Backrooms: Everything Must Go Edition 6/10

V kinoverzi na mě Parsons navzdory všeobecnému nadšení moc velký dojem neudělal, ale vzhledem k úctyhodným tržbám jeho debutu a snaze studia se svést na aktuální vlně zájmu skrze další obsahový přídavek jsem se mu, jakožto fanoušek prodloužených verzí, rozhodl dát ještě jednu šanci. Aby se následně ukázalo, že jsem se nemusel obtěžovat, protože prodloužený sestřih tady znamená kinoverze plus čtvrthodinový přílepek po konci závěrečných titulků:-).

To by samo o sobě nevadilo, pokud by Parsons využil příležitosti a dodatkovým materiálem napravil nějaké ty logické díry v ději filmu (třeba jak to, že výzkumný tým za třicet let podle všeho nepřišel na podstatu generování nekonečného prostoru, což se hlavní postavě podařilo za pár dnů pobytu:-)?) a nebo ještě lépe se hlouběji ponořil do budování world-buildingu (příčina nedokonalé replikace reality, existence dalších monster, celý smysl téhle alternativní dimenze, atd.).

Což se ovšem nestalo a namísto toho se dlouhé minuty nepochopitelně bezobsažně zkoumají parametry jakési prodejní cedule, aby se na konci "archivního videozáznamu" zcela dle očekávání ukázal na okamžik starý známý pirátský bubák a tím to celé skončilo. Tomu říkám dokonale promarněný potenciál. Hromada sequelů je samozřejmě nevyhnutelná, takže nezbývá než doufat, že v dalších filmech Parsons a spol. předvede podstatně více invence nad rámec základního nápadu.

The Rock

Pamatuji si na to, jako by to bylo včera. Po Bad Boys panovalo očekávání, zda Bay definitivně prokáže svůj režijní talent nebo se ukáže, že povedený debut byl jen náhoda/štěstí. Až takovou nekompromisní pecku ovšem očekával málokdo. A ani třicet let od premiéry se na tehdejším dojmu po odchodu z kina nic nezměnilo (nedávno osobně odzkoušeno:-)) a Bayův druhý režijní kousek je i po takové době prvotřídní žánrová podívaná a s přehledem nejlepší film v jeho kariéře.

Bayův dravý režijní styl a cit pro audiovizuální finesy se tady dokonale skloubil s nápaditým narativem, který navzdory nálepce "Die Hard v Alcatrazu" obsahuje na poměry žánru překvapivé množství originálních nápadů (hlavní postava je kancelářská krysa, záporák je čestný voják pokoušející se odčinit nespravedlnost) a osvěžujících změn syžetu (absurdní premisa s vysláním špióna na odpočinku do akce je filmově-logicky detailně zdůvodněna, což je poučka, se kterou si pisálkové hollywoodských blockbusterů málokdy lámou hlavu, stejně tak přímočaře představit/definovat jednotlivé charaktery během pár minut pomocí rychlé akční sekvence je dovednost, která se u nich postupem času jaksi vytratila).

A to vše za doprovodu typově ideálně vybraného castingu (Cage a zejména Connery s frajerským příčeskem s Harrisem jsou trefou do středu terče), špičkových produkčních hodnot a v neposlední řadě geniálního (stoprocentně epického/ heroického:-)) OST trojice Zimmer, Glennie-Smith a Gregson-Williams, čehož výsledkem je ohňostroj efektně natočené akce (parafráze Indyho důlní honičky je top), bleskurychlého tempa (expozice je odbyta v úvodní čtvrthodině), hlášek, vojenské cti, stylových zpomalovaček, humoru a nepostradatelného vojenského patosu a kultovní klasika žánru k tomu.

By Any Means

"Co je to tady za hnusnou máničku? Myslíš bratra Wahlberga:-)?" Podle premisy jsem se těšil na duchovního nástupce Mississippi Burning, ale podle traileru to spíše vypadá na nějakou retro buddy akční žánrovku než kombinaci historického dramatu a krimi thrilleru. Pokud trailer neklame tělem, tak je to škoda, protože tohle téma (starý dobrý jih, na kterém je životu nebezpečno pro každého s nesprávným rodokmenem bez ohledu na to, zda nosí odznak), skutečná kauza i pozadí tehdejšího bratříčkování federálů s mafiány v duchu pořekadla "účel světí prostředky" by si zasloužilo serióznější ponor.

