Motor City 6/10

Našlapaný celovečerní retro videoklip odehrávající se ve stylových sedmdesátkových kulisách města motorů a zločinu,  plný dobových vypalovaček a proložený akčními vsuvkami s občasným výskytem mluveného slova? A navíc v hlavní roli sympaťák Ritchson v herecké poloze, ve které mu to sluší nejlépe (a totiž rozdávání pěstí na potkání)? Tenhle pitch se Hollywoodem potuloval mnoho let a prošel rukama nespočtu lidí, než skončil u Ponciroliho a není těžké odhadnout proč.

Pár podobných pokusů, založených od začátku do konce na poučce "show, don't tell", se už v minulosti objevilo a skoro pokaždé to skončilo stejně. Bez mluveného slova nelze plnohodnotně vyprávět komplexní děj a tak tvůrcům nezbývá než se uchýlit k jednoduchým příběhovým linkám s archetypálními postavami, v tomto případě klišovité historce o lásce, zradě a pomstě, kterou se tady tvůrci pokoušejí oživit alespoň nechronologickou strukturou vyprávění a osvědčenou dramaturgickou berličkou s rozpůlením finále na dvě scény a vložením první části do úvodu filmu pro rozehřátí publika.

Dobrovolné tvůrčí omezení v podobě vypravěčského minimalismu (děj se posouvá vpřed obrazem, zvukem a hudebním doprovodem, dialogy jsou přítomny téměř výhradně ve formě pouhých replik na pozadí, což v některých scénách skvěle funguje, zatímco v jiných působí nepřirozeně až násilně) se ovšem podepisuje jak na práci s postavami (jednorozměrné figurky bez charakteru), tak samotným narativem (absence dramatu nebo emocí je maskována spoustou zpomalovaček). Stejně tak stran akce nejde o nic přelomového (za zmínku stojí jen nápaditý útěk z vězení a obstojná potyčka ve výtahu).

Casting je fajn (hromotluk Ritchson se slušivým máničkovským sestřihem, Foster opět ve správně slizkém záporáckém režimu, sexy full metal gangster bitch Woodley je bohužel zredukována do role pouhého MacGuffina a nedostane v ději příliš prostoru), taktéž sedmdesátková atmosféra skrze retro výpravu a kostýmy se povedla, ovšem nejlépe z toho všeho vychází nepřekvapivě úderný OST (kudos za výběr méně známých songů). Jako pár minutový kraťas by to fungovalo lépe.

Her Private Hell 4/10

Refn i ve svém nejnovějším počinu dostál své pověsti tvůrce s osobitým režijním rukopisem, bohužel naleštěná forma si tady podává ruce se zaostávajícím anebo rovnou (polo)prázdným obsahem, protože tenhle žánrový a tematicky mišmaš (rodinné drama s prvky thrilleru, sci-fi a hororu a do toho jakuza, film ve filmu, japonský folklór, psychedelický trip napříč časem a prostorem, daddy/stepmom issues, alegorie na očistec/peklo a pár dalších věcí) se mu rozpadl pod rukama.

Pochválit lze solidně hrající casting v čele se sympatickou Thatcher (po Hereticu a Companionu tady znovu prokazuje svůj herecký talent), povedenou výpravu, kombinující luxusní interiéry s přiznaně papundeklovými kulisami, v pár scénách se vyskytující stylový/efektní audiovizuální nápad a především překvapivě melodicky výrazný OST, který se stará o příjemně tajemnou náladu, což dodává filmu zajímavě neurčitou (místy až snovou) atmosféru přesně na pomezí reality a fantazie.

Tohle všechno je ovšem pohřbeno pod nánosem pomalým tempem se odvíjejícího do sebe zacykleného děje o všem a ve výsledku o ničem, ve kterém se prolíná dvojice příběhových linek (z nichž retrospektivní je zajímavá alespoň přítomností akční složky), složená ze série podivných/bizarních/absurdních scén nahodile seřazených za sebou. Nepříliš podnětný a místy vyloženě nudný narativ nenabízí nic navíc vyjma jistoty, že interpretaci diváka je ponecháno volné pole působnosti, protože v každé další minutě filmu se může stát úplně cokoliv bez ohledu na logiku, pravděpodobnost a fyzikální zákony.

