The Rock

Pamatuji si na to, jako by to bylo včera. Po Bad Boys panovalo očekávání, zda Bay definitivně prokáže svůj režijní talent nebo se ukáže, že povedený debut byl jen náhoda/štěstí. Až takovou nekompromisní pecku ovšem očekával málokdo. A ani třicet let od premiéry se na tehdejším dojmu po odchodu z kina nic nezměnilo (nedávno osobně odzkoušeno:-)) a Bayův druhý režijní kousek je i po takové době prvotřídní žánrová podívaná a s přehledem nejlepší film v jeho kariéře.

Bayův dravý režijní styl a cit pro audiovizuální finesy se tady dokonale skloubil s nápaditým narativem, který navzdory nálepce "Die Hard v Alcatrazu" obsahuje na poměry žánru překvapivé množství originálních nápadů (hlavní postava je kancelářská krysa, záporák je čestný voják pokoušející se odčinit nespravedlnost) a osvěžujících změn syžetu (absurdní premisa s vysláním špióna na odpočinku do akce je filmově-logicky detailně zdůvodněna, což je poučka, se kterou si pisálkové hollywoodských blockbusterů málokdy lámou hlavu, stejně tak přímočaře představit/definovat jednotlivé charaktery během pár minut pomocí rychlé akční sekvence je dovednost, která se u nich postupem času jaksi vytratila).

A to vše za doprovodu typově ideálně vybraného castingu (Cage a zejména Connery s frajerským příčeskem s Harrisem jsou trefou do středu terče), špičkových produkčních hodnot a v neposlední řadě geniálního (stoprocentně epického/ heroického:-)) OST trojice Zimmer, Glennie-Smith a Gregson-Williams, čehož výsledkem je ohňostroj efektně natočené akce (parafráze Indyho důlní honičky je top), bleskurychlého tempa (expozice je odbyta v úvodní čtvrthodině), hlášek, vojenské cti, stylových zpomalovaček, humoru a nepostradatelného vojenského patosu a kultovní klasika žánru k tomu.

Harry Potter And The Philosopher's Stone

V době premiéry jsem se už nepočítal mezi "dětskou" cílovku a epická fantasy konkurence z Jacksonovy dílny svým prvním dílem nastavila laťku tak neuvěřitelně vysoko (už jen z prologu mám dodnes zimomriavky:-)), že jsem tenhle Columbusův pokus nastartovat novou filmovou ságu vnímal jako pěkně vypadající a precizně natočený "film na klíč" s prkenným Radcliffem v hlavní roli (Osment nebo Fanning byli v přibližně té samé době a věku herecky někde úplně jinde). Na milost jsem tuhle sérii vzal (nepřekvapivě) až s Cuarónovým příspěvkem a od trojky dál s čestnou výjimkou vycpávkové sedmičky jsem si každý další díl užil, ale srdcovka se z toho (oproti LOTRovi day one) pro mě nikdy nestala.

Bez jedničky (a dvojky) by logicky nebyly další díly, takže důležitost filmu je nezpochybnitelná, ale kromě výborného castingu dospělých rolí s bezkonkurenčním poměrem počtu "ostrovních" hereckých hvězd na metr čtvereční, vynikajícího Williamsova OST a obecně špičkových produkčních hodnot (byť první LOTR s nižším rozpočtem i se započítáním dotáček vypadá přinejmenším dvakrát tak výpravně, o dalších dvou dílech ani nemluvě:-)) mě jako náhodného kolemjdoucího bez nostalgického/fanouškovského biasu nenapadá moc důvodů, proč se k jedničce (a dvojce) nějak významně často vracet. Herecky nezkušená ústřední trojice, záporák na jedno použití a děj zaměřený především na představení světa a postav.

---

Je to fakt hodně o tom, v jakém věku to člověk vidí. U "dětských" filmů pak speciálně. Já jsem v 2001 už vyhlížel plnoletost, ale vůbec jsem neznal jak LOTRa, tak HP (snad kromě pár fotek z natáčení FOTRa v Cinemě), takže by se dalo říct, že jsem byl nepopsaný list papíru.

Ale zatímco na LOTRa jsem se těšil paradoxně nikoliv kvůli předloze, ale protože jej točil Jackson (jehož Bad Taste a Braindead jsem zbožňoval), abych následně v kině pochopil ten obrovský hype:-) a později přečetl vše od Tolkiena co šlo, tak HP mě úplně a naprosto minul ("to je ten film pro děcka s totálně prkenným Radcliffem") a viděl jsem ho až dlouho poté na DVD, abych ten obrovský hype stále nechápal:-), natož abych něco od Rowling přečetl.