Motor City 6/10

Našlapaný celovečerní retro videoklip odehrávající se ve stylových sedmdesátkových kulisách města motorů a zločinu,  plný dobových vypalovaček a proložený akčními vsuvkami s občasným výskytem mluveného slova? A navíc v hlavní roli sympaťák Ritchson v herecké poloze, ve které mu to sluší nejlépe (a totiž rozdávání pěstí na potkání)? Tenhle pitch se Hollywoodem potuloval mnoho let a prošel rukama nespočtu lidí, než skončil u Ponciroliho a není těžké odhadnout proč.

Pár podobných pokusů, založených od začátku do konce na poučce "show, don't tell", se už v minulosti objevilo a skoro pokaždé to skončilo stejně. Bez mluveného slova nelze plnohodnotně vyprávět komplexní děj a tak tvůrcům nezbývá než se uchýlit k jednoduchým příběhovým linkám s archetypálními postavami, v tomto případě klišovité historce o lásce, zradě a pomstě, kterou se tady tvůrci pokoušejí oživit alespoň nechronologickou strukturou vyprávění a osvědčenou dramaturgickou berličkou s rozpůlením finále na dvě scény a vložením první části do úvodu filmu pro rozehřátí publika.

Dobrovolné tvůrčí omezení v podobě vypravěčského minimalismu (děj se posouvá vpřed obrazem, zvukem a hudebním doprovodem, dialogy jsou přítomny téměř výhradně ve formě pouhých replik na pozadí, což v některých scénách skvěle funguje, zatímco v jiných působí nepřirozeně až násilně) se ovšem podepisuje jak na práci s postavami (jednorozměrné figurky bez charakteru), tak samotným narativem (absence dramatu nebo emocí je maskována spoustou zpomalovaček). Stejně tak stran akce nejde o nic přelomového (za zmínku stojí jen nápaditý útěk z vězení a obstojná potyčka ve výtahu).

Casting je fajn (hromotluk Ritchson se slušivým máničkovským sestřihem, Foster opět ve správně slizkém záporáckém režimu, sexy full metal gangster bitch Woodley je bohužel zredukována do role pouhého MacGuffina a nedostane v ději příliš prostoru), taktéž sedmdesátková atmosféra skrze retro výpravu a kostýmy se povedla, ovšem nejlépe z toho všeho vychází nepřekvapivě úderný OST (kudos za výběr méně známých songů). Jako pár minutový kraťas by to fungovalo lépe.

Her Private Hell 4/10

Refn i ve svém nejnovějším počinu dostál své pověsti tvůrce s osobitým režijním rukopisem, bohužel naleštěná forma si tady podává ruce se zaostávajícím anebo rovnou (polo)prázdným obsahem, protože tenhle žánrový a tematicky mišmaš (rodinné drama s prvky thrilleru, sci-fi a hororu a do toho jakuza, film ve filmu, japonský folklór, psychedelický trip napříč časem a prostorem, daddy/stepmom issues, alegorie na očistec/peklo a pár dalších věcí) se mu rozpadl pod rukama.

Pochválit lze solidně hrající casting v čele se sympatickou Thatcher (po Hereticu a Companionu tady znovu prokazuje svůj herecký talent), povedenou výpravu, kombinující luxusní interiéry s přiznaně papundeklovými kulisami, v pár scénách se vyskytující stylový/efektní audiovizuální nápad a především překvapivě melodicky výrazný OST, který se stará o příjemně tajemnou náladu, což dodává filmu zajímavě neurčitou (místy až snovou) atmosféru přesně na pomezí reality a fantazie.

Tohle všechno je ovšem pohřbeno pod nánosem pomalým tempem se odvíjejícího do sebe zacykleného děje o všem a ve výsledku o ničem, ve kterém se prolíná dvojice příběhových linek (z nichž retrospektivní je zajímavá alespoň přítomností akční složky), složená ze série podivných/bizarních/absurdních scén nahodile seřazených za sebou. Nepříliš podnětný a místy vyloženě nudný narativ nenabízí nic navíc vyjma jistoty, že interpretaci diváka je ponecháno volné pole působnosti, protože v každé další minutě filmu se může stát úplně cokoliv bez ohledu na logiku, pravděpodobnost a fyzikální zákony.