The Birthday Party 5/10

V průběhu filmu hlavní postava prohlásí, že o ní byl natočený film, načež jiná postava reaguje tipem na Godfathera. Což je ze strany Jiméneze a spol. jednak docela povedený meta humor a jednak nezamýšlená palba do vlastních řad. Protože epickou životní fresku o mocenském vzestupu a pádu pohádkově bohatého rejdaře z předlohy zredukovali až do takové míry, jako by Coppola z Puzovy knihy natočil pouze úvodní svatební sekvenci a s pocitem dobře odvedené práce skončil.

Pár scénám nechybí zajímavě tajnosnubná atmosféra podpořená náladovým OST, což je dáno zejména tím, že značnou část stopáže není (minimálně pro neznalce předlohy) zřejmé, jakým směrem se bude děj filmu nad rámec žánrového ukotvení vztahovým dramatem ubírat, Dafoe neumí podat průměrný (natož nekvalitní) herecký výkon, tudíž nepřekvapí, že i v tomhle počinu hraje výborně a celé se to stihne odehrát v poměrně snesitelné stopáži. Tím ovšem veškerá pozitiva téhle "narozeninové" historky končí. Problémem totiž je, že je zabalena do nepříliš zajímavého (natož zábavného) děje.

Nějaká alespoň trochu dramaturgicky nosná linka se pořádně rozjede až po hodině čistého času a její vyústění je značně neuspokojivé (na "rozlučkový" partnerský rozhovor vůbec nedojde, takže jedinému podstatnějšímu tématu filmu chybí klimax), hlubší, respektive jakýkoliv, psychologický ponor do charakterů, motivací a minulosti postav neproběhne a hned několik vedlejších dějových linek (nastávající ex-manželka, služka/důvěrnice, nápadník z dětství, atd.) skončí v propadlišti dějin. Důsledkem toho všeho je, že drama a emoce fungují s notně proměnlivou účinností (ve většině scén sotva napůl).

The X-Files: I Want To Believe - Vrach Frankenshteyn

Druhý Carterův pokus prorazit se svým devadesátkovým seriálovým hitem na poli celovečerního filmu ve své době tvrdě narazil do zdi jak po stránce diváckých ohlasů, tak i utržených tržeb (a nutno dodat, že zcela zaslouženě). Po letech dostal Carter od studia kdovíproč (pochybuji, že by zrovna na tenhle počin kdokoliv se slzou v oku vzpomínal:-)) šanci se k filmu vrátit a novým sestřihem s novým podtitulem, který neznalým divákům předem vykecá i tu špetku tajemství, která se ve filmu skrývá, jej vylepšit. Povedlo se? Moc ne, respektive vůbec. Nedostatky přetrvaly a žádné nové přednosti nedorazily.

Dramaturgických změn oproti kinoverzi nebo pozdější DC verzi při uvedení filmu na video je naprosté minimum, tudíž největší problém zůstal nevyřešen. Historka s šíleným doktorem a experimenty na lidech by neobstála ani v samotném seriálu, ve kterém se podobných, kvalitou nesrovnatelně lepších nemytologických epizod z kategorie monster-of-the-week, najde nepočítaně a s poloviční stopáží. Obvyklé žánrové atributy (napětí, atmosféra, drama, emoce, klimax, atd.) nadále buď nefungují nebo zcela absentují, hlavní záporák nedostane příležitost se jakkoliv (charakter, motivace) ukázat, Pileggiho účast je zredukována na deus ex machina cameo vystoupení a vedlejší linka s dětským pacientem jen zbytečně odvádí pozornost. Tudíž i s novou verzí nadále platí, že poctivou práci tady odvedlo jen trio Duchovny, Anderson a Snow.