A bylo to čistě o tom, že jsem pro HP nebyl v tom "správném" věku a nemohl tak stárnout a dospívat s jeho hrdiny. Později s dalšími díly (právě proto, že hrdinové zestárli a zápletky "dospěly") to už bylo mnohem lepší. Na každý film se zpětně rád podívám (vlastně kecám, filler v podobě sedmičky znovu vidět nepotřebuji), ale "jiskra nepřeskočila", no. Kdyby to Rowling tehdy napsala jako teen ságu, tj. začínalo by se někdy na střední škole, tak by ze mě velice pravděpodobně jedna z věrných oveček byla:-).

The X-Files: I Want To Believe - Vrach Frankenshteyn

Druhý Carterův pokus prorazit se svým devadesátkovým seriálovým hitem na poli celovečerního filmu ve své době tvrdě narazil do zdi jak po stránce diváckých ohlasů, tak i utržených tržeb (a nutno dodat, že zcela zaslouženě). Po letech dostal Carter od studia kdovíproč (pochybuji, že by zrovna na tenhle počin kdokoliv se slzou v oku vzpomínal:-)) šanci se k filmu vrátit a novým sestřihem s novým podtitulem, který neznalým divákům předem vykecá i tu špetku tajemství, která se ve filmu skrývá, jej vylepšit. Povedlo se? Moc ne, respektive vůbec. Nedostatky přetrvaly a žádné nové přednosti nedorazily.

Dramaturgických změn oproti kinoverzi nebo pozdější DC verzi při uvedení filmu na video je naprosté minimum, tudíž největší problém zůstal nevyřešen. Historka s šíleným doktorem a experimenty na lidech by neobstála ani v samotném seriálu, ve kterém se podobných, kvalitou nesrovnatelně lepších nemytologických epizod z kategorie monster-of-the-week, najde nepočítaně a s poloviční stopáží. Obvyklé žánrové atributy (napětí, atmosféra, drama, emoce, klimax, atd.) nadále buď nefungují nebo zcela absentují, hlavní záporák nedostane příležitost se jakkoliv (charakter, motivace) ukázat, Pileggiho účast je zredukována na deus ex machina cameo vystoupení a vedlejší linka s dětským pacientem jen zbytečně odvádí pozornost. Tudíž i s novou verzí nadále platí, že poctivou práci tady odvedlo jen trio Duchovny, Anderson a Snow.

The Negotiator

Co dělat, když je člověk obviněn z vraždy, kterou nespáchal? Může se vydat na útěk a stát se uprchlíkem jako Ford. A nebo si může vzít rukojmí a stát se únoscem jako Jackson:-). Aneb staré dobré devadesátky nabízejí vedle nepřeberného množství kultovních klasik i spoustu skrytých žánrových klenotů, které ve své době více či méně (ať už divácky a nebo finančně) proletěly pod radarem a mezi nimi se na předních příčkách nachází tenhle Grayův "konverzační" kousek o poctivých a špinavých zástupcích zákona pod jednou střechou, který patří k nejlepším počinům v jeho filmografii (a v jistém smyslu je předskokanem temných policejních krimi thrillerů z Ayerovy dílny, které započaly peckou Training Day).

Na rozdíl od běžné žánrové produkce na obdobné téma, která se zpravidla nese v duchu přestřelek, honiček a výbuchů, Gray sází na skvělé herecké výkony celého castingu bez ohledu na velikost dané role, jemuž vévodí charismatický Jackson v hlavní roli, dlouhé dialogové výměny (s občasným výskytem měřítkem skromné akce), překvapivé zvraty a především na chytrost a to jak samotných postav, tak celého narativu o snaze hlavní postavy očistit své jméno a vypátrat zrádce ve vlastních řadách. Propracovaný, procedurálně pojatý, děj o vyšetřování korupce uvnitř policejních složek nestandardními prostředky, plný intrik, manipulací, paranoie a falešných stop, zanechává diváka převážnou část stopáže na pochybách, která postava na opačné straně barikády "jen dělá svou práci" a která jedná v zájmu skryté agendy, což funguje výborně.