Harry Potter And The Philosopher's Stone

V době premiéry jsem se už nepočítal mezi "dětskou" cílovku a epická fantasy konkurence z Jacksonovy dílny svým prvním dílem nastavila laťku tak neuvěřitelně vysoko (už jen z prologu mám dodnes zimomriavky:-)), že jsem tenhle Columbusův pokus nastartovat novou filmovou ságu vnímal jako pěkně vypadající a precizně natočený "film na klíč" s prkenným Radcliffem v hlavní roli (Osment nebo Fanning byli v přibližně té samé době a věku herecky někde úplně jinde). Na milost jsem tuhle sérii vzal (nepřekvapivě) až s Cuarónovým příspěvkem a od trojky dál s čestnou výjimkou vycpávkové sedmičky jsem si každý další díl užil, ale srdcovka se z toho (oproti LOTRovi day one) pro mě nikdy nestala.

Bez jedničky (a dvojky) by logicky nebyly další díly, takže důležitost filmu je nezpochybnitelná, ale kromě výborného castingu dospělých rolí s bezkonkurenčním poměrem počtu "ostrovních" hereckých hvězd na metr čtvereční, vynikajícího Williamsova OST a obecně špičkových produkčních hodnot (byť první LOTR s nižším rozpočtem i se započítáním dotáček vypadá přinejmenším dvakrát tak výpravně, o dalších dvou dílech ani nemluvě:-)) mě jako náhodného kolemjdoucího bez nostalgického/fanouškovského biasu nenapadá moc důvodů, proč se k jedničce (a dvojce) nějak významně často vracet. Herecky nezkušená ústřední trojice, záporák na jedno použití a děj zaměřený především na představení světa a postav.

---

Je to fakt hodně o tom, v jakém věku to člověk vidí. U "dětských" filmů pak speciálně. Já jsem v 2001 už vyhlížel plnoletost, ale vůbec jsem neznal jak LOTRa, tak HP (snad kromě pár fotek z natáčení FOTRa v Cinemě), takže by se dalo říct, že jsem byl nepopsaný list papíru.

Ale zatímco na LOTRa jsem se těšil paradoxně nikoliv kvůli předloze, ale protože jej točil Jackson (jehož Bad Taste a Braindead jsem zbožňoval), abych následně v kině pochopil ten obrovský hype:-) a později přečetl vše od Tolkiena co šlo, tak HP mě úplně a naprosto minul ("to je ten film pro děcka s totálně prkenným Radcliffem") a viděl jsem ho až dlouho poté na DVD, abych ten obrovský hype stále nechápal:-), natož abych něco od Rowling přečetl.

A bylo to čistě o tom, že jsem pro HP nebyl v tom "správném" věku a nemohl tak stárnout a dospívat s jeho hrdiny. Později s dalšími díly (právě proto, že hrdinové zestárli a zápletky "dospěly") to už bylo mnohem lepší. Na každý film se zpětně rád podívám (vlastně kecám, filler v podobě sedmičky znovu vidět nepotřebuji), ale "jiskra nepřeskočila", no. Kdyby to Rowling tehdy napsala jako teen ságu, tj. začínalo by se někdy na střední škole, tak by ze mě velice pravděpodobně jedna z věrných oveček byla:-).

The Birthday Party 5/10

V průběhu filmu hlavní postava prohlásí, že o ní byl natočený film, načež jiná postava reaguje tipem na Godfathera. Což je ze strany Jiméneze a spol. jednak docela povedený meta humor a jednak nezamýšlená palba do vlastních řad. Protože epickou životní fresku o mocenském vzestupu a pádu pohádkově bohatého rejdaře z předlohy zredukovali až do takové míry, jako by Coppola z Puzovy knihy natočil pouze úvodní svatební sekvenci a s pocitem dobře odvedené práce skončil.

Pár scénám nechybí zajímavě tajnosnubná atmosféra podpořená náladovým OST, což je dáno zejména tím, že značnou část stopáže není (minimálně pro neznalce předlohy) zřejmé, jakým směrem se bude děj filmu nad rámec žánrového ukotvení vztahovým dramatem ubírat, Dafoe neumí podat průměrný (natož nekvalitní) herecký výkon, tudíž nepřekvapí, že i v tomhle počinu hraje výborně a celé se to stihne odehrát v poměrně snesitelné stopáži. Tím ovšem veškerá pozitiva téhle "narozeninové" historky končí. Problémem totiž je, že je zabalena do nepříliš zajímavého (natož zábavného) děje.

Nějaká alespoň trochu dramaturgicky nosná linka se pořádně rozjede až po hodině čistého času a její vyústění je značně neuspokojivé (na "rozlučkový" partnerský rozhovor vůbec nedojde, takže jedinému podstatnějšímu tématu filmu chybí klimax), hlubší, respektive jakýkoliv, psychologický ponor do charakterů, motivací a minulosti postav neproběhne a hned několik vedlejších dějových linek (nastávající ex-manželka, služka/důvěrnice, nápadník z dětství, atd.) skončí v propadlišti dějin. Důsledkem toho všeho je, že drama a emoce fungují s notně proměnlivou účinností (ve většině scén sotva napůl).

