Toy Story 5 8/10

Tahle značka představuje už třicet let výkladní skříň celé Pixarovské/Disneyho animované produkce a současně patří k nemnoha filmovým sériím, které si dokázaly udržet kvalitativní laťku neuvěřitelně vysoko a to bez ohledu na narůstající číslovku za názvem dalších pokračování (přičemž původní trilogie patří k absolutní špičce nejen na poli animáků). Pětka v tomhle obdivuhodném trendu naštěstí nadále pokračuje a přináší povedené (a při tom nenásilně poučné) skloubení starých i nových nápadů, dotýkajících se aktuálního společenského dění, aniž by se při tom zapomnělo na to podstatné.

A totiž pobavit a dojmout všechny diváky bez ohledu na pohlaví a věk, byť čtyřka a nyní pětka dokázala zacílit na divácká srdce přece jen o kousek nepřesněji, než se to podařilo nepřekonatelným prvním třem dílům. Přesto příběhová linka s klasickým motivem nedobrovolné výpravy některé z hraček do světa a uspořádání záchranné výpravy jejími soukmenovci se může opřít o pečlivé dávkování humoru, dramatu a emocí na pozadí osvědčených (smysl existence hraček, dospívání, síla přátelství) i aktuálních (závislost na digitální formě "zábavy", narušené sociální vazby, toxicita sociálních sítí) témat. 

Nepostradatelný výchovný apel tvůrci pojali s citem (nejrůznější digitální "hračky" nejsou prvoplánově vykreslené jako záporné postavy jen proto, že ve skutečném světě představuji jinou formu interakce, než kterou nabízejí fyzické hračky, ale jako šikovní pomocníci), obrazový i slovní humor srší nápady (s přehledem vede překvapení s leteckou přehlídkou:-)), všechny dojemné scény fungují na výbornou, produkční hodnoty jsou samozřejmě špičkové v čele se skvělou animací a stylovým audiovizuálem (některé plynulé jízdy virtuální kamery jsou top), casting odvádí kvalitní práci, díky čemuž se originální dabing povedl (byť na hlasovém projevu trojice Hanks, Allen a Cusack je v pár scénách patrný jejich pokročilý věk) a potitulkovka snad není jen vtipným pomrknutím tvůrců na fanoušky, ale nenápadné lákadlo na šestku. Zkrátka poctivý animák po všech stránkách, který zaslouženě plní pravidlo "každý další díl v tržbách překonal svého předchůdce".

The Invite 8/10

O čtyřech postavách, třech místnostech, dvou pozvánkách a jedné neformální společenské události mezi sousedy. Aneb komorní konverzačka na téma hutné psychologické drama dovedně maskované za odlehčenou vztahovou komedii s notně černohumornými podtóny. Jinými slovy sice až na třetí pokus, ale konečně Wilde se svým režijním kouskem jen těsně neminula cíl, ale rovnou se trefila přímo do středu terče, byť tentokrát nejde o původní počin, ale předělávku pár let starého filmu (originál jsem neviděl, což po tomhle parádním žánrovém představení budu muset urychleně napravit).

Wilde se v téhle psychologická studii rozpadu jednoho partnerského vztahu v přímém přenosu může opřít hned o několik věcí současně a všechny z nich se podílí na dynamické atmosféře filmu. Jednak sympatické castingové kvarteto podává bez výjimky vynikající herecké výkony (typově se všechny role podařilo obsadit dokonale v čele s Rogenem, který trousí skvělé trefné/úderné sarkastické hlášky jako na běžícím páse:-)). Jednak pohotové (častokrát bleskurychlé) dialogové výměny s naprostou lehkostí střídají témata spojená s manželskou krizí (od výčitek, přes tajemství, až po potlačované touhy), tempo, náladu právě probíhající scény a z toho plynoucí divácké emoce, které se pohybují jako na horské dráze.

A v neposlední řadě postupné dávkování vtipných, černohumorných, absurdních (občas malinko bizarních) a dramaticky vyhrocených (místy až teatrálně pojatých) situací v průběhu téhle svérázné manželské terapie v praxi je téměř dokonalé (všichni obvyklí podezřelí typu toxicity, frustrace, trapnosti a kostlivců ve skříni jsou samozřejmě přítomni), na čemž mají zásadní podíl naprosto plynulé žánrové přechody z komedie do tragikomedie, z romance do dramatu a zase zpátky (a to dokonce v rámci jedné scény), aniž by to působilo rušivě nebo nuceně za doprovodu melodicky dominantního, přesto výborně atmosférického OST. Načež o emocionálně satisfakční diváckou katarzi se postará intimní finále, ve kterém se ústřední dvojice dočká úlevného vysvobození z nefunkčního vztahu skrze neochotnou akceptaci skutečného stavu věci.

House Of The Dragon (Sezóna 3) 8/10

Tak ono to přece jen jde, když se tvůrcům chce:-). Trio Martin, Sapochnik a Condal se poučila z předchozích nezdarů a ve třetí sezóně servíruje zdaleka nejlepší představení za světa ledu, ohně, trůnů a draků v rámci celé série. A to zejména díky tomu, že zdravé jádro téhle značky nadále přetrvalo a největší nedostatky, kterými trpěla především předchozí řada, byly téměř zcela odbourány. Pozvánka k velkolepému finále "tance draků" ve čtvrté sezóně nemohla dopadnout lépe:-). 

Zatímco opatrné přešlapování na místě v první sezóně šlo omluvit potřebou představit postavy a rozestavět jednotlivé figurky na šachovnici pro nadcházející řady, ve kterých se "hra o trůny" rozehraje naplno, druhá sezóna představovala mírné zklamání, protože se dějově točila v kruhu ještě ve větší míře a po stránce vývoje dění nic podstatného nepřinesla. Ve třetí sezóně ovšem tvůrci neponechávají nic náhodě a hned v úvodní epizodě přeřazují na nejvyšší rychlostní stupeň, přičemž nastolené tempo se jim podaří udržet prakticky celou sezónu až do strhujícího finále v závěrečné epizodě. Jedna zásadní událost střídá druhou s minimem prostojů, postavy jsou pravidelně posílány předčasně na střídačku, bitevní scény nejsou měřítkem i množstvím jen do počtu a příruční atomovky v podobě draků nacházejí podstatnější uplatnění. 

