Podobných historek na totožné téma se už v minulosti natočilo nepočítaně a prakticky pokaždé šlo jen o to, zda se tvůrci rozhodli vsadit na psychologický thriller víceméně ukotvený v realitě (falešná "rodina", záměrně potlačené vzpomínky, schizofrenní rozdvojená osobnost, atp.) a nebo popustili uzdu své fantazii a v průběhu filmu přesedlali do žánru sci-fi (klonování dna, přenosy vědomí, virtuální realita, atp.), aby v závěru samozřejmě došlo na nějaký "překvapivý" plot twist.
Debutant Meza to vyřešil metodou chytré horákyně a vydal se oběma směry, což by samo o sobě vůbec nevadilo, právě naopak, protože by divák dostal balíček dva v jednom. Problémem ovšem je, že ani v jedné dramaturgické poloze není schopen přijít s čímkoliv novým/jiným/nečekaným, čím by se odlišil od početného zástupu žánrových předchůdců. Čehož důsledkem je, že atmosféra funguje se střídavým účinkem, napětí se dostavuje v notně umírněné dávce jen ve finále a na explicity je potřeba rovnou zapomenout. Jediné světlo na konci tunelu představuje slušně hrající Rothe a střídmá stopáž.