Toy Story 5 8/10

Tahle značka představuje už třicet let výkladní skříň celé Pixarovské/Disneyho animované produkce a současně patří k nemnoha filmovým sériím, které si dokázaly udržet kvalitativní laťku neuvěřitelně vysoko a to bez ohledu na narůstající číslovku za názvem dalších pokračování (přičemž původní trilogie patří k absolutní špičce nejen na poli animáků). Pětka v tomhle obdivuhodném trendu naštěstí nadále pokračuje a přináší povedené (a při tom nenásilně poučné) skloubení starých i nových nápadů, dotýkajících se aktuálního společenského dění, aniž by se při tom zapomnělo na to podstatné.

A totiž pobavit a dojmout všechny diváky bez ohledu na pohlaví a věk, byť čtyřka a nyní pětka dokázala zacílit na divácká srdce přece jen o kousek nepřesněji, než se to podařilo nepřekonatelným prvním třem dílům. Přesto příběhová linka s klasickým motivem nedobrovolné výpravy některé z hraček do světa a uspořádání záchranné výpravy jejími soukmenovci se může opřít o pečlivé dávkování humoru, dramatu a emocí na pozadí osvědčených (smysl existence hraček, dospívání, síla přátelství) i aktuálních (závislost na digitální formě "zábavy", narušené sociální vazby, toxicita sociálních sítí) témat. 

Nepostradatelný výchovný apel tvůrci pojali s citem (nejrůznější digitální "hračky" nejsou prvoplánově vykreslené jako záporné postavy jen proto, že ve skutečném světě představuji jinou formu interakce, než kterou nabízejí fyzické hračky, ale jako šikovní pomocníci), obrazový i slovní humor srší nápady (s přehledem vede překvapení s leteckou přehlídkou:-)), všechny dojemné scény fungují na výbornou, produkční hodnoty jsou samozřejmě špičkové v čele se skvělou animací a stylovým audiovizuálem (některé plynulé jízdy virtuální kamery jsou top), casting odvádí kvalitní práci, díky čemuž se originální dabing povedl (byť na hlasovém projevu trojice Hanks, Allen a Cusack je v pár scénách patrný jejich pokročilý věk) a potitulkovka snad není jen vtipným pomrknutím tvůrců na fanoušky, ale nenápadné lákadlo na šestku. Zkrátka poctivý animák po všech stránkách, který zaslouženě plní pravidlo "každý další díl v tržbách překonal svého předchůdce".

The X-Files: I Want To Believe - Vrach Frankenshteyn

Druhý Carterův pokus prorazit se svým devadesátkovým seriálovým hitem na poli celovečerního filmu ve své době tvrdě narazil do zdi jak po stránce diváckých ohlasů, tak i utržených tržeb (a nutno dodat, že zcela zaslouženě). Po letech dostal Carter od studia kdovíproč (pochybuji, že by zrovna na tenhle počin kdokoliv se slzou v oku vzpomínal:-)) šanci se k filmu vrátit a novým sestřihem s novým podtitulem, který neznalým divákům předem vykecá i tu špetku tajemství, která se ve filmu skrývá, jej vylepšit. Povedlo se? Moc ne, respektive vůbec. Nedostatky přetrvaly a žádné nové přednosti nedorazily.

Dramaturgických změn oproti kinoverzi nebo pozdější DC verzi při uvedení filmu na video je naprosté minimum, tudíž největší problém zůstal nevyřešen. Historka s šíleným doktorem a experimenty na lidech by neobstála ani v samotném seriálu, ve kterém se podobných, kvalitou nesrovnatelně lepších nemytologických epizod z kategorie monster-of-the-week, najde nepočítaně a s poloviční stopáží. Obvyklé žánrové atributy (napětí, atmosféra, drama, emoce, klimax, atd.) nadále buď nefungují nebo zcela absentují, hlavní záporák nedostane příležitost se jakkoliv (charakter, motivace) ukázat, Pileggiho účast je zredukována na deus ex machina cameo vystoupení a vedlejší linka s dětským pacientem jen zbytečně odvádí pozornost. Tudíž i s novou verzí nadále platí, že poctivou práci tady odvedlo jen trio Duchovny, Anderson a Snow.