Short Circuit

Paměť už trochu vynechává, takže už si nepamatuji, zda jsem dříve viděl RoboCopa nebo jeho baby předskokana (spíše to byl plecháč od Verhoevena, protože stran filmových robotů u mě celý život jasně vede ED-209:-) - obecně jsem to měl ve formativních devadesátkách naopak než moje okolí, tj. jako první se ke mně dostaly "nepřístupné" fláky a až později dětské/rodinné podívané), ale ze všech těch osmdesátkových variací na šablonu "hodný cizinec je na útěku před zlou vládou/společností/whatever", které se vyrojily po Spielbergově super úspěšném majstrštyku, tohle dobrodružství určitě patří k jedněm z nejlepších a při každém sledování jsem se dobře bavil, byť naposledy někdy v těch devadesátkách:-).

A to hlavně díky sympatickým postavám (škoda, že Guttenberg i Sheedy po skončení 80s víceméně zmizeli z povědomí) v čele samozřejmě s přátelským robotickým parťákem, u něhož jako technický hračička musím pochválit Meadův tradičně nápaditý filmový design (vzdálení příbuzní T-1 a WALL-E souhlasí:-)) a zručnou interakci robota s lidskými postavami na place, sice přímočaré, ale funkční příběhové lince, staré dobré atmosféře 80s a v neposlední řadě spoustě obrazového i slovního humoru, podpořeného povedeným dabingem. Sice jde jen o kopírku Spielbergovy klasiky s robotem namísto mimozemšťana, ale i kopírovat se musí umět, aby to splnilo svůj účel (pobavit diváka) a Badham tady prokazuje, že umí.

The Thirteenth Floor

Na první (a vlastně i na druhý:-)) pohled nenápadná levná sci-fi žánrovka, produkčně zaštítěná Emmerichem, adaptující do jisté míry vizionářskou knižní předlohu ze 60s s castingem nižší hvězdné svítivosti, která v době premiéry zažila svou chvilku slávy, protože do kin zamířila shodou náhod v podstatě souběžně s instantním žánrovým kultem a klasikou v jednom jménem Matrix, se kterým sdílela ústřední myšlenku virtuálního světa, který jeho obyvatelé považují za realitu.

Nicméně než k opus magnum z dílny The Wachowskis má film mnohem blíže k "simulátorovým" epizodám ze ST nebo "virtuálním" epizodám z The Outer Limits, ve kterých se přesně tyhle témata (simulovaná realita, simulace v simulaci, průnik npc do reality) a motivy (duch ve stroji, respektive počítačovém programu, nespolehlivý vypravěč, překvapivý plot twist v závěru) zkoumají, což ani není divu, protože jejich pitche častokrát vycházely ze slavných knižních sci-fi předloh.

A společným prvkem s podobnými seriálovými projekty jsou i televizně působící produkční hodnoty filmu a důraz tvůrců na samotný děj, který je založen na dialogových scénách mezi postavami a nikoliv na akčních nebo trikových atrakcích (takových je v celém filmu jen pár). S omezeným (pro podobný typ filmu až směšným) rozpočtem si ovšem tvůrci poradili zručně a především historické období 30s je díky kvalitní výpravě a kostýmům zpodobněno překvapivě zdařile (naštěstí se šetřilo v méně podstatných oblastech viz obří softwarová společnost je složena z majitele, vývojáře a člena ostrahy:-)).

Dark City

Matrix (pouhý rok) před Matrixem. Aneb těch společných prvků je ve filmu tolik, že to už nemůže být náhoda, viz celá úvodní sekvence s telefonní budkou a útěkem před všemocnými "muži v černém", nasnímaná v až podezřele podobném stylu, jakým se o rok později uvedla zmíněná žánrová klasika:-). Ovšem zatímco z temné dystopické sci-fi z dílny The Wachowskis se stal finanční hit, stavební kámen žánru a popkulturní fenomén, ještě temnější dystopické sci-fi, zabalené do film noir detektivky, z rukou Proyase se stalo tržebním propadákem, kultovním snímkem v pravém slova smyslu (tj. adorovaným úzkou skupinou fanoušků a ignorovaný řadovým divákem) a polozapomenutým duchovním předchůdcem.

A vlastně není těžké pochopit proč. Zatímco The Wachowskis (ať už od Proyase koncept vyvoleného ve virtuálním světě ovládaném vládci loutek skutečně opsali nebo ne) vsadili na stylový audiovizuál, spektakulární akci, přelomové trikové technologie a přímočarý archetypální narativ, Proyas se spokojil s divácky nepřístupným (značnou část filmu obtížně pochopitelným) dějem se spoustou konverzačních scén a prakticky žádnou (natož něčím velkolepou) akcí za doprovodu digitálních triků, které zubu času neodolaly s grácií (naštěstí jich ve filmu není mnoho) a závěrečného plot twistu, který z dnešního pohledu už nepůsobí tak mind fuck jako v době premiéry. Kde ovšem jeho autorská vize uspěla na plné čáře, je stylizovaný retro audiovizuál za pomoci záměrně "papundeklové" výpravy (celý film se odehrává v přiznaných kulisách), který spolu s výborně hrajícím castingem (femme fatale Connelly je trefa do černého) dodává filmu unikátní atmosféru.

