By Any Means

"Co je to tady za hnusnou máničku? Myslíš bratra Wahlberga:-)?" Podle premisy jsem se těšil na duchovního nástupce Mississippi Burning, ale podle traileru to spíše vypadá na nějakou retro buddy akční žánrovku než kombinaci historického dramatu a krimi thrilleru. Pokud trailer neklame tělem, tak je to škoda, protože tohle téma (starý dobrý jih, na kterém je životu nebezpečno pro každého s nesprávným rodokmenem bez ohledu na to, zda nosí odznak), skutečná kauza i pozadí tehdejšího bratříčkování federálů s mafiány v duchu pořekadla "účel světí prostředky" by si zasloužilo serióznější ponor.

Young Washington 6/10

Andělské studio vešlo ve známost lacinými náboženskými agitkami, v poslední době se ovšem začíná zaměřovat i na více či méně mainstreamovou produkci. Jako je třeba tahle nízkonákladová variace na Emmerichova Patriota a Mannova The Last of the Mohicans najednou. A světe div se, kupodivu to neskončilo filmovou katastrofou (natáčet podobný typ filmu s takhle nuzným rozpočtem zpravidla není moc dobrý nápad), ale v rámci možností nečekaně solidní kostýmní žánrovkou.

Na zmíněné epické historické/válečné dramata tenhle snaživý pokus samozřejmě nemá ani omylem, přesto dokáže v několika ohledech příjemně překvapit. Výprava a kostýmy odvádějí poctivou práci, výběr lokací (zejména "nedotčené přírody" v úvodu filmu) se taktéž povedl, patos se dávkuje tak akorát, s prvoplánovou politickou agitkou se to naštěstí nepřehání (víceméně po ní není ani památky) a casting podává slušné herecké výkony (Franklyn-Miller hlavní roli zvládá bez větších problémů, Serkis i na omezeném prostoru dokáže zaujmout a Kingsley se jako obvykle zastaví jen na otočku).

Akce řemeslným zpracováním sice neohromí (nedostatek peněz na kvalitnější choreografii, kaskadérské kousky a práci s kamerou a střihem se maskuje skromnějším měřítkem davových/bitevních scén a rádoby efektními zpomalovačkami), nicméně s počtem fyzických interakcí s nepřítelem se nijak zvlášť nešetří. O to větší škoda je, že o názorech, postojích a způsobech formování charakteru otce zakladatele země svobody (kromě informace, že je motivován svými ambicemi a vojenskými neúspěchy) toho neznalý divák v průběhu děje moc nezjistí a zbytečně přestřelená stopáž (kdyby se z děje vyhodili dětský prolog a celá romantická linka, tak by se vůbec nic nestalo) se podepisuje na průběžně kolísavém tempu.

Primetime

Ať už to se samotným filmem dopadne kvalitativně jakkoliv (vzhledem k tomu, že Oppenheim tímhle kouskem bude na poli celovečerního filmu debutovat), tak minimálně trailer se fakt povedl a prodává to skvěle:-). Taková psychedelická biopic krimi kombinace The Social Network a Seven (snad to není jen klamný marketingový manévr a film podobný vibe mít opravdu bude) a navíc s Pattinsonem v hlavní roli, který posledních pár let (počkat, vlastně někdy od 2019, takže už sedm let, wow) má neskutečnou formu a je výborný bez ohledu na to, že daný film třeba ne (Mickey 17, Die My Love):-).

I Play Rocky

Divím se, že si na tenhle biják, respektive nápad natočit film o filmu zrovna o tomhle kultovním kousku, někdo vzpomněl až teď. Vzhledem k tomu, že Slyův oscarový opus magnum je dokonalým představitelem hollywoodského snu "from zero to hero" (jak před kamerou, tak hlavně za ní). Ippolito byl skvělý jako Pacino, podle traileru to vypadá, že bude skvělý i jako Stallone (skoro se chce zvolat, kdo to bude v jeho podání příště:-)?). Farrelly má po Balls Up co napravovat, tak snad si to tady pořádně pohlídá a po The Offer se filmoví fanoušci dočkají dalšího povedeného biopicu o žánrové klasice z 70s.