Practical Magic 2

Legacy sequel zrovna v případě téhle značky, jo? Impotence hollywoodských pisálků se očividně dostala do bodu, kdy se vytahují z hrobu a tučnými šeky pro hlavní herecké hvězdy oživují i polozapomenuté žánrové kousky, které ani ve své době moc slávy nezískaly (pravda, cílovka nejsem, přesto se mi nějak nechce věřit, že se z toho v průběhu let stala nějaká kultovní věc). Alespoň, že tohle nostalgické magické dostaveníčko po letech dostala na starost Bier, která ovládá řemeslo bez větších problémů. Nicméně kromě dvojice King a Pace (snad nebudou jen do počtu) toho není moc, na co se lze těšit.

Mutiny 6/10

Richet vyměnil Butlera za Stathama a z letadel přesedlal na lodě:-). Akčních béček postavených na osvědčeném konceptu "sám proti všem v uzavřeném prostoru" (tj. více či méně otrockých vykrádaček žánrové klasiky Die Hard) se v minulosti natočilo nepočítaně, přičemž loď jako dějiště likvidace záškodníků všemi možnými způsoby se v několika z nich už také objevila. Tentokrát si pobíhání po palubě vyzkoušel Statham a dopadlo to jako obvykle a totiž nenáročnou spotřebkou.

Po příběhové stránce film samozřejmě nedokáže ničím překvapit. Richet v průběhu děje jen postupně odškrtává všechny povinné ingredience žánru (hlavní postava postupuje palubu po palubě a při tom provádí důkladnou deratizaci škodné) a současně recykluje všechna obvyklá žánrová klišé (traumatická minulost, sidekick opačného pohlaví (bez titulu Playmate jako u konkurence), skupina rukojmích k zachránění, pirátské posily pro zvýšení bodycountu, zrádce ve vlastních řadách).

Stejně tak jednotlivé postavy ničím nevystupují z řady (v lepším případě jde o archetypy, v horším o jednoúčelové figurky k bleskovému odklizení). Na druhou stranu samotné akce sice není mnoho, ale řemeslným zpracováním jsou jednotlivé fyzické interakce na slušné úrovni (práce s kamerou a střihem i choreografie bitek a kaskadérské kousky odvádějí dobrou práci), díky kombinaci přímočarého děje a rozumné stopáže si film udržuje od začátku do konce svižné tempo a dvojice Statham svým charismatem a Wallis svou sympatičností dokážou mnohé nedostatky na papíře do velké míry vynahradit.

The Negotiator

Co dělat, když je člověk obviněn z vraždy, kterou nespáchal? Může se vydat na útěk a stát se uprchlíkem jako Ford. A nebo si může vzít rukojmí a stát se únoscem jako Jackson:-). Aneb staré dobré devadesátky nabízejí vedle nepřeberného množství kultovních klasik i spoustu skrytých žánrových klenotů, které ve své době více či méně (ať už divácky a nebo finančně) proletěly pod radarem a mezi nimi se na předních příčkách nachází tenhle Grayův "konverzační" kousek o poctivých a špinavých zástupcích zákona pod jednou střechou, který patří k nejlepším počinům v jeho filmografii (a v jistém smyslu je předskokanem temných policejních krimi thrillerů z Ayerovy dílny, které započaly peckou Training Day).

Na rozdíl od běžné žánrové produkce na obdobné téma, která se zpravidla nese v duchu přestřelek, honiček a výbuchů, Gray sází na skvělé herecké výkony celého castingu bez ohledu na velikost dané role, jemuž vévodí charismatický Jackson v hlavní roli, dlouhé dialogové výměny (s občasným výskytem měřítkem skromné akce), překvapivé zvraty a především na chytrost a to jak samotných postav, tak celého narativu o snaze hlavní postavy očistit své jméno a vypátrat zrádce ve vlastních řadách. Propracovaný, procedurálně pojatý, děj o vyšetřování korupce uvnitř policejních složek nestandardními prostředky, plný intrik, manipulací, paranoie a falešných stop, zanechává diváka převážnou část stopáže na pochybách, která postava na opačné straně barikády "jen dělá svou práci" a která jedná v zájmu skryté agendy, což funguje výborně.

