Wild Horse Nine

Jako koukat se na to, jak rozvědčík Malkovich řádí v socialistickém Československu, by byl naprostý nářez (prequel prosím pokud možno obratem:-)), ale ani tohle "náhradní" velikonoční představení nevypadá úplně marně. Kecám, vypadá to přímo skvostně, respektive sázka na koníka číslo devět působí jako jasná tutovka:-).

Osvědčená buddy týmovka, povědomá premisa o uklizení dvojice čističů do nějakého bezpečného zapadákova (kolegové z In Bruges nechávají pozdravovat:-)), luxusní casting, výborná sedmdesátková atmosféra, hodně neokoukané ostrovní prostředí, ale hlavně McDonagh na režisérské stoličce je nabídka, která se neodmítá (i bez koňské hlavy v posteli).

The Banshees Of Inisherin

McDonaghův asi nejméně divácky přístupný, nejvíce pesimistický a současně nejpřímočařejší kousek. U podobných filmů je prostě "potřeba", aby se člověk "naladil" na stejnou vlnu a pokud to dokáže, dostane se mu vynikajícího zážitku. Pokud ne, tak se filmem protrápí od začátku do konce. Z celkového podání a nálady filmu mi pocitově přišlo, že jde o nejosobnější McDonaghův projekt a možná proto, ve srovnání s jeho předchozí tvorbou, nepůsobí tak atraktivně.

Každopádně v mém případě to celé zafungovalo parádně a pro mě jde o jeden z nejlepších filmů loňského roku. Farrell i Gleeson tady předvádějí doslova herecký koncert a kdyby si oba došli na pódium pro zlatého plešouna, tak by to bylo naprosto zaslouženě.

The Banshees Of Inisherin 8/10

Trio McDonagh, Farrell a Gleeson se po dlouhých letech, které uplynuly od McDonaghova (výborného) celovečerního debutu In Bruges, opět setkalo u dalšího projektu a naštěstí se dobrá věc znovu podařila, ačkoliv výsledkem, u této tragikomedie o rozpadu jednoho přátelství (které možná nikdy ani žádným přátelstvím nebylo:-)) a neschopnosti novou situaci akceptovat, je asi McDonaghův nejméně divácky přístupný, k tomu nejvíce pesimistický a současně dost možná také nejpřímočařejší film (alespoň takto na mne působil) v jeho dosavadní kariéře.

Všechny tradiční prvky McDonaghovy tvorby samozřejmě nechybějí ani zde. Na první pohled (ne)obyčejný příběh, skupinka svérázných postav, vypilované (a vypointované) dialogové výměny, skvělý casting jak hlavních, tak vedlejších postav, absurdní dílčí příběhové epizody, komplikované vztahy mezi postavami, vycházející z toho kolik je toho řečeno a kolik je toho, z nejrůznějších osobních důvodů, zamlčeno, pozvolné (když už ne rovnou pomalé) tempo, náhlé výskyty explicitního násilí, nebo hlubší myšlenky pod povrchem, to vše funguje i tentokrát na výbornou.

McDonagh ve své sociální sondě do prostého, ale nelehkého, života nemnoha obyvatel jednoho malého ostrova, na kterém se jakoby zastavil čas, rozehrává na pozadí osudu jednoho přátelství spousty motivů, od smysluplnosti vlastní existence, bilancování svého života a potřeby zanechat po sobě nějaký (hodnotný) odkaz, přes ztrátu dosavadních jistot stran sociálních vazeb, chorobný strach z osamělosti a neochotu se přizpůsobit nastalým změnám, až po tíhu partnerské/sourozenecké odpovědnosti, obtížnou snahu vymanit se z dosavadního stereotypu (odchodem z ostrova) a nenaplněné citové vzplanutí (s tragickým koncem).

Přes veškerou, všudypřítomnou, depresi a těžkou osudovost filmu ale dokáže McDonagh v průběhu děje diváka pobavit jak extrémně vtipnými dialogy, tak vyloženě komediálními scénkami (Farrellův opilecký monolog, případně vzkaz o úmrtí, totiž vážném zdravotním stavu:-), příbuzného na pevnině) a současně se nebojí přepnout téměř až na melancholicky spirituální notu a vystřídat to hned vzápětí naturalisticky vypjatým momentem. Silnou stránkou filmu je taktéž působivá kamera, nádherné lokace a dobová výprava, nicméně mohutnou pochvalu zaslouží především, bez výjimky parádní, obsazení s dovedně odpozorovaným "ostrovním" přízvukem:-) a to pochopitelně v čele s titulní dvojící, teď už bývalých, přátel. Farrell i Gleeson předvádějí doslova herecký koncert, ovšem ani Condon a Keoghan nijak zvlášť nezaostávají, zejména Condon je přímo vynikající.

Škoda jen, že příběhová linka je nad rámec výchozí premisy (možná i s ohledem na svou značnou jednoduchost) trochu předvídatelná a divák se v jejím průběhu nedočká prakticky žádných překvapení (v podstatě se stane přesně to, co divák předem očekává, nebo postavy samy předesílají, že se následně odehraje), tempo občas malinko zakolísá a samotný závěr postrádá o něco razantnější (emocionální) katarzi. Přesto jde v souhrnu opět o velice vydařený počin a pro McDonagha o další úspěšný zářez v řadě, plus ukázkový příklad, že i na malém prostoru lze v případě schopných tvůrců zahrát velké divadlo:-).