Strange Days

Ve své době kolosální propadák, který Bigelow málem pohřbil celou kariéru, s odstupem času kultovní dílo a do jisté míry klasika žánru, která se vedle parádního castingu v čele s vynikajícím Fiennesem v hlavní roli a nápadité hi-tech hračky, kolem které se točí důmyslně zamotaná příběhová linka (svým způsobem smutná love story, maskovaná za dystopickou krimi) s překvapivým plot twistem, čekajícím na diváka ve finále, může pyšnit i výbornými produkčními hodnotami, jimž vévodí sugestivní POV záběry zaznamenaných zážitků, představující po řemeslné stránce (kamera, střih) výzvu, kterou se tvůrcům podařilo beze zbytku splnit, protože ani po letech od premiéry neztratily nic ze svého filmového kouzla.

Cameron smíchal klasické detektivní historky ze staré školy (hlavní postava v poloze antihrdiny, femme fatale, záhadný případ vraždy nepohodlného svědka, atd.), film noir, techno thriller a sci-fi s příměsí cyberpunku (SQUID vypůjčený z Gibsonova Neuromancera, respektive Pondsmithova Cyberpunku, ve stylové formě tehdy supermoderních MiniDisců:-)), přidal k tomu pár nepřehlédnutelných referencí na události, které v tehdejší době formovaly společnost (kauza s Kingem, následné nepokoje v LA) a bohužel dodnes rezonující témata (policejní násilí, rasová diskriminace, voyeurismus, závislost na sociálních médiích, respektive v tomhle případě "senzorických" videoklipech) a tuhle třaskavou žánrovou/tematickou směs nechal Bigelow proměnit ve stylově depresivní podívanou, která skvěle funguje i po třiceti letech od svého vzniku.

The Karate Kid

Poprvé viděno samozřejmě ve formativním věku někdy v 90s včetně zbylých dvou dílů a nenáviděného sequelu s tehdy-ještě-ne-oscarovou Swank (kdo by si tenkrát vsadil, že si za pár let dojde pro sošku:-)?). Nicméně vzhledem k tomu, že v té době jsem už začal koketovat s hongkongskou produkcí (chanovky, shaoliny, ultra/red force a podobné martial arts béčka), tak mi jednička, respektive tetralogie, vždy přišla jako takový Rocky pro děcka (bez ohledu na Avildsena) a srdcovka se z toho pro mě nikdy nestala (na rozdíl od spousty - kvalitativně nejednou horších - martial arts kousků z HK). 

Přesto musím uznat, že jako Rocky pro děcka to je fajn (a ten obří rozdíl mezi rozpočtem a tržbami vznikl zaslouženě) a klasická sportovní šablona "from zero to hero" v kombinaci s young adult charaktery a příjemnou dávkou "východní" filosofie ve filmu funguje v pohodě, což je zásluhou zejména sympatického castingu (Shue jsem v 90s platonicky miloval, takže vidět ji "za mlada", ať už tady nebo v sequelech BTTF, byl pokaždé zážitek:-)), jemuž nepřekvapivě vévodí skvělý mistr Morita (bez něj by ten film byl poloviční, o dalších čím dál tím slabších pokračováních ani nemluvě). Každopádně respekt, jak velká značka se z toho po finančním fiasku trojky i čtyřky, kdy to vypadalo, že je se sérií navždy konec, stala.

The Mist

Velká škoda, že po tomhle mlžném představení v supermarketu s děsuplnými monstry (uvnitř i venku:-)) to Darabont u filmu zabalil. Pár dalších výborných filmů a potenciálně i dalších mimořádně kvalitních kingovek (které jsou odjakživa nedostatkovým zbožím viz až o celé desetiletí později dorazivší It) z jeho rukou by se rozhodně hodilo.