To ovšem neznamená, že by tvůrci zapomněli, čím tahle značka vešla ve známost a získala si díky tomu přízeň fanoušků. Naopak všechny silné stránky z uplynulých sezón zůstaly zachovány nebo rovnou posíleny. Ať už se jedná o charakterově nejednoznačné postavy, politikaření plné intrik, manipulací a spiknutí, překvapivé zvraty nebo dramaticky/emocionálně silné scény (z nichž za zmínku stojí úvodní námořní bitva, "znovuzrození" padlého krále s dračím doprovodem za zády, nebo závěrečná epická bitva o opevněné město zakončená ve stylu "všichni proti všem"). Stejně tak casting i tentokrát podává vynikající herecké výkony nehledě na důležitost nebo velikost dané role, produkční hodnoty jsou i na potřetí prvotřídní (kostýmy, výprava, lokace, triky a v neposlední řadě Djawadiho OST opět odvádějí nejlepší možnou práci).

Přesto by se zde pár zaváhání našlo. Hlavní postavy se stále nezbavily plot armoru, pozice hlavního záporáka byla nově svěřena náhradníkovi z kategorie postradatelných, tudíž osvědčení zástupci temné strany síly z řad původních postav jsou odsunuti na vedlejší kolej a některé příběhové linky se podstatným způsobem vpřed neposunuly. To všechno jsou ovšem nedůležité výtky, tudíž čtvrtou (a současně poslední) sezónu nelze než vyhlížet s nadšením a velkými nadějemi:-).

Cape Fear (Sezóna 1) 8/10

Se seriálovými adaptacemi slavných filmů (potažmo žánrových klasik), respektive slavných knižních předloh (dtto), se v poslední době roztrhl pytel. Po The Day Of The Jackal a Man On Fire přichází další (stran věrnosti zdrojovému materiálu značně kreativní) převyprávění kultovní historky v epizodickém formátu (pod producentským dohledem Scorseseho a Spielberga), které na otázku, zda má smysl znovu natáčet totéž v seriálové podobě, poskytuje přesvědčivou odpověď.

Tvůrci se totiž nespokojili s pouhou časovou aktualizací předlohy, ale obohatili základní schéma o pomstě propuštěného kriminálníka skrze psycho teror vůči jedné rodině o spoustu nových příběhových linek, postav a témat. Zásadní změny oproti knize i předchozím adaptacím nejenže dávají smysl, ale jsou v drtivé většině případů ku prospěchu věci. Tvůrci s divákem skrze důmyslně spletitý děj rozehrávají mistrnou psychologickou hru plnou trik, manipulací, temných tajemství z minulosti, falešných stop a překvapivých zvratů, při které jej po většinu stopáže záměrně nechávají na pochybách, co z toho všeho je dokonale připravený rafinovaný plán pomsty hlavního záporáka a co jen kouřová clona pro zvýšení sázek.

A to za pomocí skvěle nejednoznačně vykreslených charakterů (prakticky všechny postavy, bez ohledu na to, zda jsou kladné nebo záporné, jsou jistým způsobem psychicky narušené a skrývají nějakého toho kostlivce ve skříni), což přispívá ke všeobecné nervozitě/nejistotě jak na straně samotných postav, tak i diváka, hutné atmosféře paranoie a strachu, která funguje na výbornou, působivého (patřičně ponurého) OST a v neposlední řadě vynikajících hereckých výkonů všech zúčastněných, přičemž castingu nepřekvapivě vévodí Bardem znovu v záporné poloze, který nevypočitatelnost, charisma i psychopatii rozdává na potkání a především jeho zásluhou tohle představení nepostrádá mrazivé napětí:-).

Star Trek: Strange New Worlds - The Griffin Incident (Sezóna 4 - Epizoda 2) 8/10

Ve druhé epizodě se tvůrci rozhodli navázat na předchozí experimentální díly a opětovně se vydávají do temných (mírně strašidelných) zákoutí hororového žánru. Klasická ST premisa s průzkumem opuštěné lodi, postižené nevysvětlitelnými anomáliemi, nabídne jak záhadnou atmosféru, tak několik příjemně paranoidních situací, ve kterých se pro výsadek na palubě "lodi duchů", jehož součástí je znovu kapitánský náhradník, stírá hranice mezi realitou a fikcí, přičemž dojde i na pár explicitních scén. Škoda jen, že podstata příčiny "prokletí" zatracené posádky v závěru zůstane zahalena tajemstvím.

Spider-Man: Brand New Day 8/10

Spidey je zpátky (aby ne, když na tom stojí a padají licenční podmínky od Marvelu:-)), od zachraňování celého univerza si tentokrát dal pauzu (už bylo na čase), Wattse vystřídal Cretton (využil příležitosti a významně pozměnil dosavadní tón série), ale jinak se naštěstí nic zásadního od trilogie nezměnilo a Sony opět svou výkladní komiksovou skříní (Spidey, dlouho nic, Venom, hodně dlouho nic a pak ten zbytek:-)) napravuje pošramocenou reputaci Disneyho marvelovek (potažmo komiksovek obecně viz podobně rozporuplné počiny WB) a vedle toho dělá práci za marketingové oddělení studiového molocha (aneb jak nalákat spokojené davy na Doomsday snadno a rychle).

V Crettonově podání se první díl z nové trilogie proměnil ve zdaleka nejkomornější (a v jistém ohledu i nejintimnější) pavoučí dobrodružství v rámci MCU série, ve kterém mají interakce postav přednost před akčními atrakcemi. Návrat ke street level měřítku filmu prospěl větším soustředěním na samotné postavy, vývoj jejich charakterů a vztahy mezi nimi, což se děje za doprovodu mohutné dávky nostalgie (v podobě citování konkrétních dialogů nebo celých scén především z předchozího filmu a jedné neočekávané "mentorské" hostovačky jedné nejmenované postavy).

