S audiovizuálem, respektive s roztodivným/bizarním světem na druhé straně, si Burton dokáže vyhrát (škoda, že podobně nápaditých momentů, jako je animovaná vsuvka, muzikálové číslo v příhodně zvoleném žánru, nebo cizojazyčný černobílý flashback ve stylu hororových klasik od Universalu, není ve filmu více), budování rozverně ponuré atmosféry za vydatné pomoci Elfmanova OST po většinu filmu funguje na výbornou, v rámci castingu se tady sešla parádní sestava (palec nahoru za cameo DeVita), všemožné easter eggy a pomrknutí na fanoušky původního filmu čekají na každém kroku a sázka na pokud možno rukodělnou výrobu namísto digibordelu se stran trikových atrakcí vyplatila.
Co je to ovšem platné, když to podstatné, tj. příběh a postavy, bylo odsunuto na vedlejší kolej. Na to, jak ve výsledku prostinkou příběhovou linku film obsahuje (na onen svět a zase zpátky), je děj zbytečně překombinovaný, čehož výsledkem je jednak nepříliš svižné tempo a jednak fakt, že spousta postav a dějových linek je ve filmu jen do počtu. Povinná expozice (než se hlavní postavy vydají na záchrannou výpravu do záhrobí) je natažena prakticky na polovinu stopáže, Ortega nedostane šanci se jakkoli (herecky/fyzicky) předvést, Dafoe je trestuhodně nevyužit (potenciálně nejzábavnější postava v celém filmu), psychopatický zesnulý adolescent slouží jen k tomu, aby uvedl hlavní zápletku do pohybu a Bellucci jako hlavní záporák se v ději vyskytuje jen proto, aby v nikterak strhujícím finále bylo koho porazit.
