Panahí svou historku o únosu (možná domnělého a možná skutečného) trýznitele a jeho převážení v dodávce po městě ve snaze najít někoho z řad jeho obětí, kdo bude schopen jej identifikovat/konfrontovat, aby se následně zodpovídal ze svých činů, rámuje do tragikomického divadla, ve kterém se najde prostor jak pro pohotové dialogové výměny, tak pro překvapivě vtipné, bizarní, emotivní i mrazivé scény na pozadí nepokryté obžaloby současného státního zřízení.
A vypomáhá si při tom jednak výbornými hereckými výkony celého castingu, jednak nečekanými dějovými odbočkami, které vyprávění obohacují o notně ironické/paradoxní kontury (setkání s policií, zastávka v nemocnici), kulminujícími v dramaticky/emocionálně silném finále s nervy drásající (v poslední minutě jsem skoro nedýchal) koncovkou navrch a nápaditou kamerou, která si pohrává s kontrasty (vypjaté scény stoicky snímané statickými dlouhými záběry bez střihu).