Čehož důsledkem je, že děj obsahuje spoustu emocionálně překvapivě silných scén (dojemně se otevírají nitra, vzpomíná se na traumatické momenty z minulosti, navazují se nová přátelství a vyjadřují se vřelé city, přičemž vše z toho díky herecky schopnému castingu funguje na výbornou). Vedlejším efektem podobného přístupu ovšem je, že akce není nijak závratné množství (úvodní honička pro rozehřátí publika, epická bitka uprostřed filmu a nakonec finálové zúčtování) a není ani tak spektakulární, jako tomu bylo posledně, byť sugestivní pov záběry Spideyho průletů mezi mrakodrapy jsou jako obvykle parádní:-). Předčasným vrcholem filmu v tomhle ohledu je tak trailerem avizovaná potyčka se zeleným hromotlukem (tohle měl být závěrečný akční klimax, namísto hrátek s partičkou nindžů).

Nicméně vedle každodenních starostí přátelského pavoučího souseda (kudos za návrat organického generování pavučin zpět do hry:-)) je potřeba odvyprávět i superhrdinskou hlavní linku a tenhle mírně schizofrenní koncept se podepisuje hned na několika věcech současně. Neustálým střídáním pozornosti mezi osobními problémy hlavní postavy a občasným zápolením s hromadou záporáků podružné kategorie (podle traileru jsem tušil, že všichni do jednoho budou mít ve filmu minimum prostoru a také že ano) a následně se všemocným mutantem (kdyby šlo o jakoukoliv jinou postavu, na děj by to nemělo žádný vliv) hlavní linka působí, že je vlastně ve filmu jen do počtu, kvůli čemuž  dochází v průběhu děje k opakovaným propadům tempa a navíc se vytrácí pocit naléhavosti situace a gradace děje.

Jinak je ovšem vše při starém. Na poli audiovizuálu, trikových technologií a obecně produkčních hodnot film představuje současnou hollywoodskou špičku (prachy jsou na filmu poznat z každé scény) a stejně tak casting opět odvádí kvalitní práci. Na sympaťáka Hollanda je herecky spolehnutí, ale svou vlastní chvilku slávy v záři reflektorů dostanou (a co je důležitější, naplno ji zužitkují) i Zendaya, Sink, Tomei a dokonce i Bernthal (na ploše pár minut předvede hlubší ponor do charakteru nekompromisního mstitele než v celém speciálu). Sony a Disney si mohou gratulovat, krok do neznáma (výměna režiséra a změna stylu) beze zbytku vyšel a výsledkem je další komiksová trefa do středu terče:-).

P.S. Škoda, že potitulkovka nestojí za řeč (divím se, že se s ní vůbec obtěžovali). Šance na bližší představení náhradníka na poslední chvíli na pozici arci-nemesis v Doomsday bohužel zůstala trestuhodně nevyužita.

Star Trek: Strange New Worlds - Valles Marineris (Sezóna 4 - Epizoda 1) 8/10

Čtvrtá sezóna se v první epizodě rozjíždí v totožném stylu, se kterým tvůrci vyrukovali v předchozí sezóně, tj. zkoumání narativních hranic, které ST dokáže pojmout. Tentokrát v podobě osvědčené kombinace planet of the week formátu (loď na orbitě i výsadek na planetě souběžně čelící nebezpečí různého druhu) a cestování časem zpět do minulosti. Pochválit zaslouží výběr epochy s dinosauřím doprovodem a precizní naplnění konceptu kauzální smyčky (co se událo, se nemohlo udát jinak). Setkání s pradávnou civilizací navíc proběhne v nejlepší tradici ST (diplomacie namísto síly a morální dilema).

The Thing Expanded 8/10

Čím překonat čtyřhodinový dokumentární speciál k žánrové klasice všech klasik a současně k jednomu z nejlepších pokračování všech dob? Přece pětihodinovým dokumentárním speciálem k žánrové klasice všech klasik a současně k jedné z nejlepších adaptací (potažmo předělávek) všech dob:-). Trvalo to sice o rok déle než tvůrci původně avizovali (díky čemuž jsem shodou okolností dostal na začátku letošního roku příležitost si film připomenout poprvé v životě na velkém plátně:-)), ale duchovní nástupce Aliens Expanded konečně spatřil světlo světa a čekání rozhodně stálo za to.

Strukturou dokument z ledového pekla (aktualizovanou verzi předlohy Frozen Hell mám už dlouho na seznamu přání, asi bych se už měl konečně rozhoupat k nákupu) navazuje na svého předchůdce z vesmíru, respektive kusu šutru. Rozhovory s hereckým osazenstvem a členy štábu (vzhledem k časovému odstupu od premiéry filmu vcelku pochopitelně nejde o kompletní výčet) v čele s mistrem brakových/kultovních žánrovek osobně, plus pár dalších tu více tu méně významných osobností z oboru (režiséři, trikaři, náhodně vybraní hosté s mírně pochybnou mírou relevance), se střídají se scénami ze samotného filmu a záběry a fotografiemi z natáčení, přičemž se chronologicky postupuje vpřed paralelně s dějem filmu.

Při tom dojde řeč na genezi filmu a zapojení mistra do celého projektu (šlo o první Carpenterův film financovaný velkým studiem), castingové peripetie, zábavné/zajímavé (případně život ohrožující) historky z natáčení, nakonec nerealizované nebo vystřižené scény (z finančních nebo kreativních důvodů) včetně alternativního konce, ilustrované dochovanými storyboardy, produkční problémy (přetáčení scén), kulminujícími v přepracovaném finále, styčné prvky s adaptací z 50s, geniální OST z rukou Morriconeho, analytické rozbory nejrůznějších motivů a témat filmu, studiem vynucené zásahy v prequelu, nelichotivé ohlasy po premiéře a příčiny tržebního zklamání, pozdější proměnu filmu ve stavební kámen žánru, hodnocení přetrvávající odkazu v popkultuře a samozřejmě přelomová praktická kouzla z dílny trikového mága Bottina.

