Larraín tady jako přes kopírák opakuje stejné chyby z předchozí návštěvy jak prezidentského páru, tak královské rodiny. Ze všech možných situací a životních osudů skutečné operní divy dává přednost fiktivní historce, ve které se realita míchá s halucinacemi. Problémem je, že v průběhu filmu divák nedostane příliš příležitostí se hlavní postavě dostat pod kůži. O jejím vztahu se sestrou a manželem se divák nedozví vůbec nic, z problematického partnerství se slavným loďařským magnátem se v ději objevují jen střípky (obrovsky promarněná příležitost, už kvůli přesvědčivému Bilginerovi v roli excentrického miliardáře:-)) a stejně tak je tomu i s celou její profesionální kariérou.
Namísto toho je divák nucen sledovat mozaiku scén, sestávajících ze vzpomínání na zašlou slávu, odcházení ze scény i ze života, bilancování kariérních i životních ne/úspěchů, dobromyslného peskování věrného služebnictva, nesmyslného stěhování klavíru sem a tam, fiktivních rozhovorů s reportérem, zkoušek zpěvu a pokusů o comeback (nebo co vlastně?) a pár (osvěžujících) černobílých flashbacků, ze kterých jako jediných v celém filmu na diváka proudí nějaké emoce. To vše plynoucí v opravdu pomalém tempu v úmorné dvouhodinové stopáži a bez jakékoliv dramatické katarze v závěru, která by uplynulému (nepříliš podnětnému) ději dodala alespoň zdání nějaké přidané hodnoty.
Celý casting podává výborné herecké výkony v čele se samotnou Jolie (byť sem tam je při operních áriích poznat, že jen otevírá ústa na cizí playback), jednotlivé hudební/pěvecké vsuvky jsou působivé (aby ne, vzhledem ke zdrojovému materiálu:-)) a produkční hodnoty taktéž nedělají filmu žádnou ostudu (výprava, kostýmy, kamera a OST odvádějí slušnou práci), ale co je to všechno platné, když jako celek to moc dobře nefunguje (tak jako minule a předminule).