Practical Magic 2

Legacy sequel zrovna v případě téhle značky, jo? Impotence hollywoodských pisálků se očividně dostala do bodu, kdy se vytahují z hrobu a tučnými šeky pro hlavní herecké hvězdy oživují i polozapomenuté žánrové kousky, které ani ve své době moc slávy nezískaly (pravda, cílovka nejsem, přesto se mi nějak nechce věřit, že se z toho v průběhu let stala nějaká kultovní věc). Alespoň, že tohle nostalgické magické dostaveníčko po letech dostala na starost Bier, která ovládá řemeslo bez větších problémů. Nicméně kromě dvojice King a Pace (snad nebudou jen do počtu) toho není moc, na co se lze těšit.

The Negotiator

Co dělat, když je člověk obviněn z vraždy, kterou nespáchal? Může se vydat na útěk a stát se uprchlíkem jako Ford. A nebo si může vzít rukojmí a stát se únoscem jako Jackson:-). Aneb staré dobré devadesátky nabízejí vedle nepřeberného množství kultovních klasik i spoustu skrytých žánrových klenotů, které ve své době více či méně (ať už divácky a nebo finančně) proletěly pod radarem a mezi nimi se na předních příčkách nachází tenhle Grayův "konverzační" kousek o poctivých a špinavých zástupcích zákona pod jednou střechou, který patří k nejlepším počinům v jeho filmografii (a v jistém smyslu je předskokanem temných policejních krimi thrillerů z Ayerovy dílny, které započaly peckou Training Day).

Na rozdíl od běžné žánrové produkce na obdobné téma, která se zpravidla nese v duchu přestřelek, honiček a výbuchů, Gray sází na skvělé herecké výkony celého castingu bez ohledu na velikost dané role, jemuž vévodí charismatický Jackson v hlavní roli, dlouhé dialogové výměny (s občasným výskytem měřítkem skromné akce), překvapivé zvraty a především na chytrost a to jak samotných postav, tak celého narativu o snaze hlavní postavy očistit své jméno a vypátrat zrádce ve vlastních řadách. Propracovaný, procedurálně pojatý, děj o vyšetřování korupce uvnitř policejních složek nestandardními prostředky, plný intrik, manipulací, paranoie a falešných stop, zanechává diváka převážnou část stopáže na pochybách, která postava na opačné straně barikády "jen dělá svou práci" a která jedná v zájmu skryté agendy, což funguje výborně.

Young Washington 6/10

Andělské studio vešlo ve známost lacinými náboženskými agitkami, v poslední době se ovšem začíná zaměřovat i na více či méně mainstreamovou produkci. Jako je třeba tahle nízkonákladová variace na Emmerichova Patriota a Mannova The Last of the Mohicans najednou. A světe div se, kupodivu to neskončilo filmovou katastrofou (natáčet podobný typ filmu s takhle nuzným rozpočtem zpravidla není moc dobrý nápad), ale v rámci možností nečekaně solidní kostýmní žánrovkou.

Na zmíněné epické historické/válečné dramata tenhle snaživý pokus samozřejmě nemá ani omylem, přesto dokáže v několika ohledech příjemně překvapit. Výprava a kostýmy odvádějí poctivou práci, výběr lokací (zejména "nedotčené přírody" v úvodu filmu) se taktéž povedl, patos se dávkuje tak akorát, s prvoplánovou politickou agitkou se to naštěstí nepřehání (víceméně po ní není ani památky) a casting podává slušné herecké výkony (Franklyn-Miller hlavní roli zvládá bez větších problémů, Serkis i na omezeném prostoru dokáže zaujmout a Kingsley se jako obvykle zastaví jen na otočku).

Akce řemeslným zpracováním sice neohromí (nedostatek peněz na kvalitnější choreografii, kaskadérské kousky a práci s kamerou a střihem se maskuje skromnějším měřítkem davových/bitevních scén a rádoby efektními zpomalovačkami), nicméně s počtem fyzických interakcí s nepřítelem se nijak zvlášť nešetří. O to větší škoda je, že o názorech, postojích a způsobech formování charakteru otce zakladatele země svobody (kromě informace, že je motivován svými ambicemi a vojenskými neúspěchy) toho neznalý divák v průběhu děje moc nezjistí a zbytečně přestřelená stopáž (kdyby se z děje vyhodili dětský prolog a celá romantická linka, tak by se vůbec nic nestalo) se podepisuje na průběžně kolísavém tempu.