Pár výtek by se zde přesto našlo. Navzdory atraktivnímu a informačně vyčerpávajícímu obsahu je podobná stopáž na samé hranici únosnosti při sledování na jeden zátah. Přes úctyhodnou šířku záběru dokumentu není všem událostem, spojeným se vznikem filmu, věnován stejně velkorysý čas (v případě návrhů a vzniku praktických efektů bych si dovedl představit ještě hlubší ponor), tak jako v případě Camerona ani Carpenter nedostane v dokumentu příliš velký prostor, občas je vyloženě škoda, že většina účastníků je natočena separátně (chybí zejména vzájemná interakce Carpentera s Russellem) a stejně tak notně zamrzí nepřítomnost Bottina, jehož se tvůrcům nepodařilo přemluvit k účasti na natáčení. Přes dílčí nedostatky se ovšem jedná o mimořádný počin a povinnost pro všechny fanoušky Carpenterova majstrštyku:-).

Masters Of The Universe 8/10

Fenomén MOTU jde mimo mě a současně z trailerů film působil všelijak (ze všeho nejvíce jako generický, digibordelem zamořený, "produktový" blockbuster:-)), takže očekávání byla pro jistotu předem nastavena na minimum, ale pro jednou se zase stal zázrak a tenhle pokus o reparát za čtyřicet let starou (a po všech stránkách tragickou) adaptaci od Cannonu dokázal Knight proměnit v podobně nečekané, ale o to příjemnější, překvapení, jako byla před pár lety adaptace D&D (z čehož vyplývá, že střihač trailerů neodvedl nejlepší práci a Leto se po několika letech znovu objevil v kvalitním filmu:-)).

Knight naštěstí pochopil, že jediný možný způsob, jak by podobně brakové (vykrádačka Star Wars, Conana a pár dalších věcí:-)) téma v dnešní době mohlo fungovat, je metoda chytré horákyně a natočil to napůl jako šablonovitou fantasy sci-fi žánrovku, poctivě recyklující všechna osvědčená klišé ze všech podobných hrdinských historek (maskulinní hlavní postava, charakterový oblouk ala "cesta hrdiny", čítankově zlý hlavní záporák, osudový souboj dobra se zlem, záchrana celé planety, morální ponaučení o potřebě zdravé sebedůvěry, důležitosti přátelství a týmové spolupráce, atd.), a napůl jako parodii na šablonovité fantasy sci-fi žánrovky, která si ze všech těchhle ohraných dějových berliček dělá legraci.

Příběhová linka samozřejmě nedokáže ničím překvapit, protože v průběhu děje dochází jen k postupnému odškrtávání povinných dramaturgických položek ze seznamu, všechny postavy bez výjimky jsou ukázkově jednorozměrné charaktery, worldbuilding (respektive onboarding pro neznalce značky) je odbaven pomocí pár minutového monologu v úvodu a dál se už nijak neřeší, na konci se nikomu nic nestane (žádné krvavé nebo brutální zranění se vzhledem ke krotkému ratingu nekoná), digibordel je přítomen na každém kroku (nicméně množství cgi balastu nepřekračuje únosnou míru) a zbytečně ambiciózní stopáž se postarala o občasné propady tempa (což je nejvíce patrné v prostřední části s útěkem do pustiny).

Knight ovšem všechny více či méně podstatné nedostatky bohatě vynahrazuje sympatickým castingem, po dlouhé době opravdu zábavným hlavním záporákem (současně typická skrz na skrz zlá postavička a její karikatura), příjemnou feel-good retro atmosférou, překvapivě povedenou akcí (slušná choreografie soubojů), vydatnou dávkou fan service obsahu (tuna referencí na celé univerzum, cameo Lundgrena, dokonce i na citování nejmenovaného legendárního meme coveru dojde:-)), výborným patřičně heroicky znějícím OST (po Project Hail Mary další působivý kousek od Pembertona) a hlavně vytrvalým přísunem nadsázky a humoru po celou stopáž filmu (prakticky každá klišovitá situace je obratem posunuta do vtipné nebo záměrně trapné roviny), přičemž míra sebeironie se v mnoha scénách pohybuje na hraně regulérní parodie.

Obsession 8/10

Bylo, nebylo. Chlapec potká dívku. Dívka očaruje chlapce. Chlapec očaruje začaruje dívku. Dívka miluje chlapce. K smrti. Doslova:-). Barker v debutovém počinu určeném pro kina dokázal z přímočaré (skoro až primitivní) premisy o tom, jak se z dívky snů stane dívka noční můra, "vykouzlit" překvapivě příjemnou (respektive nepříjemnou:-)) žánrovou záležitost, která se po většinu stopáže drží v sympaticky civilních thrillerových hranicích, aby ve vhodnou chvíli znenadání hororově udeřila a dostala nepřipraveného diváka na lopatky. A nepotřebuje k tomu bubáky, litry krve nebo hromady mrtvol:-).

V prvé řadě je potřeba pochválit samotný výběr pitche. Podobné zdánlivě jednoduché "co kdyby" scénáristické cvičení, které výchozí poměrně neškodnou situaci rozvádí do více a více absurdnější (případně vtipnější/bolestnější) roviny, po vzoru obdobně koncipovaných epizod The Outer Limits z 90s, se v současné době už příliš často netočí. Celé to začíná pozvolna a nenápadně, ale s postupující stopáží Barker plynule přeřazuje na čím dál tím vyšší rychlostní stupeň, díky čemuž příběhová linka vynikajícím způsobem graduje, od trapných/bizarních situací, přes vypointované černohumorné scény (kočičí svačina je laskomina), až po regulérní psycho a posléze i překvapivě brutální/krvavý fyzický teror ve finále.

Barker v průběhu děje dovedně balancuje na hraně obyčejných a ne-až-tak-obyčejných scén, aby vyprávění v příhodných momentech eskaloval skrze nějakou infarktovou/šokující sekvenci, aniž by se spoléhal na obvyklé žánrové berličky (typu plíživé kamery, zlověstného nasvícení scény, ponuré hudby a prvoplánových lekaček). Přesto se mu daří pečlivě budovat nepříjemnou/nervózní atmosféru a dávkovat čím dál tím více mrazivější napětí. K čemuž si dopomáhá chytrým nápadem s občasným procitnutím přítelkyně z posedlého okouzlení, což nevypočitatelné chování drahé polovičky, psychický stav hlavní postavy, vyhrocenost vzájemných interakcí/konfliktů a obecně dějovou nepředvídatelnost filmu dále umocňuje.