The Uprising

Zrovna Greengrasse bych podepsaného pod dobovou historkou z drsného/špinavého středověku nečekal, ale mistr si už v minulosti vyzkoušel spoustu žánrů, poslední autobusový kousek byl super a každá (pokud možno epická) kostýmní žánrovka, zasazená do doby temna (moru, krys, atd.), se počítá (byť tržebně třeba narazí do zdi viz TLD), takže sem s tím a hned:-). The Death Of Robin Hood mě nepříjemně zklamal (pokud nepočítám skvělou úvodní půlhodinu), tak doufám, že Greengrass pohledem do méně známé kapitoly dějin vyrukuje s pořádnou náplastí (tj. slušnou variací na Braveheart).

Dead Man's Wire 6/10

Na skutečnou historku s únoscem, třímajícím v rukou brokovnici s "drátem mrtvého muže", jsem před lety náhodou narazil při procházení wiki a už tehdy jsem si říkal, že by to byl ideální námět pro film. Papírově z toho mohla vzniknout kombinace Falling Down (psychicky narušený jedinec na cestě za "spravedlností") a The Negotiatora (strategická partie únosce s rukojmím proti strážcům zákona). Takže jsem byl zvědavý, jak se s touhle premisou popasuje veterán Van Sant.

A zvládl to v rámci možností obstojně, nicméně potenciál se mu naplnit zdaleka nepodařilo a strhující krimi thriller (navíc podle skutečných událostí) jako ve zmíněných dvou případech se tak bohužel nekoná. Filmu paradoxně nejvíce ubližuje Van Santova snaha o dokumentární realističnost (použití "televizních" záběrů) ruku v ruce se záměrem striktně se držet historických faktů, což asi vychází z toho, že film je založen na dokumentu Dead Man's Line. Reálná událost bez použití umělecké licence totiž moc divácky atraktivní náplně neobsahuje a navíc se potýká s vcelku monotónním průběhem.

Namísto dramatického boje o život rukojmí (pokus o osvobození zajatce, emotivní vyjednávání s policií, stupňující se konflikt, atd.) se většina stopáže věnuje nekonečným dialogovým výměnám, mediálnímu pokrytí a hlavně zdlouhavému čekání na další vývoj situace, což se neblaze podepisuje na tempu a gradaci děje. Naopak soudní koncovka je odbyta pár scénami. Van Sant má velké štěstí, že se může opřít o dvojici Skarsgård a Montgomery, která podává výborný herecký výkon, přičemž pochválit zaslouží i Pacino (telefonní rozhovor bezcitného otce se strádajícím synem je vrcholem filmu).

Nouvelle Vague 7/10

Nesmlouvavá autorská vize ctižádostivého celovečerního debutanta, toho času filmového kritika. Nekompromisní tvůrčí přístup v podobě guerillového (občas chaotického) natáčení. Lokálně slavný herec v hlavní roli, ze kterého výsledný film udělal mezinárodní superhvězdu. A zbytek je historie, respektive oceňované a v jistých ohledech přelomové dílo světové kinematografie (a pro mě osobně extrémně nudná záležitost s nesmyslnými dialogy a neexistujícím dějem:-)).

Linklater očividně mohutně obdivuje jak Breathless, tak Godarda, což je z jeho filmu o filmu, který v prvním plánu pečlivě (v některých momentech přímo puntičkářsky) rekonstruuje genezi mistrova počinu a v druhém plánu představuje oslavu celé kinematografie, poznat prakticky v každé scéně, od citování konkrétních záběrů z "předlohy", přes spoustu referencí na kdeco/kdekoho, až po dokonalé napodobení atmosféry 60s. Na rozdíl od mistra se Linklater naštěstí drží standardních dramaturgických pravidel, takže odpadá problém s rozvláčným dějem a nahodilými (převážně bezobsažnými) dialogy.

