Těžko soudit, jak se na výsledku podepsala problémová produkce (režisérská střídačka za Bettinelli-Olpina a Gilletta a posléze i Landona, castingové odchody Ortegy i Barrery a s tím související mohutné přepisování scénáře a prakticky kompletní restart celého projektu), ale vysokou kvalitativní laťku nastolenou originálem, která s narůstající číslovkou za názvem nijak zásadně nepoklesla (snad jen trojka měla významně nakročeno), se tentokrát udržet nepodařilo. Sedmička postrádá pevnější a současně vynalézavější uchopení, což se ve filmu projevuje hned na několika frontách současně.
Williamson sází na jistotu a servíruje všechny povinné ingredience značky (úvodní "telefonická" představovačka nového záškodníka, whodunnit dějová linka s tipovačkou skutečné identity maskovaného zabijáka, přiznaná hra s postavami i divákem skrze dodržování nebo naopak porušování pravidel žánru, "překvapivý" finálový plot twist, fyzicky intenzivní konfrontace s tajemným bubákem a nepostradatelný hlas Jacksona v doprovodu meta nadstavby, fan service obsahu (původní casting) a popkulturních odkazů na celou sérii, žánr i filmovou produkci obecně) i samotného žánru (explicitní fatality, lekačky a mohutná dávka gore), ale oproti předchozím dílům tady všechno funguje tak nějak na autopilota.
Chybí tomu větší tah na branku stran tempa, gradace děje, slasherových hrátek, finále i pointy. Fanoušek nerezové oceli a zkoumání lidské anatomie zevnitř sice opět dostává pořádně do těla a jednotlivé killy mají v kategorii "krvavé brutality" splněno, ale v případě bodycountu se oproti minule ubralo a příprava každého vražedného aktu postrádá jak nápaditost z pohledu situací/lokací, ve kterých se postavy ocitají/nacházejí, tak rafinovanost v rámci diváckých znalostí žánru a očekávání dalšího vývoje děje (lekačky jsou jedna velká rutina). Jediný mírně sofistikovanější střet v celém filmu je hra na schovávanou za zdí a ani tahle epizoda stran napětí, atmosféry nebo akce neohromí (navíc byla vykecána už v traileru).
Spousta dialogových scén s vysvětlovačkami a vztahovými peripetiemi jen zdržuje děj a zpomaluje tempo, se zábavnými meta referencemi se nečekaně šetří, humor je na tom podobně (vtípek s fotkou Spelling se ovšem povedl:-)), cameo hostovačky propálily úniky z natáčení, takže žádné překvapení se ani v tomhle ohledu nekonalo a pak je tady samotné finále, které se potýká se značným rezervami. Motivace k rozpoutání dalšího gorefestu působí naprosto vyumělkovaně, Cox je odsunuta na vedlejší kolej, příležitost něčím oživit mytologii série zůstala nevyužita (velká škoda, že Psycho linka z předchozích dílů po škatulatech v zákulisí nikdy nedojde naplnění) a závěrečné zúčtování s Ghostfacem je trestuhodně odbyté. Snad se v osmičce ukáže, že tenhle propad formy byla jen dočasná záležitost a nikoliv začátek konce celé značky.