Hokum 7/10

Co všechno lze dokázat se spisovatelem uvězněným v zapovězeném hotelovém pokoji, ve kterém straší (a možná taky ne a za všechno může lektvar z halucinogenních houbiček:-))? McCarthy (podobně jako před ním King) v dalším napůl folk a napůl psychologickém hororovém kousku dokazuje, že je toho poměrně dost:-). Film s jeho předchozím počinem pojí spousta styčných bodů (komorní pojetí, minimum postav i lokací, originální narativ složený z neoriginálních žánrových prvků), ale na rozdíl od Oddity se mu tentokrát podařilo udržet vysoko nastolenou kvalitativní laťku až do úplného konce.

Tak jako posledně McCarthy spoléhá na osvědčené žánrové vzorce, aniž by si při tom musel vypomáhat berličkami v podobě krvavých/brutálních explicit (fatality jsou sice přítomny, ale v notně decentním provedení, zatímco gore zcela absentuje) a vydatného bodycountu. Namísto toho sází na nejednoznačné postavy (na první pohled nepříliš sympatická hlavní postava projde na konci jistým charakterovým vývojem), průběžně dávkované napětí a atmosféru, v rámci děje důmyslně rozmístěné (naštěstí nikoliv prvoplánové) lekačky a pár audiovizuálně stylových (procházka temnými zákoutími s příruční lucernou připomene nejlepší kousky z Wanovy dílny) i nervy drásajících (sestup a poté útěk ze suterénu) scén.

McCarthy v první půli za pomocí pozvolného tempa a nenápadných náznaků něčeho nadpřirozeného pečlivým způsobem buduje příjemné tajemno a nervózní atmosféru a současně si hraje s diváckými očekáváními stran dalšího vývoje děje skrze sympaticky nevyzpytatelnou příběhovou linku, která se obejde bez tuny ohraných klišé (významnou část stopáže není zřejmé, co si McCarthy vlastně pro diváky v rámci strašidelných hrátek v prokletém svatebním apartmánu připravil - paranormálního squattera nebo lidského padoucha, potažmo nějaký šokující plot twist?), aby následně ve druhé půli rozpoutal působivé hororové představení se slušnou porcí žánrových atrakcí, které dokážou publiku zvednout tepovku.

Na druhou stranu se McCarthy nevyhnul obvyklé bolístce všech podobných folklórních žánrovek a totiž prozrazení pointy ještě před skončením expozice (dětem tlumočená pověra v úvodu filmu nepřekvapivě předznamenává, s kým se bude hlavní postava ve zbytku filmu potýkat, i jak přesně se odehraje finále), s traumatem z dětství jakožto katalyzátorem psychického rozpoložení hlavní postavy se nepracuje tak důkladně, jak by mohlo, stran intenzity mentálního i fyzického terorizování hlavní postavy šlo zajít ještě o kousek dál a nadějně rozehraný klimax je poněkud uspěchaný (hlavní bubák a jeho děsuplné eskapády nedostanou tolik prostoru, kolik by si zasloužily - skončí dříve, než se vlastně pořádně rozjedou).

Hokum

Pisálek strašidelných historek ve starém hotelu se zapovězeným pokojem, ve kterém straší. To tady už dlouho nebylo:-). Stran premisy bych od McCarthyho po předchozím kousku čekal něco trochu originálnějšího, navíc v traileru jsem nějak nezpozoroval, čím by se tohle paranormální představení mělo odlišovat od tuny podobných duchařských/čarodějnických žánrovek laděných do folk hororu. Na druhou stranu podstatné nejsou samotné hororové propriety, ale způsob, jakým je McCarthy dokáže prodat a dosavadní ohlasy naznačují, že se mu to povedlo. Snad to tentokrát dopadne lépe než Oddity.

Oddity 6/10

Na nízkorozpočtovou záležitost, která nestojí na hvězdném castingu, velkolepé trikové stránce, nebo nebývale originální premise, to je slušná žánrová práce a McCarthy dokazuje, že práci za kamerou zvládá bez větších problémů. Bohužel s prací za psacím stolem je to v jeho případě poněkud horší. Což je škoda, protože stačilo v příběhu dotáhnout pár detailů tady a támhle a z McCarthyho filmu mohlo být další příjemné hororové překvapení letošního roku.

McCarthy pomalým tempem vyprávění a především skrze detektivní premisu, v rámci které poměrně dlouho není jasné, o co v příběhu vlastně půjde (psycho thriller, duchařina, slasher, monstr horor?), průběžně buduje příjemné tajemno a nervózní atmosféru (v mnoha scénách se vlastně nic zvláštního neděje a přesto by se napětí dalo krájet), k čemuž mu dopomáhá i casting podávající solidní výkony a pár strategicky rozmístěných lekaček (flashback se stanem a foťákem je tedy řádně infarktový:-)), takže ani celkově komorní pojetí s minimem postav a lokací nepředstavuje překážku.

Jakmile se ovšem McCarthy dopracuje k plot twistu a konečně vyloží karty na stůl, začne film poměrně rychle ztrácet tah na branku a do té doby výborně fungující atmosféra, plná nejistoty a strachu, se začne pomalu, ale jistě vytrácet. Problémem totiž je, že k téhle příběhové otočce nedojde v samotném závěru, ale necelou půl hodinu před koncem filmu, načež děj následně nabere poněkud předvídatelný, respektive překombinovaný, kurz. Mírně rozpačitý dojem z výsledku poté podtrhne neuspokojivé finále. Jako kraťas nebo epizoda The Outer Limits by to nadělalo větší paseku.