The Invite 8/10

O čtyřech postavách, třech místnostech, dvou pozvánkách a jedné neformální společenské události mezi sousedy. Aneb komorní konverzačka na téma hutné psychologické drama dovedně maskované za odlehčenou vztahovou komedii s notně černohumornými podtóny. Jinými slovy sice až na třetí pokus, ale konečně Wilde se svým režijním kouskem jen těsně neminula cíl, ale rovnou se trefila přímo do středu terče, byť tentokrát nejde o původní počin, ale předělávku pár let starého filmu (originál jsem neviděl, což po tomhle parádním žánrovém představení budu muset urychleně napravit).

Wilde se v téhle psychologická studii rozpadu jednoho partnerského vztahu v přímém přenosu může opřít hned o několik věcí současně a všechny z nich se podílí na dynamické atmosféře filmu. Jednak sympatické castingové kvarteto podává bez výjimky vynikající herecké výkony (typově se všechny role podařilo obsadit dokonale v čele s Rogenem, který trousí skvělé trefné/úderné sarkastické hlášky jako na běžícím páse:-)). Jednak pohotové (častokrát bleskurychlé) dialogové výměny s naprostou lehkostí střídají témata spojená s manželskou krizí (od výčitek, přes tajemství, až po potlačované touhy), tempo, náladu právě probíhající scény a z toho plynoucí divácké emoce, které se pohybují jako na horské dráze.

A v neposlední řadě postupné dávkování vtipných, černohumorných, absurdních (občas malinko bizarních) a dramaticky vyhrocených (místy až teatrálně pojatých) situací v průběhu téhle svérázné manželské terapie v praxi je téměř dokonalé (všichni obvyklí podezřelí typu toxicity, frustrace, trapnosti a kostlivců ve skříni jsou samozřejmě přítomni), na čemž mají zásadní podíl naprosto plynulé žánrové přechody z komedie do tragikomedie, z romance do dramatu a zase zpátky (a to dokonce v rámci jedné scény), aniž by to působilo rušivě nebo nuceně za doprovodu melodicky dominantního, přesto výborně atmosférického OST. Načež o emocionálně satisfakční diváckou katarzi se postará intimní finále, ve kterém se ústřední dvojice dočká úlevného vysvobození z nefunkčního vztahu skrze neochotnou akceptaci skutečného stavu věci.

House Of The Dragon (Sezóna 3) 8/10

Tak ono to přece jen jde, když se tvůrcům chce:-). Trio Martin, Sapochnik a Condal se poučila z předchozích nezdarů a ve třetí sezóně servíruje zdaleka nejlepší představení za světa ledu, ohně, trůnů a draků v rámci celé série. A to zejména díky tomu, že zdravé jádro téhle značky nadále přetrvalo a největší nedostatky, kterými trpěla především předchozí řada, byly téměř zcela odbourány. Pozvánka k velkolepému finále "tance draků" ve čtvrté sezóně nemohla dopadnout lépe:-). 

Zatímco opatrné přešlapování na místě v první sezóně šlo omluvit potřebou představit postavy a rozestavět jednotlivé figurky na šachovnici pro nadcházející řady, ve kterých se "hra o trůny" rozehraje naplno, druhá sezóna představovala mírné zklamání, protože se dějově točila v kruhu ještě ve větší míře a po stránce vývoje dění nic podstatného nepřinesla. Ve třetí sezóně ovšem tvůrci neponechávají nic náhodě a hned v úvodní epizodě přeřazují na nejvyšší rychlostní stupeň, přičemž nastolené tempo se jim podaří udržet prakticky celou sezónu až do strhujícího finále v závěrečné epizodě. Jedna zásadní událost střídá druhou s minimem prostojů, postavy jsou pravidelně posílány předčasně na střídačku, bitevní scény nejsou měřítkem i množstvím jen do počtu a příruční atomovky v podobě draků nacházejí podstatnější uplatnění. 

