Přičemž Jones se za psacím stolem i za kamerou postaral o to, že obě části nejenže ve filmu fungují na výbornou, ale přirozeným způsobem se doplňují a vzájemně posilují. Díky čemuž boří zažitá žánrová klišé, která zpravidla jedince s touto poruchou ve filmech vykreslují jen jako komické figurky nebo politováníhodné pacienty. Jones naopak ukazuje, jak vnější projevy nemoci komplikují těmto lidem (soukromý i pracovní) život od základů a zasahují do všech oblastí jejich fungování ve společnosti (vinou neznalosti, nepochopení, předsudků a netolerance).
A činí tak prostřednictvím pestré mozaiky místy vážných, místy vtipných (některé hlášky hlavní postavy jsou situačním načasováním i samotným sdělením fakt top a neztratily by se v leckterém sitcomu:-)), místy dojemných a místy poučných scén, které si navzdory ve své podstatě depresivnímu tématu zachovávají povzbudivou/nadějnou atmosféru. Na čemž má zásadní podíl casting hlavní postavy, protože Aramayo v hlavní roli podává přímo fenomenální výkon (kdybych jej neznal, neměl bych problém uvěřit, že filmaři obsadili někoho, kdo syndromem skutečně trpí).