Casting předvádí výborné herecké výkony v čele s trojicí Marbeck, Dullin a zejména Deutch, stejně tak dobová výprava a kostýmy odvádí skvělou práci a ocenit zaslouží i funkční vhled do mistrovy komplikované mysli, který dokáže z pohledu nefanouška kultovního filmového předobrazu osvětlit mnohá podivná tvůrčí rozhodnutí v průběhu produkce. Škoda jen, že ke jmenovkám reálných osobností někoho nenapadlo doplnit i profesi, protože vyjma zapálených znalců tehdejší doby a kinematografie jde pro běžného diváka o přehlídku neznámých lidí. Godardův film mě minul, Linklaterův mě upoutal.

Tow 6/10

Sociální drama natočené podle skutečných událostí o jedinci na okraji společnosti a jeho nekonečném boji s vlastními démony a byrokratickým systémem o zabavené vozidlo (toho času domov na čtyřech kolech) s hollywoodskou hvězdou v hlavní roli. Podobných inde produkcí, jejichž hlavním úkolem je posbírat nejrůznější festivalové ocenění s vidinou zisku nějakého zlatého plešouna, se už natočilo nepočítaně. Tohle je další z nich, která naneštěstí ničím nevystupuje z řady.

Největší předností filmu je nepřekvapivě obsazení Byrne do hlavní role celoživotního outsidera, která po If I Had Legs I'd Kick You předvádí další přesvědčivý a místy podmanivý herecký výkon. Na rozdíl od exkurze do těžkého údělu mateřství se její další one woman show ovšem nemůže opřít o nápaditě pojatý narativ. Navzdory názvu filmu se děj nesoustředí jen na znovuzískání ztraceného vozidla, ale rovněž na zápas hlavní postavy se svou problematickou minulostí a tíživou finanční situací, což by sám o sobě nemusel být problém, protože k obdobným typům filmů sociální perspektiva patří.

V podání Laing se ovšem obě roviny reprezentují značně repetitivním dějem, ve kterém se v pravidelném rytmu střídají obvyklá témata všech podobných žánrovek (obtížná životní situace, alkoholismus, narovnávání vztahu s odcizeným potomkem, sebevražedné myšlenky, terapeutická sezení, atd.) s výjevy ze soudní síně (škoda, že samotnému procesnímu řízení se film nevěnuje více do hloubky), aniž by vyprávění dokázala naplnit výraznějšími scénami, ať už stran humoru, emocí, napětí nebo dramatu. Obecně umírněné pojetí asi vychází ze snahy držet se reality, ale více je někdy zkrátka více.

The Social Reckoning

Trailer tak úplně nestrhnul ani po formální, ani po obsahové stránce, nicméně přesto tenhle legacy sequel prvotřídního originálu rozhodně nevynechám, protože Sorkin mě ještě nikdy nezklamal (tak snad jsem to teď nezakřiknul:-)) a casting je jedna velká paráda (vůbec bych se nezlobil, kdyby Strong předvedl podobně uhrančivý výkon jako v The Apprentice:-)). Režijně se vyrovnat Fincherovi (v nejlepší formě) je předem prohraný boj, takže jsem rád, že se o to Sorkin ani nepokouší a namísto Finchera bez Finchera nabídne typického Sorkina, tj. ukecané (soudní) drama s kvalitními hereckými výkony:-).

Mother 5/10

Fiktivní "životopisné" drama o tom, jak se oslavovaná (a současně kontroverzní) světice v rozmezí několika dnů před tím, než oblékla svůj ikonický hábit a vydala se do ulic pomáhat nejchudším z chudých pod vlastní "značkou", potýkala s morálními/etickými dilematy, vnitřními pochybnostmi a zkouškami víry, maskovanými autoritativním vystupováním. Co mohlo dopadnout jako inspirativní/rezonující portrét rozporuplné osobnosti, to skončilo jako ničím objevná žánrovka.