To ovšem neznamená, že by tvůrci zapomněli, čím tahle značka vešla ve známost a získala si díky tomu přízeň fanoušků. Naopak všechny silné stránky z uplynulých sezón zůstaly zachovány nebo rovnou posíleny. Ať už se jedná o charakterově nejednoznačné postavy, politikaření plné intrik, manipulací a spiknutí, překvapivé zvraty nebo dramaticky/emocionálně silné scény (z nichž za zmínku stojí úvodní námořní bitva, "znovuzrození" padlého krále s dračím doprovodem za zády, nebo závěrečná epická bitva o opevněné město zakončená ve stylu "všichni proti všem"). Stejně tak casting i tentokrát podává vynikající herecké výkony nehledě na důležitost nebo velikost dané role, produkční hodnoty jsou i na potřetí prvotřídní (kostýmy, výprava, lokace, triky a v neposlední řadě Djawadiho OST opět odvádějí nejlepší možnou práci).

Přesto by se zde pár zaváhání našlo. Hlavní postavy se stále nezbavily plot armoru, pozice hlavního záporáka byla nově svěřena náhradníkovi z kategorie postradatelných, tudíž osvědčení zástupci temné strany síly z řad původních postav jsou odsunuti na vedlejší kolej a některé příběhové linky se podstatným způsobem vpřed neposunuly. To všechno jsou ovšem nedůležité výtky, tudíž čtvrtou (a současně poslední) sezónu nelze než vyhlížet s nadšením a velkými nadějemi:-).

Josephine

Fajn, už bylo načase, aby se na scéně zase objevil nějaký velký herecký talent v útlém věku, jako byli ve své době třeba Osment nebo jedna i druhá Fanning (jak se svou kariérou naložili v dospělosti je už jiná věc:-)), a pokud má Reeves podle dosavadních ohlasů k tomuhle statusu nakročeno, tak sláva a třikrát hurá. A podobně zazářit bych přál i sympaťákovi Tatumovi, aby dokázal, že nemá jen hezkou tvářičku, ale umí i výborně hrát (Roofman je v tomhle ohledu předskokan). Každopádně téma sexuálního násilí rezonující a festivalové reakce veskrze nadšené, takže nezbývá než vyhlížet premiéru.

Cape Fear (Sezóna 1) 8/10

Se seriálovými adaptacemi slavných filmů (potažmo žánrových klasik), respektive slavných knižních předloh (dtto), se v poslední době roztrhl pytel. Po The Day Of The Jackal a Man On Fire přichází další (stran věrnosti zdrojovému materiálu značně kreativní) převyprávění kultovní historky v epizodickém formátu (pod producentským dohledem Scorseseho a Spielberga), které na otázku, zda má smysl znovu natáčet totéž v seriálové podobě, poskytuje přesvědčivou odpověď.

Tvůrci se totiž nespokojili s pouhou časovou aktualizací předlohy, ale obohatili základní schéma o pomstě propuštěného kriminálníka skrze psycho teror vůči jedné rodině o spoustu nových příběhových linek, postav a témat. Zásadní změny oproti knize i předchozím adaptacím nejenže dávají smysl, ale jsou v drtivé většině případů ku prospěchu věci. Tvůrci s divákem skrze důmyslně spletitý děj rozehrávají mistrnou psychologickou hru plnou trik, manipulací, temných tajemství z minulosti, falešných stop a překvapivých zvratů, při které jej po většinu stopáže záměrně nechávají na pochybách, co z toho všeho je dokonale připravený rafinovaný plán pomsty hlavního záporáka a co jen kouřová clona pro zvýšení sázek.

