly), díky čemuž všechny hudební vsuvky fungují na výbornou (vrcholem je scéna, ve které Chalamet seznamuje publikum s tím, že "časy se mění"), stejně tak i zbytek obsazení (zejména Norton s Fanning a Holbrookem v rozsahem nevelké roli Cashe) hraje skvěle. Dokonalou atmosféru 60s, respektive precizní odraz dané doby, pak dotvářejí retro kostýmy a výprava, které odvádějí prvotřídní práci (vysoký rozpočet je na filmu poznat z každé scény), spolu s písničkovým OST, plným mistrových největších hitů.