Smyšlená podstata filmu (vyjma hlavní postavy a jejího striktního názoru na problematiku přerušení početí je děj zcela vyfabulován) a tím pádem naprosto volné pole působnosti po stránce uchopení tématu (interpretací i zpracováním) se tvůrcům nepodařilo proměnit v jakkoliv podnětnou podívanou. Narativ rámovaný psychologickým vývojem rigidní hlavní postavy skrze ideový konflikt, pramenící z těhotenství její nástupkyně, se totiž obejde bez dramaticky nebo emocionálně silných scén, uspokojující katarze/pointy a stejně tak nekompromisní/provokativní vize s jasným autorským rukopisem.

Film zachraňuje především Rapace, která v hlavní roli nepřekvapivě podává přesvědčivý herecký výkon (nicméně ten prapodivný přízvuk si mohla odpustit:-)) a rovněž Hoeks odvádí poctivou práci (velká škoda, že po účinkování v BR2049 a posledním Miléniu se po ní slehla zem). V průběhu děje dokáže opakovaně zaujmout i netypický, ale nečekaně funkční OST a za zmínku stojí i výborná hypnotická taneční vsuvka nápaditě podbarvená úderným songem (podobně stylových scén je ovšem ve filmu naprosté minimum), která jasně naznačuje, nakolik působivou záležitostí tohle téma mohlo být.

The Wizard Of The Kremlin 6/10

Nakolik tahle smyšlená geopolitická bajka o šedé eminenci a mistrném našeptávači v jedné osobě na pozadí stručné lekce z historie o tom, jak se z rozvědčíka stal vrcholný politik s autoritářskými (a posléze přímo diktátorskými) sklony, funguje v několika cenami ověnčené předloze netuším, ovšem ve filmové adaptaci se tak děje s povážlivými rezervami. Atraktivní (a v mnoha ohledech podnětné) téma se totiž Assayasovi nepodařilo proměnit v atraktivní představení.

Film zachraňuje především přesvědčivý herecký výkon Lawa, který i na omezeném prostoru rozdává charisma na potkání a stačí mu k tomu jen upřené (patřičně záludné:-)) pohledy do kamery. Zbytek bohužel není žádná velká hitparáda jak po stránce charakterů, tak samotného narativu. Dano se sice herecky snaží, seč mu síly stačí, ale jeho prapodivná dikce (jako by byl celý film na drogové odvykačce:-)) se pohybuje na hraně nezáměrné parodie, Vikander je v děj jen do počtu a jejich vztah je zpracován jen na nejzákladnější úrovni, zatímco Wright je na tom velikostí role stejně jen s tím rozdílem, že jeho postava je v ději naprosto zbytečná a jeho komentátorské vstupy do děje mají mizivou informační hodnotu.

Všechny povinné atributy všech podobných historek o vzestupu tyrana (absolutistická moc, paranoia, korupce, agrese, represe opozice, atd.) jsou sice přítomny, ale napětí nebo drama (ať už v rámci politického dění nebo v osobní/vztahové rovině) se do hry v průběhu děje moc často nedostane (respektive prakticky vůbec), satira je na tom jen o něco málo lépe (pár trefných poznámek glosující tehdejší společenskou realitu), tempo i kvůli zbytečně nadměrné stopáži nepatří k nejsvižnějším a historické události jsou odbaveny formou odškrtávání položek ze seznamu (od jednoho přelomového okamžiku se skáče ke druhému, aniž by se čemukoliv věnoval dostatek prostoru k uvedení širšího/hlubšího kontextu).

Giant 6/10

Další životopisné drama ze sportovního prostředí s kritickými sociálními/kulturními podtóny o obtížné cestě mimořádně talentovaného jedince ze dna až na absolutní kariérní vrchol v podobě mistrovského titulu, během níž se potýká jak se soupeři v ringu, tak svou problematickou osobností? Ano i ne. Athale totiž svou filmovou rekapitulaci kariéry boxerského šampióna pojal metodou chytré horákyně (běžný biopic oživený odlišnou perspektivou), což je dobře i špatně zároveň.