A to za pomocí skvěle nejednoznačně vykreslených charakterů (prakticky všechny postavy, bez ohledu na to, zda jsou kladné nebo záporné, jsou jistým způsobem psychicky narušené a skrývají nějakého toho kostlivce ve skříni), což přispívá ke všeobecné nervozitě/nejistotě jak na straně samotných postav, tak i diváka, hutné atmosféře paranoie a strachu, která funguje na výbornou, působivého (patřičně ponurého) OST a v neposlední řadě vynikajících hereckých výkonů všech zúčastněných, přičemž castingu nepřekvapivě vévodí Bardem znovu v záporné poloze, který nevypočitatelnost, charisma i psychopatii rozdává na potkání a především jeho zásluhou tohle představení nepostrádá mrazivé napětí:-).

Animals

To vyzvánění nebyl tak úplně dobrý nápad (namísto, aby mi to zvedlo tepovku narůstajícím napětím mě to celý teaser tak akorát iritovalo:-)), ale jinak jsem samozřejmě plně zaháčkován. Affleck je v režijní i herecké škatulce temný krimi thriller jako doma a podle synopse se tahle variace na devadesátkovou pecku Ransom bude soustředit na to, jak únosci požadovaný balík prachů vůbec dát dohromady, takže se dají očekávat pády morálních zábran, nálezy kostlivců ve skříni a uvádění rčení o účelu světícím prostředky do praxe. Škoda, že nevyšlo obsazení Damona, ale Nolan se neodmítá, no:-)).

Paper Tiger

Ty bombastické citace zvěstující pomalu druhého (respektive čtvrtého:-)) Godfathera si mohli odpustit, protože nějaká instantní klasika z filmu téměř jistě nebude (to by na festivalu asi způsobil poněkud jinou paseku než jen účast v soutěži), ale jinak to vypadá slibně (mafiánská premisa, retro atmosféra 80s) a lákavě (parádní casting) zároveň. Akorát Gray má do nějaké jisté záruky kvality daleko (zatímco za kamerou to zvládá bez větších problémů, za psacím stolem se potýká s neustálými potížemi), takže se z toho může vyklubat jak slušná žánrová záležitost, tak další promarněný potenciál v řadě.

Nightborn 5/10

Napůl folkový horor o lesním monstru maskovaném za poněkud výstřední batole a na napůl psychologický thriller o těžkém údělu mateřství a poporodní psychóze přivádějící novopečenou matku na pokraj šílenství, přičemž obě roviny mají ve filmu stejnou váhu a je pouze na posouzení diváka, které variantě (nezdárný potomek je zplozenec temných sil a nebo se vše odehrává pouze v pomýlené mysli nebohé rodičky, která ztratila rozum) po skončení filmu dává přednost.

Podobných historek na totožné téma, záměrně se pohybujících přesně na hraně mytologické fikce a reality tak, aby šlo film interpretovat oběma způsoby, se už ovšem natočilo bezpočet a tahle víceznačná žánrovka z řady ničím podstatným nevystupuje a přebírá od nich všechny obvyklé žánrové atributy (psychologická studie rozpadu partnerského vztahu v přímém přenosu, tempo z kategorie slow burn, postupně se stupňující vztahová toxicita a nastupující psycho teror, atd.).

Nicméně to ještě neznamená, že by se zde nenašlo i pár věcí, které lze pochválit. Ať už se jedná o důmyslný tah tvůrců po většinu stopáže ponechat tvář dítěte zahalenou tajemstvím, čímž udržují diváka až do konce filmu na pochybách, zda jde skutečně o monstrum nebo ne, pečlivě budovanou atmosféru nejistoty/nervozity, pár vhodně umístěných explicitních scén (a to jak stran očekávaných krvavých brutalit, tak i překvapivě odvážné nahoty), patřičně náladový OST nebo slušné herecké výkony castingu. Pro zapamatovatelnější dojem by ovšem bylo potřeba přidat na důrazu v obou polohách filmu.

It Ends 4/10

Partička přátel z neznámého důvodu uvězněná na nekonečné silnici obklopené lesem a tajemná hrozba číhající na ně mezi stromy. Fajn, takže tak trochu vykrádačka "dálniční" epizody z The Incidentu, ve které sice šlo o časovou smyčku, zatímco tady jde jen o cestu bez odbočky, ale pointa je stejná (chování postav tváří tvář beznaději a charakterový vývoj skrze krizovou situaci)? Víceméně, jen s tím rozdílem, že Ullomův debut je opatřen žánrovými nálepkami horor a thriller.