Ghost In the Cell 6/10

"Tak tomu říkám (pořádně čvachtavá) festivalovka podle mého (krvelačného) gusta odkojeného Jacksonovými a Ramiho rannými hororovými kousky:-). Jestli to v podobném stylu bude pokračovat i dál, tak je tady zaděláno na další žánrovou lahůdku z tamní produkční dílny a pro změnu nikoliv z akčního, nýbrž hororového žánru." Tohle bezbřehé nadšení ovšem vydrželo jen úvodní pětiminutovku, zatímco po zbytek naštěstí vcelku rozumné stopáže se vracelo už jen s občasnými výskyty, které navíc neměly příliš dlouhého trvání. Velká škoda, tohle skončilo jako jedna velká promarněná příležitost.

Jakmile se totiž děj přesune do samotné věznice, namísto napínavé/atmosférické procedurální historky o likvidování nedobrovolných nájemníků tajemnou nadpřirozenou entitou, případně nekompromisní čistky v řadách obyvatel na obou stranách barikády, končící explicitně brutální/krvavou řezničinou, přichází na řadu sáhodlouhé konverzační scény, ve kterých se divák polovinu filmu seznamuje se skupinkou trestanců, specifickými vězeňskými pravidly a obecně životem za zdmi a mřížemi, načež většina zábavy při sledování spočívá v předlouhém čekání na to, až nelítostný bubák znovu udeří.

Což se sice párkrát stane a z pohledu jednotlivých fatalit doprovázených slušnou dávkou gore to je příjemná podívaná, nicméně vzhledem ke startovacím podmínkám (uzavřený prostor, vězeňské gangy, zkorumpované stráže, nedostatek prostředků, tj. všichni proti všem) tomu znatelně chybí větší tah na branku, ať už po stránce výraznějších postav, tempa, gradace děje, bodycountu nebo zapamatovatelných scén. Navíc tvůrci se zčistajasna ve druhé polovině filmu vypraví do komediálního žánru, přičemž některé scény se pohybují na hraně parodie, aniž by podobnou otočku dopředu avizovali, což působí spíše nepatřičně až rušivě než přínosně. Pochválit zaslouží několik efektních kamerových jízd a nápaditý OST, který náhlou změnou hudebního podkresu dokáže okamžitě navodit správnou (temnou/odlehčenou) náladu dané scény.

Young Washington 6/10

Andělské studio vešlo ve známost lacinými náboženskými agitkami, v poslední době se ovšem začíná zaměřovat i na více či méně mainstreamovou produkci. Jako je třeba tahle nízkonákladová variace na Emmerichova Patriota a Mannova The Last of the Mohicans najednou. A světe div se, kupodivu to neskončilo filmovou katastrofou (natáčet podobný typ filmu s takhle nuzným rozpočtem zpravidla není moc dobrý nápad), ale v rámci možností nečekaně solidní kostýmní žánrovkou.

Na zmíněné epické historické/válečné dramata tenhle snaživý pokus samozřejmě nemá ani omylem, přesto dokáže v několika ohledech příjemně překvapit. Výprava a kostýmy odvádějí poctivou práci, výběr lokací (zejména "nedotčené přírody" v úvodu filmu) se taktéž povedl, patos se dávkuje tak akorát, s prvoplánovou politickou agitkou se to naštěstí nepřehání (víceméně po ní není ani památky) a casting podává slušné herecké výkony (Franklyn-Miller hlavní roli zvládá bez větších problémů, Serkis i na omezeném prostoru dokáže zaujmout a Kingsley se jako obvykle zastaví jen na otočku).

Akce řemeslným zpracováním sice neohromí (nedostatek peněz na kvalitnější choreografii, kaskadérské kousky a práci s kamerou a střihem se maskuje skromnějším měřítkem davových/bitevních scén a rádoby efektními zpomalovačkami), nicméně s počtem fyzických interakcí s nepřítelem se nijak zvlášť nešetří. O to větší škoda je, že o názorech, postojích a způsobech formování charakteru otce zakladatele země svobody (kromě informace, že je motivován svými ambicemi a vojenskými neúspěchy) toho neznalý divák v průběhu děje moc nezjistí a zbytečně přestřelená stopáž (kdyby se z děje vyhodili dětský prolog a celá romantická linka, tak by se vůbec nic nestalo) se podepisuje na průběžně kolísavém tempu.

Crawlers

Páni, další animal horor jak jinak než s pavouky (buď jsou to žraloci nebo krokodýli/aligátoři a nebo pavouci:-)) a navíc odehrávající se v nějakém hermeticky uzavřeném baráku (skoro to vypadá, jako by se někdo napřed podíval na REC a poté na Infested a pak dostal geniální nápad na originální žánrovku:-)), to tady už dlouho nebylo. Nicméně podle traileru to nevypadá na nějaký předem ztracený případ (tj. na první pohled zoufalý pokus), tak snad to vyfasuje eRkový rating a vyklube se z toho neurážející žánrová spotřebka. Už kvůli Lutz, která má po vystoupení v bikini armoru co napravovat:-).

