Cením nápad natočit obyčejný film o obyčejných věcech v životě obyčejných lidí, na což většina filmařů nemá odvahu, protože vybalancovat to celé tak, aby výsledkem nebyla jen hromada zdlouhavých a postupem času čím dál tím více nudných scén s nezajímavými charaktery (protože nedostanou šanci vystoupit ze své ulity všednodennosti) a tunou dialogové vaty bez sebemenšího náznaku dramatu, emocí nebo konfliktu, ale zajímavý děj s jasným dramaturgickým směřováním a pokud možno nápaditou pointou nebo nějakým životním ponaučením v závěru, není vůbec jednoduché.
A nepodařilo se to ani Jarmuschovi, protože přesně takto to v jeho podání dopadlo. Existuje docela dobrý důvod, proč scény typu "dvě postavy někam jedou autem a cestou si povídají o svém životě" v drtivé většině filmů končí na podlaze střižny. Protože informační hodnota směrem k divákovi se rovná nule a jejich přítomnost v ději jen zpomaluje tempo a natahuje stopáž. Podobné obsahové výplně bohužel nekompenzují ani scény typu "tři postavy si spolu povídají, ale vlastně nemají o čem". Protože potenciálně nosná linka "odcizené postavy si k sobě hledají cestu" jaksi zcela absentuje.