To zní nadějně, tak kde je problém? První zádrhel spočívá v tom, že horor to není ani omylem. Obvyklé žánrové atributy typu strašidelná atmosféra, lekačky, děsuplné interakce s bubáky (ať už jsou jakékoliv podstaty) nebo explicitní násilí (natož gore) v ději zcela absentují. Druhý zádrhel představuje to, že thriller je ve filmu přítomen pouze v pár (myšleno doslova) asi minutových scénách útoku davu záškodníků na toho času zaparkované auto a to navíc v mizivých dávkách.

Zbytek naštěstí vcelku milosrdné stopáže je vyplněn jen nesmyslnou a převážně nudnou dialogovou vatou mezi nepříliš sympatickými postavami, nulovou snahou o jakýkoliv world-building (postavy poměrně záhy pochopí pravidla hry, tím ovšem veškeré hrátky s celým konceptem ze strany tvůrců končí) a očividným pokusem o jakési podobenství/alegorii na problémy současné dospívající generace, tudíž veškerá "zábava" při sledování filmu spočívá jen v čekání, zda se bezbřehá divácká trpělivost v závěru zúročí nějakým překvapivým/šíleným/bizarním plot twistem (spoiler alert - samozřejmě ne).

Lucky Strike 5/10

Komorní válečná žánrovka o strastiplné pouti přeživšího vojáka (a jeho nezničitelné vysílačky:-)), který se po zničení své jednotky ocitl sám za nepřátelskými liniemi uprostřed poslední velké nacistické ofenzívy, zpět ke spojencům. A současně filmový walking simulator v druhoválečných kulisách s hlavní postavou, která v režimu one man army postupně prochází jednotlivými dějovými epizodami (z nichž každá je jiná). A co je překvapivé, celé to kupodivu (v rámci možností) funguje.

Rozpočet, jak to už u podobných nezávislých produkcí obvykle bývá, nebyl nijak závratný, což je na filmu samozřejmě tu více, tu méně nápadně poznat, nicméně tvůrci si byli tohohle nedostatku moc dobře vědomi a z minima ve filmu vytěžili maximum možného. Pochválit je potřeba zejména výpravu, kostýmy, použitou techniku a natáčení na lokacích, které opravdu evokují prostředí, ve kterém se skutečná bitva odehrála (na rozdíl třeba od žánrové klasiky Battle of the Bulge).

Samotné akce je sice málo a měřítkem z pochopitelných důvodů taktéž neohromí, přesto pár napínavých/dramatických situací by se ve filmu našlo (a dokonce dojde v závěru i na příběhový zvrat, byť je pro fanoušky historie předem snadno odhadnutelný), což je podpořeno i kamerou, která v několika scénách předvede překvapivě povedenou práci, respektive pozvolnou kamerovou jízdu. Nicméně psychologická rovina jen klouže po povrchu, vedlejší linka s vedoucí směny působí podivně až nevěrohodně, finále si žádalo silnější emoce a Eastwood v podobně náročné roli naráží na své herecké limity.

Primetime

Ať už to se samotným filmem dopadne kvalitativně jakkoliv (vzhledem k tomu, že Oppenheim tímhle kouskem bude na poli celovečerního filmu debutovat), tak minimálně trailer se fakt povedl a prodává to skvěle:-). Taková psychedelická biopic krimi kombinace The Social Network a Seven (snad to není jen klamný marketingový manévr a film podobný vibe mít opravdu bude) a navíc s Pattinsonem v hlavní roli, který posledních pár let (počkat, vlastně někdy od 2019, takže už sedm let, wow) má neskutečnou formu a je výborný bez ohledu na to, že daný film třeba ne (Mickey 17, Die My Love):-).