The Invite 8/10

O čtyřech postavách, třech místnostech, dvou pozvánkách a jedné neformální společenské události mezi sousedy. Aneb komorní konverzačka na téma hutné psychologické drama dovedně maskované za odlehčenou vztahovou komedii s notně černohumornými podtóny. Jinými slovy sice až na třetí pokus, ale konečně Wilde se svým režijním kouskem jen těsně neminula cíl, ale rovnou se trefila přímo do středu terče, byť tentokrát nejde o původní počin, ale předělávku pár let starého filmu (originál jsem neviděl, což po tomhle parádním žánrovém představení budu muset urychleně napravit).

Wilde se v téhle psychologická studii rozpadu jednoho partnerského vztahu v přímém přenosu může opřít hned o několik věcí současně a všechny z nich se podílí na dynamické atmosféře filmu. Jednak sympatické castingové kvarteto podává bez výjimky vynikající herecké výkony (typově se všechny role podařilo obsadit dokonale v čele s Rogenem, který trousí skvělé trefné/úderné sarkastické hlášky jako na běžícím páse:-)). Jednak pohotové (častokrát bleskurychlé) dialogové výměny s naprostou lehkostí střídají témata spojená s manželskou krizí (od výčitek, přes tajemství, až po potlačované touhy), tempo, náladu právě probíhající scény a z toho plynoucí divácké emoce, které se pohybují jako na horské dráze.

A v neposlední řadě postupné dávkování vtipných, černohumorných, absurdních (občas malinko bizarních) a dramaticky vyhrocených (místy až teatrálně pojatých) situací v průběhu téhle svérázné manželské terapie v praxi je téměř dokonalé (všichni obvyklí podezřelí typu toxicity, frustrace, trapnosti a kostlivců ve skříni jsou samozřejmě přítomni), na čemž mají zásadní podíl naprosto plynulé žánrové přechody z komedie do tragikomedie, z romance do dramatu a zase zpátky (a to dokonce v rámci jedné scény), aniž by to působilo rušivě nebo nuceně za doprovodu melodicky dominantního, přesto výborně atmosférického OST. Načež o emocionálně satisfakční diváckou katarzi se postará intimní finále, ve kterém se ústřední dvojice dočká úlevného vysvobození z nefunkčního vztahu skrze neochotnou akceptaci skutečného stavu věci.

Short Circuit

Paměť už trochu vynechává, takže už si nepamatuji, zda jsem dříve viděl RoboCopa nebo jeho baby předskokana (spíše to byl plecháč od Verhoevena, protože stran filmových robotů u mě celý život jasně vede ED-209:-) - obecně jsem to měl ve formativních devadesátkách naopak než moje okolí, tj. jako první se ke mně dostaly "nepřístupné" fláky a až později dětské/rodinné podívané), ale ze všech těch osmdesátkových variací na šablonu "hodný cizinec je na útěku před zlou vládou/společností/whatever", které se vyrojily po Spielbergově super úspěšném majstrštyku, tohle dobrodružství určitě patří k jedněm z nejlepších a při každém sledování jsem se dobře bavil, byť naposledy někdy v těch devadesátkách:-).

A to hlavně díky sympatickým postavám (škoda, že Guttenberg i Sheedy po skončení 80s víceméně zmizeli z povědomí) v čele samozřejmě s přátelským robotickým parťákem, u něhož jako technický hračička musím pochválit Meadův tradičně nápaditý filmový design (vzdálení příbuzní T-1 a WALL-E souhlasí:-)) a zručnou interakci robota s lidskými postavami na place, sice přímočaré, ale funkční příběhové lince, staré dobré atmosféře 80s a v neposlední řadě spoustě obrazového i slovního humoru, podpořeného povedeným dabingem. Sice jde jen o kopírku Spielbergovy klasiky s robotem namísto mimozemšťana, ale i kopírovat se musí umět, aby to splnilo svůj účel (pobavit diváka) a Badham tady prokazuje, že umí.