Obejde se při tom bez vydatné porce gore a masivního bodycountu. O to více však vynikne náhlá erupce explicitního násilí (scéna přátelského pokecu v autě je svým průběhem a nečekaným vyústěním vrcholem filmu:-)), které kulminuje ve správně nekompromisním závěru. Zásadní podíl na tom, že film po dramatické i emocionální stránce výborně funguje, má kvalitní casting. Johnston v hlavní roli hraje skvěle, nicméně hlavní hvězdou tohohle představení je Navarrette, která podává parádní herecký výkon. Škoda jen, že si Barker ve filmu více nevyhrál s world-buildingem stran možných způsobů jak porušit/obejít pravidla (na osvědčenou variantu smrti a následné resuscitace nedošlo:-)), jinak ovšem špičková práce.

Lee Cronin's The Mummy 8/10

Stručně a jasně zdaleka nejlepší démonický/vymítačský horor za hodně dlouhou dobu, který (a to je na tom celém to nejvtipnější) paradoxně není primárně démonickým/vymítačským hororem. Nápad zkombinovat Mumii s Evil Dead a Exorcistou v traileru nepůsobil moc přesvědčivě (proč natáčet novou mumii tak, aby vypadala jako jiné horory?), ale výsledek předčil veškerá má očekávání a zklamání z Croninova předchozího kousku je tímto bezezbytku odčiněno.

Nejenže to dohromady organicky funguje, ale funguje to až tak dobře, že film všechny podobné pokusy se satanskou tématikou (nejen) z poslední doby strká do kapsy. A to tak, že s přehledem. Cronin zachoval podstatu látky (mumifikace, okultní rituály, egyptská mytologie) a přidal k tomu něco nového, díky čemuž film v rámci tohohle specifického podžánru dokáže vystoupit z řady (s dobrodružnou a před tím monstr konkurencí od Universalu si tohle fakt nikdo neplete:-)).

Film je rozdělen na dvě tematicky odlišné části, přičemž jedna je lepší než druhá (respektive naopak:-)). První polovina filmu tvoří pomalým tempem se odvíjející "aklimatizační" fázi, ve které se rozestavují jednotlivé figurky na šachovnici, pečlivě se buduje nervózní atmosféra, pozvolna narůstá napětí z neznáma a obecně film připravuje diváka na věci příští, zatímco paralelně vyprávěná vedlejší detektivní linka zajišťuje plynulé odkrývání roušky tajemství okolo okolností zmizení posedlého adolescenta v počínající fázi dekompozice a napojení na mytologii o tomhle kultovním hororovém monstru.

Druhá polovina pak rozpoutává ukázkové démonické představení se sympatickou přehlídkou explicit všeho druhu (krev, hniloba, hnus, sliz, tlející tkáně) a tradičních vymítačských propriet (chroptění, levitace, běhání po čtyřech, démonický hlas, zvratky, lezení po stropě, vulgární hlášky) s vydatnou dávkou body hororu a nekompromisního gore, které všechny podobné historky o něčím posednutí starodávným zlem mohou akorát tak závidět, což kulminuje ve strhujícím finále, ve kterém se odehrává hned několik samostatných střetnutí najednou, zakončeném divácky správně satisfakčním závěrem.

S množstvím lekaček film poměrně šetří a stejně tak bodycount se drží hodně při zemi, ale zrovna v tomhle případě to vůbec nevadí, protože tenhle mírný nedostatek dokážou plnohodnotně zastoupit jiné aspekty filmu. Cronin se totiž může opřít hned o několik věcí najednou. Ať už se jedná o silné scény (pohřební hostina je top), skvělý OST navozující patřičně znepokojivou náladu, působivou prezentaci nadpřirozeného bubáka (od hereckého výkonu Grace, přes make-up, až po detailní záběry na obličej), pár originálních nápadů (paranormální ovládání živých a oživování mrtvých, komunikace skrze morseovku, obrácení členů rodiny proti sobě) nebo parádní produkční hodnoty (střídání hudby, nepříjemných zvuků a úplného ticha se povedlo na výbornou). Klobouk dolů, co se Croninovi podařilo. Dvojku bych si nechal líbit okamžitě:-).

Crime 101 8/10

Profesionální kriminálník s kodexem cti, jehož zlodějské fušky jsou vykoupeny osamělostí a proti němu policajt posedlý jeho dopadením, jehož kariéra pozvolna upadá a rodinný život se hroutí, ve hře na lovce a kořist na pozadí pestré příběhové mozaiky se zástupem dalších postav na obou stranách zákona, jejichž životní cesty se protnou v osudovém finále. Layton, potažmo Winslow, si sice vypůjčuje od Manna kdeco (od narativu, přes charaktery, až po audiovizuál), na druhou stranu dvojka Heatu je stále ještě daleko a tahle krimi heist žánrovka představuje více než solidní náhradu.

Překonat casting žánrové klasiky je prakticky nemožný úkol, samotné heisty v ději nehrají takovou roli (byť chaotická přepadovka klenotnictví dokáže rozproudit adrenalin) a stejně tak po stránce akce a obecně explicitního násilí se film drží zkrátka (nicméně hektická honička ulicemi se taktéž nemá zač stydět), zbytek filmu ovšem svědomitě a hlavně úspěšně kráčí ve stopách slavnější konkurence. Zejména zapojením všech vystupujících postav do vyprávění od samého počátku a nikoliv až v okamžiku, kdy začnou být podstatné pro další vývoj děje, což napomáhá jejich charakterovému vykreslení.

Podobně zdařile je na tom i variace na legendární scénu rozhovoru obou rivalů tváří v tvář (škoda, že tenhle "přátelský" pokec byl prozrazen už v traileru) nebo napínavé finále. Ani po stránce produkčních hodnot film za svým kultovním předobrazem nijak zásadně nezaostává, ať už se jedná o stylový audiovizuál, náladový OST nebo hypnotickou atmosféru nočního města andělů, které hraje stejně důležitou roli jako casting, který bez výjimky podává výborné herecké výkony (vedle ústřední trojice Hemsworth, Ruffalo a Berry je potřeba zmínit i Nolteho (svou parafrází Voighta i na omezeném prostoru dokáže upoutat pozornost) a především Keoghana (vystřihl podobně nevypočitatelného psychopata jako Gage).