Na první pohled Athale staví tuhle historku na osvědčeném žánrovém půdorysu (aneb jak se neduživý chlapec z chudých poměrů stal jak sportovní, tak i národní ikonou), ovšem hlavní hvězdou tohohle představení není borec s rukavicemi a jeho (notně arogantní) eskapády v ringu, nýbrž trenér a manažer v jedné osobě. Respektive hlavní pozornost filmu je upřena na jejich vzájemný vztah a jeho komplikované proměny v čase. Což je sám o sobě zajímavý dramaturgický tah.

Vedlejším efektem podobného přístupu je, že celá kariéra hlavní postavy je odbavena letem světem, přičemž samotné zápasy jsou v ději jen do počtu a řemeslným zpracováním vyjma jedné letmé scény (efektní top-down sekvence) ničím nevystupují z řady. Největším problémem ovšem je, že film postrádá výraznější drama, napětí a emoce, čehož důsledkem je, že k nejsilnější scéně filmu si tvůrci musí vypomoci smyšlenou situací. Film zachraňuje výborný Brosnan, který kromě fešného přízvuku zaujme i přesvědčivým hereckých výkonem (škoda, že Stephens, se kterým se po bondovské štaci po letech zase potkal na jednom place, nedostane více prostoru). Na něco více, než jen slušnou žánrovku, to ovšem nestačí.

Grizzly Night 3/10

Doufal jsem v pořádný animal horor po vzoru brakových žánrovek s agresivním chlupáčem v hlavní roli. Nebo alespoň slušný survival thriller po vzoru devadesátkového The Edge s nepřekonatelným Bartem. Dostal jsem nudnou ukecanou historku, založenou na skutečných událostech, s produkčními hodnotami laciné televizní inscenace, hereckými výkony z kategorie ochotnického představení a pár záběry na zuby cenící chlupáče, které  mají představovat "divokou" interakci s postavami, ale působí v lepším případě nepřesvědčivé a v horším směšně (nikdo z castingu se na place očividně s žádným zvířetem nepotkal). Kudos za použití skutečných zvířat a nikoliv cgi náhražek a přírodní exteriéry, zbytek je velký, špatný.

Michael 6/10

Ničím výjimečný biopic o výjimečném jedinci. Respektive přímočaře nekomplikovaný portrét krále popu s působivě natočenými hudebními/tanečními čísly pro všechny věkové kategorie, který potěší, případně rovnou nadchne, všechny mistrovy fanoušky. A také úsměvně idealizovaný pomník o legendární popkulturní ikoně, který milosrdně vynechává sebemenší náznak její rozporuplné osobnosti. Případně ještě rutinně natočené hudební životopisné drama o geniálním umělci, které působí jen jako zfilmované heslo na wiki, rekapitulující vybrané části jeho života a díla.

Tvůrčí uchopení tématu, které zcela pomine poněkud problematické pasáže z mistrova života a tím pádem veškeré kontroverze, bylo zřejmé už od ohlášení projektu (jinak by tvůrci nedostali od dědiců licenci na songy a tudíž by nebyl důvod natáčet film:-)), ale Fuqua jde ještě dál a i skutečnosti, kterým se nešlo vyhnout, zcela odsouvá na vedlejší kolej (o plastických operacích a onemocnění vitiligo se film zmíní v jedné scéně jednou větou). Vedlejším efektem toho všeho je, že film vyjma pohledu do zákulisí hudebního průmyslu a koncertních vystoupení vlastně nemá, o čem vyprávět.

Fuqua tenhle crowd-pleaser medailonek opírá pouze o motiv talentovaného dítěte uvězněného v těle dospělého člověka a téma problematického vztahu s otcem, což se projevuje tak, že se v ději neustále střídají scény, ve kterých ustrašený potomek vystupuje v roli naivního/zakřiknutého snílka a milovníka zvířat, toužícího po osamostatnění a sólové kariéře, zatímco autoritářská/despotická hlava rodiny prahne po penězích (ostatní členové rodiny jsou v ději vyloženě do počtu, případně v něm nejsou vůbec:-)). To by samo o sobě nebylo nic proti ničemu, kdyby výsledkem bylo nějaké drama.