Your Mother Your Mother Your Mother

Koukám, že se Ali pustil do náhradní rozcvičky po definitivním vycouvání z nástupu na plac v kostýmu legendárního lovce upírů (divím se, že nehodil ručník do ringu už před lety):-). Z traileru těžko soudit, co se z toho nakonec vyklube a jak se Tariqovi podaří skloubit dohromady jednotlivé roviny tak, aby ve filmu všechny fungovaly, ale kombinace rodinného psychologického dramatu a akční hitmanovské žánrovky, navíc s neobvyklou duchovní (potažmo rovnou náboženskou) nadstavbou a eRkovým doprovodem, působí dost zajímavě na to, abych vyhlížel premiéru a byl zvědavý, jak to dopadlo.

Leviticus 6/10

Nezávislých coming-of-age romancí/vztahových dramat na osvědčená témata (objevování/hledání vlastní identity, ranné citové/fyzické probuzení, vztahová toxicita, atd.), určených primárně pro festivaly, se každý rok natočí nepočítaně. A tak k tomu Chiarella ve svém debutovém počinu zkusil zakomponovat genderovou rovinu a nádavkem ještě paranormální horor na neméně osvědčené téma (pronásledování nadpřirozenou entitou, která se přesunuje od jedné oběti ke druhé).

Se svým pokusem bohužel skončil někde na půli cesty a to jak po stránce vztahových peripetií ústřední dvojice, tak i krvavého řádění démonického bubáka, maskujícího se za bližního svého, respektive v obou žánrových polohách šlo zajít ještě o kus dále. Chiarella se totiž až do konce filmu není schopen rozhodnout, zda jej zajímá spíše kombinace odlišné sexuální orientace hlavních postav, bigotní uzavřené komunity a náboženského fanatismu jejich členů za doprovodu sociálně-kritického komentáře na konto "léčení neléčitelného" a nebo další variace historky s "prokletou" videokazetou.

Paranoidní hrátky s falešnou identitou démonického podvodníka (a v druhém plánu osamělostí, nucenou izolací, ztrátou důvěry, atd.) jsou fajn, nicméně s čestnou výjimkou epizody v koupelně, která disponuje překvapivě slušnou dávkou gore (a naznačuje promarněný potenciál látky), nepřinášejí nějaké strhující strašidelné představení (napětí a atmosféra se dostavují jen nárazově, world-building je odbyt pár dialogy, lekačka je v celém filmu jen jedna, byť stojí za to:-)) a naopak zdůrazňují nelogické chování postav (hlavní postava se opakovaně nechává nachytat, přestože si je vědoma, jak funguje zamaskovaný záškodník). Film tak zachraňuje především casting ústředního páru, který podává kvalitní herecké výkony.

The Karate Kid

Poprvé viděno samozřejmě ve formativním věku někdy v 90s včetně zbylých dvou dílů a nenáviděného sequelu s tehdy-ještě-ne-oscarovou Swank (kdo by si tenkrát vsadil, že si za pár let dojde pro sošku:-)?). Nicméně vzhledem k tomu, že v té době jsem už začal koketovat s hongkongskou produkcí (chanovky, shaoliny, ultra/red force a podobné martial arts béčka), tak mi jednička, respektive tetralogie, vždy přišla jako takový Rocky pro děcka (bez ohledu na Avildsena) a srdcovka se z toho pro mě nikdy nestala (na rozdíl od spousty - kvalitativně nejednou horších - martial arts kousků z HK). 

Přesto musím uznat, že jako Rocky pro děcka to je fajn (a ten obří rozdíl mezi rozpočtem a tržbami vznikl zaslouženě) a klasická sportovní šablona "from zero to hero" v kombinaci s young adult charaktery a příjemnou dávkou "východní" filosofie ve filmu funguje v pohodě, což je zásluhou zejména sympatického castingu (Shue jsem v 90s platonicky miloval, takže vidět ji "za mlada", ať už tady nebo v sequelech BTTF, byl pokaždé zážitek:-)), jemuž nepřekvapivě vévodí skvělý mistr Morita (bez něj by ten film byl poloviční, o dalších čím dál tím slabších pokračováních ani nemluvě). Každopádně respekt, jak velká značka se z toho po finančním fiasku trojky i čtyřky, kdy to vypadalo, že je se sérií navždy konec, stala.