The Voice Of Hind Rajab 8/10

Možná (prvoplánová) citová vydíračka, možná (laciný) politický manifest, ale rozhodně syrové a divácky nepříjemné dokudrama, natočené na základně skutečných událostí, které po dějové stránce připomene The Guilty (komunikace s dítětem uvězněným v autě uprostřed válečné vřavy skrze perspektivu personálu tísňové linky) a po emocionální pro změnu United 93 (sugestivní svědecká výpověď o zoufalém boji za záchranu nevinného života s tragickým vyústěním).

Z pohledu produkčních hodnot jde o hodně komorní záležitost (prakticky celý film se odehrává na ploše pár místností s hrstkou postav a cokoliv mimo tento rámec se děje jen zprostředkovaně), ale kombinace výborně hrajícího castingu, dokumentárně "rozklepané" ruční kamery, důsledně minimalistického OST (převážná část film se obejde bez hudební doprovodu) a prolínání archivních nahrávek, pořízených během skutečné komunikace, s natočenými scénami (super nápad spojit reálné záběry z mobilního telefonu s hranou scénou), dodávají filmu neobyčejně realistickou atmosféru.

To hlavní ovšem přichází po obsahové stránce. Tvůrci nedlouho po začátku filmu dokážou chytit diváka pod krkem a po zbytek stopáže pomalu zesilovat sevření skrze jednotlivé epizody psychologického teroru (naléhavé prosby o pomoc, pracovní stres v konfliktní situaci, vyhrocené vztahy mezi pracovníky, absurdní byrokracie, prchavé okamžiky naděje, záchranná mise), aby jej v mrazivé koncovce s reálnými záběry na místě události emočně dokonale semleli. Nakolik jde o záměr složit epitaf titulní postavě a nakolik jen upoutat pozornost netuším, ale na pudové úrovni to funguje dokonale.

Young Sherlock (Sezóna 1) 8/10

Nový seriálový nášup z Ritchieho dílny a znovu trefa do středu terče. Zatímco na filmovém poli se Ritchiemu v poslední době příliš nedaří jak originalitou zvolených témat, tak samotnou kvalitou natáčených kousků (čest všem osamoceným výjimkám), v seriálové oblasti hraje úplně jinou (mnohem vyšší) ligu, čehož důkazem budiž nejnovější mistrův příspěvek do série adaptací dobrodružství nejslavnějšího soukromého detektiva na světě, tentokrát v podobě origin historky.

Ritchieho tradiční tvůrčí trademarky, kterými obohatil už své filmové adaptace, jsou samozřejmě přítomny i zde, takže nesmí chybět stylový audiovizuál, svižné tempo, úderný OST, který moderními songy nápaditě kontrastuje s historickým dějovým zasazením, pohotové dialogové výměny, atraktivní exotické lokace a především typově dokonale vybraná ústřední dvojice (sympatická dvojka Fiennes Tiffin a Finn spolu sdílí skvělou buddy chemii) a obecně výborně hrající casting (prakticky všichni přítomní dostanou příležitost se náležitě předvést, ale většinu scén si pro sebe krade Finn).

K tomu je potřeba připočítat originální nápad spojit hlavní postavu s jejím budoucím úhlavním nepřítelem, namísto jeho klasického pomocníka, vzhledem k věku budoucího geniálního detektiva vítanou změnu charakteru (tudíž se neopakuje už v minulosti mnohokrát viděné), rafinovaně propletenou příběhovou linku, která do středu dění staví rodinku hlavní postavy s čímž souvisí pár překvapivých zvratů, sympatickou dávku humoru, díky rozumnému počtu epizod absenci obsahové výplně (žádné retrospektivní fillery se nekonají) a nečekaně vysoké produkční hodnoty (výprava a kostýmy odvádějí parádní práci). Nezbývá než se těšit na druhou sezónu a doufat, že nastolenou laťku se tvůrcům podaří udržet. 

Project Hail Mary 8/10

Po dlouhé tvůrčí přestávce se dvojice Lord a Miller znovu hlásí o pozornost a mohu s potěšením konstatovat, že si spolu s Goddardem (a když už jsme u toho, tak i s dvojicí Fraser a Pemberton) splnili domácí úkoly na jedničku s (Tau Ceti:-)) hvězdičkou a přinášejí divákům poctivý sci-fi blockbuster ze staré školy, který namísto digibordelu a žánrových klišé dává přednost vyváženému mixu zajímavého narativu, zábavných postav a realistických (a přesto epických) trikových atrakcí.

Samotná příběhová linka je vlastně překvapivě jednoduchá (doletět na místo, seznámit se s mimozemským parťákem, společně posbírat vzorky, provést analýzu a celý postup si zopakovat - bingo, mise splněna:-)) a nebýt doplňujících flashbacků, osvětlujících události před startem, moc dramaturgických zákrut by v ději nezbylo (a i s nimi se toho ve filmu, vyjma nečekaného vyústění závěrečné retrospektivní vsuvky, stran komplikovanosti mise moc nestane), ale v těch nejdůležitějších ohledech (práce s postavami a na to navazující citová angažovanost diváka) to celé funguje na výbornou.

Jako neznalec knihy nemohu posoudit, nakolik se v adaptaci oproti předloze zkracovalo, revidovalo nebo rovnou zcela vynechávalo, ale na smysluplnosti a funkčnosti narativu se to negativně nijak zásadně nepodepsalo (byť si dovedu představit, že fáze "navazování komunikace" by mohla být zpracována o něco důkladněji viz podobně procedurální rekonstrukce v Arrivalu a hlavním postavám se mohly do cesty postavit o něco náročnější překážky) a sázka na extra sympatickou ústřední dvojici s parádní buddy chemií a obecně akcentování komediální roviny vyprávění se vyplatila. 

Humorné momenty (konkurz na výběr hlasu Rockyho je top:-)) se střídají s napínavými, napínavé s dramatickými a dramatické s emocionálními (kulminujícími v patřičně dojemném finále), některé scény svou atmosférou připomenou (vzhledem k předloze nepřekvapivě) Martiana (snaha vyhnout se techno blabolům, důraz na procedurální stránku věci a pokud možno realismus při řešení vědecko-technických problémů), jiné Interstellar (propojení emocí s fikcí a vědou) a další zase 2001: A Space Odyssey (skoro spirituální "tanec vesmírných korábů" na pozadí podmanivé orchestrální hudby). 