Což není, protože konfliktu s otcem, chybí silnější, ehm, thriller, drama, emoce nebo katarze (to nejvyhrocenější, co se ve filmu objevuje, je tak nehoda s popálením hlavy), zatímco zajímavé produkční pozadí vzniku jeho nahrávek je pojato letem světem (natáčení přelomového videoklipu k Thrilleru je odbyto jednou, asi minutovou, scénou). Jackson i Valdi v hlavní roli svým projevem (hlasem, vzezřením a vystupováním) působí téměř nerozeznatelně od originálu, Domingo jako "hlavní záporák" odvádí skvělou práci, koncertní vsuvky jsou výborné a vysoký rozpočet je na filmu poznat z každé scény. Všechno ostatní je rutina, ať už za to mohou produkční problémy (přetáčky pod hrozbou soudních tahanic a překopání celého filmu), neochota jakkoliv riskovat, nebo prostá neschopnost přijít s něčím nápaditým (Better Man pozdravuje:-)).

EPIC: Elvis Presley In Concert 7/10

Působivý dokumentárně koncertní dodatek k Luhrmannově pár let starému hranému portrétu, který legendárního "krále rock 'n' rollu" ukazuje tam, kde mu bylo odjakživa nejlépe a totiž na pódiu v extravagantních kostýmech a stylových brýlích a hlavně v záři reflektorů před nadšeně skandujícími (případně omdlévajícími:-)) davy fanoušků.

Osobně se do mistrova fanklubu neřadím, ale musím uznat, že Luhrmannův bonusový kousek je po většinu stopáže skvělá podívaná jak po obsahové (chytrý tah prolínat archivní záběry z koncertních představení ve Vegas s pohledem do zákulisí na zkouškách kapely a s mistrovými rozhovory s novináři, čímž se úspěšně odbourává jednotvárnost filmu), tak především po audiovizuální (kombinace precizně remasterovaného obrazu bez jediného kazu, nápaditě zremixované hudby, která se pyšní dravým moderním zvukem, ale současně si zachovala starosvětského "ducha" originálu, svižného tempa a pohotového střihu odvádí prvotřídní práci) stránce to celé funguje na výbornou, přičemž Elvisovu neuvěřitelně nakažlivou energii, jeho propojení s publikem a tehdejší poměry v showbusinessu film prodává dokonale.

Nicméně platí totéž, co pro Luhrmannův biopic. Cokoliv by mohlo narušit auru geniálního umělce a bezchybného člověka (manželka, dcera, manažer, drogová závislost, uvadající fyzická kondice, atd.) je potichu uklizeno do kouta ve prospěch idealizovaného pomníku o hudební ikoně (namísto kontrastu kariérních úspěchů s problematickým osobním životem).

Casualties Of War

Ze slavné hollywoodské šestky o "Namu" (Cimino, Coppola, Stone, Kubrick, Stone, De Palma) si De Palma nepřekvapivě vytáhl nejkratší sirku a jeho počin stojí nespravedlivě ve stínu žánrových klasik jeho kolegů (kombinace nepopulární, protože prohrané, války a nepříjemné sebereflexe na konto počínání "správné strany" bojující za "správnou věc" si vybrala svou daň a film na rozdíl od slavnější konkurence skončil jako kapitální propadák), navzdory tomu, že téma válečných zločinů dodnes rezonuje, protože se netýká jen téhle proxy války, ale všech konfliktů v historii lidstva obecně.

Za to, že De Palma tenhle projekt s předem jasným (a totiž mizivým) profitabilním potenciálem (což je důvod, proč nikdo v Hollywoodu doteď nesebral odvahu natočit hraný film o My Lai) realizoval, si zaslouží obrovský respekt a stejně tak za to, že kromě samotného zločinu názorně ukazuje i jeho bagatelizaci jak stran přístupu armády k následnému vyšetřování, tak i k trestům pro pachatele (byť tohle se ve filmu řeší jen okrajově krátkým textovým doslovem na konci). Samotný film je samozřejmě skvělý jak zpracováním tématu, tak hereckými výkony (Fox tady jasně dokazuje, že vedle komediálního talentu zvládá i náročné dramatické role, ale hlavní hvězdou tohohle nelichotivého představení je Penn, který v poloze jistým způsobem charismatického zla překonává i Berengera v Platoon). De Palma natočil mnohem slavnější kousky, ale tenhle příspěvek do jeho filmografie se kromě svých filmových kvalit může pochlubit i vysokou společenskou důležitostí.