Každopádně výborná adaptace s geniálně dvojsmyslným (zažehnání apokalypsy versus osobní tragédie) a současně podvratným (prostředníček všem klišovitým báchorkám s divácky uspokojující koncovkou) závěrem. Při zpětném pohledu velký kudos studiovým kravaťákům za odvahu odsouhlasit pesimistické finále, čehož masové publikum obvykle není příliš velkým zastáncem viz First Blood (docela by mě zajímalo, co vzešlo z dotazníků po testovačkách:-)).

Nicméně těch pár posledních minut je jen takovým bonusem navíc. Film by skvěle fungoval i bez toho (respektive i kdyby Darabont vsadil na neurčité zakončení z předlohy). Romerovu vztahovou dynamiku uzavřené komunity v krizové situaci (kdo jsou vlastně skutečná monstra - ti venku nebo ti uvnitř?) totiž Darabont (potažmo King) nápaditě obohatil o rodinný rozměr a náboženskou rovinu, což filmu dodává o to skličující/temnější vyznění, které šokující konec jen podtrhuje.

The Room

"Peklo existuje a všem hříšníkům tam v rámci věčných muk promítají v nekonečné smyčce tenhle film." Po traileru na The Room Returns! jsem usoudil, že je nejvyšší čas splatit další velký dluh vůči světové kinematografii a konečně se podívat na tenhle opus magnum mizerných filmů, jehož legendární pověst a kultovní status jej dalece předchází, abych se na chystanou Odenkirkovu one man show patřičně připravil. A bohužel to nebyl tak úplně dobrý nápad:-). 

Doufal jsem, že Wiseau natočil tak tragický film, že svou mírou všudypřítomného neumětelství bude neodolatelně zábavný, ovšem mistr zplodil jen extrémně nudnou (pocitově to má přes tři hodiny) přehlídku náhodně seřazených scén s neexistujícím dějem, hereckými výkony z kategorie ochotnického představení, nesmyslnými dialogy, které v jedné větě dokážou nastínit a současně rovnou popřít celý smysl sdělení, utahaným tempem, nepovedenými post-synchrony hlavní postavy, odbytým trikovým pozadím na střeše a otravně kolovrátkovým OST, který totálně ignoruje aktuální dění ve scéně. Podobně po všech stránkách zoufalých pokusů jsem už viděl tuny a tenhle se vymyká snad jen tím, že tragéd Wiseau předběhl dobu a ukázal, jak budou o pár desítek let později vypadat filmy, které bude tvořit umělá inteligence:-).

Glory

Vynikající válečný kousek s nestárnoucím poselstvím a zasloužená oscarovka, která nakopla kariéru Washingtonovi a do jisté míry i Freemanovi (film šel do kin necelý měsíc po hitu Driving Miss Daisy, což bylo hodně slušné kombo:-)), která bohužel trestuhodně/nespravedlivě zapadla a u publika nezabodovala tolik, jako jiné filmy na totožné téma (viz nepříliš přesvědčivé tržby, totéž Gettysburg). V nejrůznějších seznamech nejlepších válečných filmů všech dob (ať už jej sestavuje kdokoliv) se film samozřejmě pokaždé objeví, protože je to prostě kvalitní kus filmařiny, pokaždé ovšem (čest všem osamoceným výjimkám) až někde ve druhé polovině žebříčku (takových skrytých klenotů v tomhle žánru je ale spousty).

Téma občanské války naneštěstí tolik netáhne jako jiné (moderní) konflikty, což je škoda, protože námětů na skvělé filmy z té doby by se našly hromady (viz etuda s mostem u Leoneho:-)). Přitom Zwickův film obsahuje všechno, co by správná válečná podívaná měla nabídnout. Sympatické charaktery, skvělé herecké výkony, epické bitevní scény, výborný OST, nepostradatelný patos, nepřehlédnutelné paralely k současnému (v době vzniku filmu) nebo nedávno minulému (válka ve Vietnamu) dění stran nakládání armády s minoritami (podřadné úkoly nebo potrava pro děla), hrdinské/osudové finále s tragikou koncovkou a jako bonus navíc zajímavý (navíc edukativní) vhled do málo známé kapitoly občanské války.

Deep Blue Sea

Při příležitosti Harlinova návratu k tématu jsem si po dlouhých letech zopakoval tenhle "žraločí" kousek, který byl první (čehož vzhledem k peckám, které Harlin produkoval v první polovině 90s, hodně lituji) a současně poslední (čehož vzhledem k zapomenutelným spotřebkám, ke kterým se přesunul v 00s a pokračuje s nimi až do dnešních dní, nelituji vůbec:-)) mistrův film, který jsem viděl v kině, abych si potvrdil, že stále patří mezi nejpovedenější vykrádačky Jaws:-).  

