Po nevzrušivém traileru vzbuzoval pochybnosti už samotný výběr téhle konkrétní Springsteenovy životní/kariérní etapy a samotný film veškeré obavy jen potvrdil, protože za celou stopáž se v něm nestane vůbec nic, co by podnítilo nějaké výraznější drama nebo emoce, o nějaké po herecké/hudební stránce strhující scéně ani nemluvě. Příběhová linka se soustředí na sled průběžně se opakujících scén, ve kterých se skrze flashbacky hlavní postava vrací do traumatického dětství (obligátní daddy issues), utápí se v depresi a při tom skládá a nahrává písně ve studiu a řeší vztahové problémy.
Myšlenkové pochody a mentální rozpoložení hlavní postavy jsou divákovi polopaticky vysvětleny skrze monology vedlejší postavy, samotné skladby a hudební vystoupení jsou v ději jen do počtu (přesto je krátká nahrávací seance s mistrovým největším hitem nejlepší scénou filmu), romantická vztahovka vlastně nikam nevede a závěrečná rodinná usmiřovačka je sice dojemná, ale to je tak vše. Čehož důsledkem je, že to nejintenzivnější, co se ve filmu ukáže, jsou technické problémy, jak z demo nahrávky, pořízené v polních podmínkách, udělat stejně znějící master, což je zajímavá zákulisní epizoda, ale zase ne natolik, aby utáhla celý film. White v hlavní roli podává přesvědčivý herecký i pěvecký výkon a Strong je výborný jako vždy (škoda, že Graham nemá ve filmu více prostoru), zbytek filmu se ovšem potýká s rezervami na všech frontách.