Samostatnou kapitolou jsou pak skvělý casting (na Goslinga a jeho kombinaci zadumaného kukuče a prostořeké vyřídilky je herecky spolehnutí a nezklame ani tentokrát, Hüller nedostane moc prostoru, ale dokáže jej využít na maximum, Ortiz taktéž odvádí výborný, dabingový a vedle toho i loutkařský, výkon) a vynikající produkční hodnoty (aby ne, vzhledem ke štědrému rozpočtu:-)). Přičemž vypíchnout zaslouží zejména efektní kamera a náladový OST, nápaditá práce se zvukem, respektive tichem a špičková triková stránka (kombinace digitálních a praktických efektů v podobě Rockyho se vydařila).

I Swear 8/10

"Dobrý den, jmenuji se pan Tourette a od nynějška spolu budeme trávit spousty času, ovšem nemohu zaručit, že se Vám to bude líbit." Aneb napůl tíživé sociální drama podle skutečných událostí s občasnými odskoky do komedie o těžkém (občas humorném) životě člověka, který se potýká s nervními tiky, nezvladatelnou rukou a neuvěřitelně vulgárními výlevy, ale především nepochopením svého okolí a napůl edukační agitka (v dobrém slova smyslu), pokoušející se rozšířit obzory všem, kteří dosud měli jen mlhavé tušení, že nějaký pan Tourette existuje.

Přičemž Jones se za psacím stolem i za kamerou postaral o to, že obě části nejenže ve filmu fungují na výbornou, ale přirozeným způsobem se doplňují a vzájemně posilují. Díky čemuž boří zažitá žánrová klišé, která zpravidla jedince s touto poruchou ve filmech vykreslují jen jako komické figurky nebo politováníhodné pacienty. Jones naopak ukazuje, jak vnější projevy nemoci komplikují těmto lidem (soukromý i pracovní) život od základů a zasahují do všech oblastí jejich fungování ve společnosti (vinou neznalosti, nepochopení, předsudků a netolerance).

A činí tak prostřednictvím pestré mozaiky místy vážných, místy vtipných (některé hlášky hlavní postavy jsou situačním načasováním i samotným sdělením fakt top a neztratily by se v leckterém sitcomu:-)), místy dojemných a místy poučných scén, které si navzdory ve své podstatě depresivnímu tématu zachovávají povzbudivou/nadějnou atmosféru. Na čemž má zásadní podíl casting hlavní postavy, protože Aramayo v hlavní roli podává přímo fenomenální výkon (kdybych jej neznal, neměl bych problém uvěřit, že filmaři obsadili někoho, kdo syndromem skutečně trpí).

A Knight Of The Seven Kingdoms (Sezóna 1) 8/10

Taková malá odbočka ve velkém stylu aneb vytrvalé zásobování fanoušků dalšími spin-offy ze světa ledu, ohně, trůnů a draků pokračuje dalším prequelovým projektem, ale tentokrát beze všech obvyklých ingrediencí značky (morálně nejednoznačné charaktery, politikaření, intriky, spiknutí, dlouhodobě nejistá životnost postav) a velkorysého měřítka (nadměrné počty postav, zásadní události ovlivňující osudy všech království, epické davové/bitevní/trikové scény).

Přesto se dvojici Martin a Parker podařilo naservírovat chutný předkrm při čekání na hlavní chod v podobě další sezóny dračí předehry. Na čemž má hlavní zásluhu nesourodá, ale o to více sympatická, ústřední dvojice (Claffey a Ansell spolu sdílí skvělou buddy chemii), příjemná dávka humoru a nadsázky, výborně hrající casting nehledě na to, zda se jedná o hlavní postavy nebo nedůležité vedlejší figury, vysoké produkční hodnoty (navzdory komornějšímu pojetí výprava a kostýmy odvádějí prvotřídní práci) a silné scény (podobně atmosférický turnajový souboj se odehrál naposledy v TLD:-)).

Nicméně určité nedostatky by se v první sezóně také našly a to zejména po dramaturgické stránce. Navzdory kombinaci skromného počtu epizod i střídmé minutáže jednotlivých dílů se na příběhové lince projevuje syndrom natahování stopáže a to si ještě průběžně vypomáhá několika "vysvětlujícími" flashbacky (celé putování potulného rytíře a jeho panoše na rytířské klání by si bez problémů vystačilo s polovičním počtem epizod, respektive vzhledem k útlé předloze by se zde hodilo spíše filmové zpracování). Navíc dění na samotném turnaji je zredukováno na nejnutnější minimum a závěrečná epizoda namísto toho, aby celé vyprávění vygradovala, tak se potýká s pozvolným dojezdem a nadbytečným doslovem. Celkově to ovšem funguje na výbornou a problém s jistou obsahovou výplní se snad vyřeší ve druhé sezóně.

Marty Supreme 8/10

Jsou dobová sportovní dramata o strastiplné cestě talentovaného jedince s komplikovanou osobností a obtížným rodinným/sociálním zázemím na absolutní kariérní vrchol. A pak jsou dobová sportovní dramata o strastiplné cestě talentovaného jedince s komplikovanou osobností a obtížným rodinným/sociálním zázemím na absolutní kariérní vrchol. Tohle je ten druhý případ, aneb v pomyslném bratrovražedném souboji autorských projektů poprvé bez sourozeneckého jištění Safdie ukazuje Safdiemu záda a odpalování míčku přes síť poráží mlácení v ringu na celé čáře.

Safdie zkombinoval osvědčený recept, podle kterého sourozenecký tým natočil Uncut Gems (charakterově rozporuplná hlavní postava s morálně pochybnými praktikami a neobyčejnými rétorickými dovednostmi, která prahne po rychlém finančním profitu), s ping-pongovými epizodami ve Forrestu Gumpovi (dlouhé série výměn přes síť působí neuvěřitelně, ať už je to zásluhou tréninku nebo triků) a organickým střídáním žánrů (sport si mění místo s dramatem, gangsterkou, romancí a komedií a to vše v historických kulisách a za doprovodu neobvyklého hudebního podkresu).