Jasně, oproti předchozím Harlinovým počinům v 90s je tohle typické žánrové béčko s okatě digitálními žraloky, které jen zkombinovalo dvojici Spielbergových majstrštyků Jaws (nevypočitatelná žraločí hrozba) a Jurassic Park (inspekce tajné základny, ve které si vědci hrají na boha), ale Harlinovi se podařilo natočit nadmíru zábavné žánrové béčko, které hned v několika ohledech dokáže příjemně překvapit. Počínaje originálním nápadem opatřit krvelačné bestie lidskou inteligencí (elegantní způsob, jak se vyhnout bolístce všech podobných béček s nevěrohodně sofistikovaným chováním žraločích záporáků), přes překvapivé odklizení velké herecké hvězdy po vzoru podobných šokujících odchodů ze scény viz Psycho nebo Scream, až po hravé dodržování nebo naopak porušování žánrových pravidel (stran interakcí s vychytralými bubáky (scéna ve spodním prádle stále rezonuje:-)), vynalézavých situací a seznamu postav, které se dožijí závěrečných titulků).

Highlander

Bez diskuze naprostý fanouškovský kult a žánrová klasika v jednom:-). Originál je výjimečný nejen tím "nesmrtelným" konceptem boje dobra se zlem a neobvyklým žánrovým mixem akce ze současnosti a historické fantasy (za vydatné pomoci specifické atmosféry 80s a hlavně geniálního hudebního doprovodu z dílny Queenů), ale především tím, že se tenhle unikátní recept po kvalitativní stránce už nikdy nepodařilo plnohodnotně zopakovat a to ani samotným "otcům zakladatelům" (Mulcahy, Bellwood, Lambert, Connery) ve dvojce (bez ohledu na sestřih), natož dalším následovníkům (ať už v rámci značky v početných sequelech a seriálových spin-offech nebo v copycat pokusech typu The Old Guard).

Jestli se podaří zopakovat kouzlo o čtyřicet let později v rebootu prozatím těžko soudit (první trailer snad dostatečně napoví), ale výjimky z pravidla existují (Fury Road, BR2049, Maverick). V případě SW jediná věc, která byla jednoznačně lepší v prequelech než v původní trilogii, byly šermířské duely a podobný kvalitativní posun očekávám, že nastane v rebootu, protože Stahelski na režisérské stoličce a kaskadérští šikulové z 87Eleven na place. Jedna z mála věcí, která v originálu z dnešního pohledu nepůsobí moc nepřesvědčivě (v některých scénách skoro až nechtěně úsměvně) je právě choreografie soubojů a obecně akce a minimálně v tomhle směru je velká šance, že Mulcahyho počin Stahelski překoná.

Star Wars: Episode VII - The Force Awakens

Před dávnými časy (více než deset let nazpátek), v jedné předaleké galaxii… (nejmenovaný multiplex v OVě):

Jupí, konečně po letech nový SW film v kinech! Ale počkat, proč to tak slepě kopíruje (nebo spíše bezostyšně vykrádá) Lucasův původní film? To je fuk, konečně po letech nový SW film v kinech! No, hlavní postava je tedy ukázková Mary Sue a u zbytku postav nemá cenu si zapamatovat ani jejich jména (jako předloha pro merch dobrý, jako plnohodnotné postavy, které by měly konkurovat původní/prequelové trilogii velký, špatný). To je fuk, konečně po letech nový SW film v kinech! Tak náhrada za nejslavnějšího astmatika v galaxii nepůsobí moc přesvědčivě. To je fuk, konečně po letech nový SW film v kinech! Aha, takže hostovačka postav z původní trilogie je ve skutečnosti jen lákadlo pro fanoušky, aby dorazili do kina v houfech, protože fan service a nostalgie. To je fuk, konečně po letech nový SW film v kinech!

Po čerstvé zkušenosti s Disneyho posledním celovečerním pokusem musím přiznat, že v rámci sequelové trilogie první Abramsův počin kvalitativně stále jasně vede (což ovšem není moc vysoká meta:-)), ale počáteční okouzlení/nekritické nadšení z kina s odstupem času prakticky zcela vyprchalo a jediné, co zpětně stojí za pozornost, je Williamsův OST a fakt, že díky účinkování ve SW se Driver dostal do širšího povědomí a začal dostávat atraktivnější nabídky ke spolupráci. Od návštěvy kina a následném opáčku po vydání na videu jsem to neviděl (totéž zbytek sequelové trilogie) a nenapadá mě jediný důvod, proč bych se k tomu měl někdy vracet (na rozdíl od původní/prequelové trilogie a Rogue One se Solem).