The Testament Of Ann Lee 7/10

Jesus Christ Shaker Superstar, aneb biografická žánrovka na pomezí historického dramatu, artu a muzikálu o vyznavačích tance, zpěvu, celibátu a extatického třesu. Blumbergův OST pravidelně protáčím od vydání traileru (kdo by to byl řekl, že jednou skončím u nadšeného poslouchání chvalozpěvů Shakerů:-)) a po zhlédnutí filmu mohu s potěšením konstatovat, že dobrá věc se naštěstí podařila a Fastvold si tentokrát splnila domácí úkol podobně svědomitě jako kolega odpovědný za hudební doprovod (na rozdíl od jejich předchozí spolupráce), byť pár nedotažeností se ve filmu přece jen najde.

Filmařsky je na výsledku znát, že to není tak precizní práce jako v případě oscarového kousku parťáka Corbeta (přestože rozpočtem a ambicemi se oba filmy mohou rovnat), po příběhové stránce toho film nad rámec geneze a následné kroniky v dnešní době polozapomenuté náboženské sekty příliš objevného (zkoušky víry, pronásledování okolím, obtížný život osadníků v novém světě, narůstající počet stoupenců, atd.) nebo strhujícího (životní osudy vystupujících postav nenabízejí mnoho neobyčejných výjevů) nepřinese a nadměrná stopáž se podepisuje na poněkud nevyváženém tempu.

Všechny nedostatky ovšem bohatě vynahrazuje uhrančivá Seyfried v hlavní roli (obdivuhodný herecký, pěvecký i fyzický výkon), ale především parádní OST a vynikající muzikálová čísla, ve kterých se filmu za pomocí kombinace chytlavých melodií, náboženských veršů a působivé taneční choreografie daří navodit hypnotickou a místy až surreální atmosféru (kulminující v závěrečném tanečním kolotoči), přičemž pochválit zaslouží taktéž povedená výprava a kostýmy (s ohledem na mizivý rozpočet příjemně překvapí zejména scény na lodi, za které by se nemusel stydět leckterý epický blockbuster).

Magellan 4/10

Před filmem: Těžkotonážní artovka s hardcore prezentací, nadstandardní stopáží a nekompromisním přístupem k divákovi? Mezi cílovku se nepočítám, ale výzva přijata. Po filmu: Aha, takže obrazový formát 4:3 (jak jinak u podobných kousků s vyššími ambicemi), stoická/statická kamera (švenkování a ježdění na kamerovém vozíku na place přísně zakázáno:-)), absence hudebního doprovodu, pomalé tempo, minimum dialogů a maximum extra dlouhých záběrů.

Fajn, ale co dál? Dál pěkné přírodní exteriéry a chvályhodná snaha o historický realismus stran vzhledu, chování a zvyků domorodců a pak už jen značně úmorná kombinace vypravěčského minimalismu, nezáživné dějové složky, složené ze spousty scén, jejichž informační hodnota po stránce vývoje příběhu/postav je buď nepodstatná nebo rovnou mizivá, a extrémně zdlouhavých scén (co by jinde trvalo deset sekund, je tady nataženo na minuty) s anti-klimatickým závěrem.

Což má za následek, že navzdory téměř tříhodinové stopáži film působí, jako by v něm chyběly celé kusy scén, které vysvětlují kauzalitu událostí, doplňují ve filmu jen zběžně načrtnutou psychologickou rovinu a blíže osvětlují motivace a chování jednotlivých postav, potažmo vztahy mezi nimi. Pokud byl tvůrčí záměr, aby divák pocítil stejné utrpení jako kolonizátoři/domorodci, tak se to podařilo. Závěr: První setkání s mistrovým specifickým rukopisem a musím přiznat, že to nebyl úplně příjemný (natož obohacující) zážitek, respektive jsem si jistý, že na hodně dlouhou dobu bude i poslední.