Výsledkem je působivá žánrová záležitost, která charakterový oblouk hlavní postavy skrze zamotanou příběhovou linku se spoustou nečekaných dějových odboček maskuje za sociologickou sondu a sportovní žánrovku (poznávací znamení z minula v podobě překotných dialogových výměn, při kterých se postavy vehementně překřikují samozřejmě přítomno). Hlavní postava v téhle historce o shánění dostatečného finančního obnosu k odcestování na šampionát se po většinu stopáže chová jako ukázkově egoistický, arogantní, oportunistický a manipulativní parchant a přesto ji divák celý film drží palce, aby se na turnaj dostala a stala se z ní sportovní hvězda (a cestou při tom pokud možno prozřela).

Na čemž má největší zásluhu Chalamet, který nepřekvapivě i tentokrát podává parádní herecký výkon, ovšem ani zbytek castingu za ním příliš nezaostává (za pochvalnou zmínku stojí hlavně Paltrow). Špičkové produkční hodnoty (rekordní rozpočet ze strany studia je patrný z téměř každé scény), které se odrážejí na nápadité kameře (originálně pojatá úvodní titulková sekvence je jen začátek), vynalézavém OST kombinujícím popové hity z 80s se zasazením děje do 50s, působivé retro atmosféře (výprava a kostýmy odvádějí vynikající práci) a výborně natočených zápasů, ve kterých nechybí drama, napětí ani emoce (se skvělým klimaxem v podobě finálového souboje), jsou pak příjemným bonusem navíc.

Zootopia 2 8/10

Disney si dal s pokračováním překvapivého miliardového hitu pořádně načas, ale lépe pozdě než nikdy, takže sympatický policejní tým králičice a lišáka se po téměř dekádě vrací zpět na scénu s dalším dobrodružstvím ve zvířecí metropoli, přičemž studio neponechalo nic náhodě (což je dobře i špatně zároveň) a fanoušky dlouhá léta očekávaným sequelem opětovně potvrzuje svou dominanci na poli animáků pro celou rodinu jak po stránce tržebních výsledků, tak i kvality samotného filmu. Dvojka je totiž podobně zábavná a hravá podívaná pro všechny věkové kategorie jakou byla jednička.

Tvůrci neopravují, co není rozbité, takže i dvojka nabídne sympatické hlavní i vedlejší postavy (králičice s lišákem mají spolu opět parádní buddy chemii a jejich pohotové slovní přestřelky stojí za to, stran zábavnosti jim ovšem na paty šlapou nové posily do týmu v podobě zmijáka a bobřice), spoustu situačního i slovního humoru, nepřeberné množství nápaditých obrazových gagů v prvním i druhém plánu (díky čemuž je občas těžké všechno pochytit), vtipné popkulturní reference (z nichž vede variace na finále The Shining:-)), svižné tempo a energickou akci na hraně pocty a parodie animovaným groteskám a pár zajímavých novinek v rámci world-buildingu (další části města a noví zástupci zvířecí říše).

K tomu je potřeba přičíst rovněž špičkovou animaci a obecně prvotřídní produkční hodnoty, od stylového audiovizuálu (na do sebemenších detailů vymodelovaný svět je radost pohledět v každém záběru), přes příjemný OST, až po výborně složený casting u všech postav včetně hvězdných cameo vystoupení (při nahrávání původního dabingu se očividně všichni aktéři dobře bavili). To všechno minule skvěle fungovalo a funguje to i tentokrát. Tvůrci ovšem zvolili bezpečnou sázku na jistotu i v případě narativu, což se podepisuje na jisté recyklovatelnosti děje (opět rozkol a následné usmíření ústřední dvojice, znovu obrovské spiknutí ohrožující celé město a zase překvapivý zvrat v podobě zrádce ve vlastních řadách). Předvídatelná příběhová linka je ovšem malá cena za velký zbytek. Snad Disney s pokračováním nebude otálet.

One Last Adventure: The Making Of Stranger Things 5 8/10

Definitivní tečka jak za finální sezónou, tak za celou sérií, za níž stojí dekádu trvající práce/dřina na projektu, který se z ambiciózního nápadu "poskládáme všechny naše oblíbené filmy z 80s dohromady a natočíme to jako seriál" v průběhu pěti sezón proměnil ve výkladní skříň Netflixu a celosvětový popkulturní fenomén (minimálně na poli merchu:-)), svou formou samozřejmě nepřekvapí (napůl dokumentární pohled do zákulisí, napůl oslavné promo jak samotné série, tak lidí před i za kamerou v čele s Duffer bros.), přesto stojí za pozornost a v závěru dokáže vyloudit i nějakou tu slzičku.

Na poli struktury dokumentu se taktéž žádné překvapení nekoná. Rozhovory s vybranými osobnostmi z řad castingu (vzhledem k počtu vystupujících postav se dle očekávání zdaleka nedostane na všechny) i členy štábu se střídají se záběry z natáčení a zákulisí v průběhu pre-produkce a produkce (brainstorming v rámci writers room, čtené zkoušky, porady všeho druhu, logistika, příprava scén, výprava, kostýmy, make-up), přičemž sem tam padne nějaká zajímavá informace (dopisování scénáře k epizodám za pochodu, důvod hostujících režisérů) a sem tam nějaká nezajímavá fráze, typická pro podobný bonusový obsah (všichni na place jsou jedna velká rodina a navzdory obřímu tlaku ze sebe vydávají to nejlepší).

Z čehož vyplývá, že na fázi post-produkce bohužel vůbec nedojde, takže hudba, střih nebo triková stránka nedostanou v dokumentu žádný prostor. Což je minimálně v případě speciálních efektů velká škoda, protože fantastická jednozáběrová sekvence v polovině sezóny (neboli v předčasném finále:-)) je pokryta na dostatečném prostoru stran přípravy a natáčení scény, ovšem výsledné filmové kouzlo (spojení natočených záběrů do jednoho celku a doplnění cgi obsahu) vzniká až v post-produkci. Dojemná rozlučka na konci natáčení zmíněný nedostatek z části kompenzuje (hra na city, ale funguje to).