Edge Of Tomorrow

Pod dojmem nedávné anime adaptace a vzhledem k tomu, že dvojka je nadále uvězněna v časové smyčce jménem "development hell" (naděje umírá poslední, ale mám takové neblahé tušení, že pokud někdy na pokračování dojde, tak to dopadne podobně jako v případě posledního Indyho, tj. příliš pozdě a právě proto příliš málo), jsem si dal (už ani nevím pokolikáté:-)) opáčko i hollywoodské verze a musím s potěšením konstatovat, že se dodnes nic nezměnilo a je to pořád stejná blockbusterová pecka jako v době premiéry:-).

Přestože oproti předloze ve filmu vyjma samotné invaze šmejdů z vesmíru a základního videoherního konceptu "fail, learn, repeat" nezůstal kámen na kameni (podobně jako v případě Blade Runnera nebo Starship Troopers), což odnesl i klíčový prvek knihy v podobě vypuštění osudového/tragického finále, plus tržební výsledky s ohledem na rozpočet zůstaly za očekáváním (dtto), dvojici Liman a McQuarrie se podařilo natočit nestárnoucí žánrovou klasiku, která funguje ve všech ohledech (postavy, příběh, audiovizuál, produkční hodnoty) na maximum (dtto).

Sympatická ústřední dvojice postav (Cruise je skvělý, ale celý film si krade pro sebe full metal bitch Blunt:-)), ukázkový charakterový oblouk hlavního hrdiny od sebestředného oportunisty k obětavému týmovému hráči, nápaditě zpracovaná časová smyčka, v rámci které se děj s každým dalším "pokusem" obohacuje o další příběhové vrstvy, po hodně dlouhé době opravdu originální design mimozemských agresorů, decentně pojatá romantická linka, partička vojáků s vlastní osobností (v rámci žánru akčních military sci-fi tady podobně zapamatovatelní členové jednotky nebyli snad od Aliens, Predatora a Starship Troopers) a v neposlední řadě prvotřídní akce s exoskeletony v čele s intenzivním výsadkem na pláži, nápadně připomínajícím úvod Spielbergova majstrštyku Saving Private Ryan (což jistě nebude náhoda:-)).

Shrek

Kdybych si musel vybrat mezi jedničkou a dvojkou (protože zbytek série s čestnou výjimkou posledního kocouřího dobrodružství se kvalitativně krčí někde hodně daleko vzadu), tak bez zaváhání sáhnu po dvojce, která celý ten koncept "tak-trochu-jiné pohádky" s "tak-trochu-jiným-hrdinou" v osvěžujícím sebe/parodickém tónu a tunou zábavných meta referencí na další animáky, pohádkový žánr i současnou popkulturu dotáhla do naprosté dokonalosti. Na druhou stranu bez parádní jedničky by nebyla ještě o kousek, respektive kocouří fousek, lepší dvojka:-).

Tahle značka je výkladní skříní DWA (viz prominentní pozice zeleného zlobra v animovaném logu studia) a byť si studio v průběhu let prošlo nevyhnutelným procesem postupné "disneyfikace" a kvalita s narůstajícím počtem sequelů razantně poklesla, jednička (spolu s dvojkou) představuje vrchol snahy studia se v prvních letech své existence něčím (v prvé řadě neodolatelnou podvratností:-)) vymezit vůči konzervativní produkci Disneyho a Pixaru (z čehož těží dodnes viz nedávný sequel kocouřího spin-offu) a právem se řadí mezi žánrovou klasiku s typově dokonale vybraným castingem (nejlepší role Myerse vůbec, u Murphyho při pominutí klasik z 80s totéž) a hromadou geniálních gagů a zlidovělých hlášek.

Troy

Z pozice velkého fanouška sandálovek ze 60s v prvé řadě kudos Scottovi za Gladiatora, který epické historické velkofilmy vrátil zpět do záře reflektorů (kdyby se to letos podařilo i Nolanovi, tak by to bylo top), bez čehož by Petersenova antická filmová freska (potažmo ani Stoneova) pravděpodobně nevznikla. V druhé řadě kudos Petersenovi za vydání DC verze, která film posouvá o level výše (nicméně za zprzněný OST oproti kinoverzi by si někdo zasloužil ostrou slovní inzultaci).

