Po příběhové stránce se Besson naštěstí drží původního textu pouze rámcově (takže je divák ušetřen po kdovíkolikáté sledovat to samé) a přidává do filmu spoustu (mnohdy neobvyklých) dějových zákrut (retrospektivní vsuvka s hledáním ztracené lásky během uplynulých věků), díky čemuž dokáže diváka v průběhu vyprávění konstantně držet v očekávání věcí příštích, případně jej rovnou překvapovat, s čímž souvisí hned několik nečekaně stylových scén (taneční číslo na zámku, taneční číslo v klášteře, akčně epické a současně romanticky komorní finále).
S čímž pro změnu souvisí výborná romanticko-gotická atmosféra, na které se podílí jak parádní (tradičně rozverně-ponurý) OST od Elfmana, tak nadstandardní produkční hodnoty (výprava a kostýmy odvádějí vynikající práci, nechybějí velké davové/bitevní scény, působivé přírodní lokace, ani sympatické praktické efekty - staletý make-up ikonického upířího protagonisty se povedl). Největší překvapení ovšem skýtá Jones v hlavní roli, který hlavní postavu opatřil nezvykle velkou dávkou charismatu a osobního kouzla (Waltz je skvělý jako vždy, byť se pomalu ale jistě začíná vykrádat).