Těžko soudit, zda to celé měla být částečně feel-good dramedy, částečně pocta hollywoodským klasikám ze starých dobrých časů a částečně sociologická sonda do života člověka, který má zdánlivě všechno, ale ve skutečnosti nemá nic (kromě iluzorního světa pohyblivých obrázků), ale do funkčního celku se to Baumbachovi skloubit nepodařilo. Přitom to začíná věru slibně. Úvodní jednozáběrovka s pohledem do zákulisí natáčení dává naději, že se Baumbach pokusí napodobit příběhovou mozaiku a milostný dopis filmařině, jako to před pár lety dokázal kolega Chazelle v Babylonu. Leč poměrně záhy se ukáže, že Baumbach sleduje o poznání méně nápaditý/stylový/zábavný směr.
Nepříliš zajímavá a místy vyloženě nudná příběhová linka dokáže překvapit jak nenadálými dějovými odbočkami (celá mezihra ve vlaku působí, jako by sem doputovala z úplně jiného filmu), tak klišovitými zkratkami, míchajícími realitu s představami/vzpomínkami, tak i několika wtf scénami (honička se zlodějem, posezení u kávičky, festivalový showreel s meta prostřihy na reálné filmy hlavní herecké hvězdy a závěrečný pozdrav do kamery), u kterých není příliš jasné, zda jde o přiznanou nadsázku nebo jsou myšleny zcela vážně. Vedlejší postavy přicházejí a zase odcházejí, konverzace sestávají převážně ze vzájemného překřikování, přičemž většina dialogových výměn není chytrá, vtipná ani dojemná, tempo je pozvolné a stopáž rozmáchlá. Někdo hraje slušně (Clooney), někdo skvěle (Sandler, Dern), ale vlastně nemá pořádně co.