Minions & Monsters 6/10

Otravní/roztomilí (podle vkusu každého soudruha:-)) žvatlaví nemotorové s vizáží žlutých bonbónů nejmenované značky v montérkách při nekonečném hledání arci-padoucha, kterému by mohli věrně sloužit, náhodou prorazí a později se úspěšně uchytí ve filmovém průmyslu během zlatého věku Hollywoodu, což je doprovázeno vtipným parodováním legendárních grotesek z němé éry, nápaditým citováním slavných scén z ještě slavnějších filmových klasik a zábavnými dobovými referencemi na kdeco/kdekoho v hollywoodské továrně na sny se spoustou obrazového/slovního humoru:-).

A celé to podezřele připomíná oslavu/poctu kinematografii, kterou Chazelle předvedl v Babylonu (včetně opulentních večírků se slony a humorných trampot hereckých hvězd nepřipravených na nástup zvuku:-)), v animované podobě a co je důležitější, skvěle to funguje. Tohle všechno je bohužel jen expozice, která trvá přibližně úvodní půlhodinu, načež tvůrci ve zbytku filmu na podobný hravý přístup kdovíproč víceméně zcela rezignují a dál pokračují tím nejméně zajímavým způsobem. A totiž nepříliš objevnou a především nepříliš zábavnou historkou o záchraně města andělů před monstry.

Tahle příběhová otočka sice splňuje všechny požadavky, které na podobnou animovanou podívanou klade její cílovka v podobě nejmladšího publika, tzn. je to barevné, hlasité, svižné a pořád se něco (zpravidla více či méně žertovného nebo bolestivého) někomu děje, ale postrádá to originalitu/nápaditost/překvapení i silnější drama a emoce. Navíc s designem i množstvím monster a vedlejší linkou s mimozemským robotem a mezidruhovou romancí si šlo vyhrát podstatně více, o osvědčeném konceptu filmu ve filmu a finální bitvě ani nemluvě. Film zachraňuje jen skvělá expozice a rozumná stopáž.

Affection 5/10

Hlavní postava se po tragické nehodě, při které utrpěla traumatickou ztrátu paměti, uchýlí se svou rodinou na odlehlý statek, aby se pokusila si vzpomenout na své bližní a celý svůj předchozí život. Menší zádrhel spočívá v tom, že tragická nehoda nebyla tak úplně nehoda a nahodilé útržky vzpomínek odhalují zcela jinou identitu její osobnosti, než o které ji přesvědčuje její staronový starostlivý manžel. Načež začne pátrat po tom, jak se věci mají, aby zjistila "šokující" pravdu.

Podobných historek na totožné téma se už v minulosti natočilo nepočítaně a prakticky pokaždé šlo jen o to, zda se tvůrci rozhodli vsadit na psychologický thriller víceméně ukotvený v realitě (falešná "rodina", záměrně potlačené vzpomínky, schizofrenní rozdvojená osobnost, atp.) a nebo popustili uzdu své fantazii a v průběhu filmu přesedlali do žánru sci-fi (klonování dna, přenosy vědomí, virtuální realita, atp.), aby v závěru samozřejmě došlo na nějaký "překvapivý" plot twist.

Debutant Meza to vyřešil metodou chytré horákyně a vydal se oběma směry, což by samo o sobě vůbec nevadilo, právě naopak, protože by divák dostal balíček dva v jednom. Problémem ovšem je, že ani v jedné dramaturgické poloze není schopen přijít s čímkoliv novým/jiným/nečekaným, čím by se odlišil od početného zástupu žánrových předchůdců. Čehož důsledkem je, že atmosféra funguje se střídavým účinkem, napětí se dostavuje v notně umírněné dávce jen ve finále a na explicity je potřeba rovnou zapomenout. Jediné světlo na konci tunelu představuje slušně hrající Rothe a střídmá stopáž.

Decibel 3/10

Nejvíc jsem si užil mind fuck plot twist na konci, ve kterém se ukáže, že ultra nudný děj, extra utahané tempo, laciné produkční hodnoty, nesmyslně se chovající postavy, herecké výkony z kategorie ochotnického představení a celá absurdní historka se skládáním hudby umělou inteligencí, která potřebuje naplnit velký jazykový model daty z mysli, hlasivek a zápisníku hlavní postavy, je jen neobyčejně rafinovaná zástěrka a jak jsem celou stopáž správně předpokládal z prkenného herectví Estes, majitelka nahrávacího studia je ve skutečnosti android a celý film se odehrává ve virtuální realitě po roboapkalypse, ve které umělá inteligence uvěznila přeživší zbytky lidstva. A jo vlastně, nic z toho se ve filmu bohužel nestane a celé je to přesně tak nudné, jak se to od prvních minut tváří, až do úplného konce. Škoda, tak nic, no.