Historka o sboru ochotníků, který se v dobách nouze a navzdory nejrůznějším překážkám pokouší nastudovat netradiční pojetí klasického díla, alespoň na papíře působila jako ideální kandidát na komorní festivalovku, která dokáže upoutat pozornost jak samotným narativem, tak i univerzálním sdělením o síle umění, jakožto prostředku porozumění napříč sociálními třídami i celými národy. To by ovšem Hytner a Bennett museli odehrát o poznání živější představení. Pominu televizně působící audiovizuál a produkční hodnoty obecně, podobné žánrovky obvykle stojí na příběhu a postavách.
V rámci nepříliš strhující příběhové linky (vyjma závěrečné epizody s návštěvou autora se v ději prakticky nic zajímavého, natož zábavného, nestane) se sice zkoumá hned několik témat současně (generační výpověď, společenské předsudky, partnerské vztahy poznamenané válkou, sexuální orientace, podstata umění), ale tvůrci z nich nejsou schopni vytěžit jakoukoliv dramaticky nebo emocionálně silnou scénu, tempo je značně rozvleklé, psychologie postav moc nefunguje, typický ostrovní (suchý/břitký) humor v podstatě zcela absentuje a sborové vsuvky jsou místy působivé a místy nudné.