The Disappearance Of Josef Mengele 7/10

Ze dvou potencionálně filmařsky atraktivních pohledů na život a dílo anděla smrti a totiž pobyt nechvalně proslulého doktora v koncentračním táboře a poválečné (bohužel neúspěšné) pátrání lovců nacistů a tajných služeb po jeho stopě ve snaze jej předat spravedlnosti po vzoru jeho kolegy odpovědného za konečné řešení si Serebrennikov překvapivě vybral ten třetí, který toho zdánlivě mnoho zajímavého nenabízí a totiž trudný život válečného zločince na útěku.

Nakonec o svých kvalitách dokáže přesvědčit, ale nějakou chvíli to trvá. Přesněji řečeno polovinu filmu, protože do té doby se v téhle rekapitulaci poválečného osudu hlavní postavy jen střídají nepříliš zajímavé životní epizody v několika různých časových rovinách, ve kterých cestuje z místa na místo, skrývá se před spravedlností a především v kruhu svých soukmenovců vzpomíná na staré dobré časy, ve kterých nacistická sebranka určovala, kdo přežije a kdo ne. Což povyšuje nahoru jen nápaditá kamera efektně si hrající s barevností obrazu a stylizovaná do role nezúčastněného pozorovatele.

Jakmile ovšem dojde na mrazivý "filmový týdeník", z působivě nasnímaného konverzačního biopicu se Serebrennikov přepne do hutné psychologické studie, ve které vedle komplikovaného vztahu s potomkem konečně nastupuje i nějaké drama a konflikt. Na pozadí sledování pomalého rozkladu osobnosti hlavní postavy, pronásledované démony (v podobě nikoliv zpytování svědomí, ale paranoie, fanatismu, sebelítosti a nulové sebereflexe) a osamělostí, v přímém přenosu (výmluvná scéna obviňování ostatních doktorů v koncentráku), přičemž tragikomický pohled na nacistu do morku kostí a do hořkého konce kulminuje v surrealistickém závěru, se najednou začne odehrávat herecký koncert Diehla v hlavní roli.

The Voice Of Hind Rajab 8/10

Možná (prvoplánová) citová vydíračka, možná (laciný) politický manifest, ale rozhodně syrové a divácky nepříjemné dokudrama, natočené na základně skutečných událostí, které po dějové stránce připomene The Guilty (komunikace s dítětem uvězněným v autě uprostřed válečné vřavy skrze perspektivu personálu tísňové linky) a po emocionální pro změnu United 93 (sugestivní svědecká výpověď o zoufalém boji za záchranu nevinného života s tragickým vyústěním).

Z pohledu produkčních hodnot jde o hodně komorní záležitost (prakticky celý film se odehrává na ploše pár místností s hrstkou postav a cokoliv mimo tento rámec se děje jen zprostředkovaně), ale kombinace výborně hrajícího castingu, dokumentárně "rozklepané" ruční kamery, důsledně minimalistického OST (převážná část film se obejde bez hudební doprovodu) a prolínání archivních nahrávek, pořízených během skutečné komunikace, s natočenými scénami (super nápad spojit reálné záběry z mobilního telefonu s hranou scénou), dodávají filmu neobyčejně realistickou atmosféru.

To hlavní ovšem přichází po obsahové stránce. Tvůrci nedlouho po začátku filmu dokážou chytit diváka pod krkem a po zbytek stopáže pomalu zesilovat sevření skrze jednotlivé epizody psychologického teroru (naléhavé prosby o pomoc, pracovní stres v konfliktní situaci, vyhrocené vztahy mezi pracovníky, absurdní byrokracie, prchavé okamžiky naděje, záchranná mise), aby jej v mrazivé koncovce s reálnými záběry na místě události emočně dokonale semleli. Nakolik jde o záměr složit epitaf titulní postavě a nakolik jen upoutat pozornost netuším, ale na pudové úrovni to funguje dokonale.