Tohle je totiž jeden z kousků, který jsem naplno docenil až zpětně po opakovaném zhlédnutí, respektive po vzniku DC verze (tak jako Alexandra, který těch alternativních sestřihů má hned několik:-)). V době premiéry kinoverze jsem kromě samotného faktu, že jde o blockbusterovou sandálovku, tleskal akorát parádnímu castingu s bezkonkurenčním poměrem počtu hereckých hvězd na metr čtvereční, pěkným exteriérům a výborné scéně "souboje titánů", tj. duelu Pitt vs Bana.

Jinak to bylo na můj vkus dějově hodně uspěchané, charakterově málo rozvité (věrnost nebo respekt k předloze vůbec neřeším, podstatný je výsledek viz třeba Blade Runner nebo Starship Troopers:-)) a oproti Scottovu výletu do antiky a středověku bez doprovodu vyloženě kulervoucích scén (ať už po stránce narativu nebo audiovizuálu). První a druhou výtku vyřešila DC verze, třetí vyřešil zub času, protože ve srovnání se vším, co v tomhle žánru přišlo po konci krátkého období obrody, se Petersenův epos jeví jako poctivý epický spektákl ze staré školy (s masivními kulisami a davy statistů).

The Godfather Part III

Trojky to mají po stránce vyrovnání se předchůdcům u podobně kvalitních (tj. absolutně:-)) trilogií těžké, cejch "ten třetí vzadu" potkal druhé pokračování Aliena, originálních SW, BTTF i Terminatora a nepřekvapivě potkal i epilog Godfathera.

V tomhle případě hodně nezaslouženě, protože to, jak si Coppola a Puzo ve filmu hrají s motivem církve jako jinou formou mafie (v rouše beránčím:-)), nekonečnou spirálou násilí a nostalgickým bilancováním trojku uceleným způsobem propojuje s jedničkou a dvojkou a dokonale reflektuje téma "kruh se uzavřel", což kulminuje v krásně symbolickém závěru se skonem hlavní postavy (nejprve psychicky po smrti dcery a posléze i fyzicky - v osamění a pod tíhou výčitek).

Což mi připomíná, že byť mistr tvrdí, že Coda je ta pravá verze, tak v mém případě preferuju kino verzi (byť jsem velký fanoušek DC sestřihů), právě kvůli tomu závěru zrcadlícímu odchod Branda v jedničce. Škoda, že nevyšla původně obsazená Ryder (nic proti Coppola, jsem jeden z mála, kdo s jejím hereckým výkonem nemá žádný problém, ale přece jen Ryder v té době měla jednak patent na "nevinnost" a jednak byla v top herecké formě) a Coppola se nedohodl s Duvallem (když už neměl problém zaplatit Caanovi požadovaný balík za pár minutový štěk ve dvojce:-)), jeho postava mi ve filmu chyběla, jinak ale trojka stejně jako jednička a dvojka patří mezi "capo di tutti capi" na poli mafiánských filmů:-).

Bone Tomahawk

Zahlerovu prvotinu jsem měl hodně dlouho na rewatch bucket listu, protože jsem to viděl až s půlročním odstupem po premiéře pod dojmem nadšených ohlasů a na první dobrou mě to dost zklamalo (a to jsem velký fanoušek jak westernů, tak i hororů, těch s kanibalskou příchutí obzvláště:-)). Takže jsem si nedávno konečně dal po letech opáčko, abych zjistil, že ... to na mě pořád nefunguje a stále to považuju za nejslabší kousek v Zahlerově, jinak parádní, filmografii:-).

Za nápad přenést Eaters of the Dead do westernových kulis palec nahoru, Russell ve westernové poloze je super (byť jak u Zahlera, tak u Tarantina hraje víceméně tutéž postavu) a za tu jednu výstavní gore scénku potlesk vestoje (za podobně vydatnou porcovačku by se nestyděl nejeden splatter), ale zbytek spadá do kategorie "jde to, ale dře to". Pomalé tempo (pocit nějaké časové tísně se tady nedostavuje ani omylem), půlka filmu zbytečně natahovaný a nepříliš zajímavý walking simulator (tuhle "povinnou" předehru se sbližováním diváka s postavami daleko lépe pojal Cooper v Hostiles), přepálená stopáž a stran dramatické/hororové náplně podměrečné finále s nedostatečnou dávkou survivalu, napětí a strašidelné atmosféry (infiltrační misi v doupěti kanibalských divochů zvládl McTiernan v The 13th Warrior prodat podstatně lépe).