Tři mušketýři letošního roku jsou Coppola, Costner a Phillips (čtvrtým do party je bohužel Miller, který dojel na nezájem publika (strong female charactery v dnešní době už v kinech nikoho nezajímají, tyhle genderové žánrovky se přesunuly na stream a obávám se, že Ballerina to napřesrok znovu dokáže), stejně jako oni, ale na rozdíl od nich dodal kvalitní film). Snyder už pár let dokazuje, že absolutní tvůrčí svoboda není pokaždé zase taková výhra a studiový dohled (pokud se nedotáhne do nezdravého extrému) má v hollywoodských produkcích svoje opodstatnění. Na rozdíl od zmíněných výtečníků (Millera nepočítám, viz výše) ovšem pochopil, že když netočíš pro masového (konzervativního) diváka, tak diváka do kin po masách nedostaneš a vychytrale se přesunul na stream, kde se budget/box office ratio zjišťuje obtížně.
Coppola, Costner a Phillips to zkusili, šli si za svou vizí (jinými slovy vydali se proti zdi), utrhli se při tom ze řetězu a protože ne každý je další Cameron, tak podle toho taky dopadli. Megalopolis je myšlenkový i dějový mišmaš (chudák Driver - tři propadáky v řadě a to ještě může být rád, že White Noise dělal pro Netflix), který zaujme jen festivalové hujery. Horizon je unylá expozice zbytečně natažená na tři hodiny (dvojka je podle festivalových ohlasů nepřekvapivě úplně totéž, takže to s ní finančně dopadne úplně stejně, tedy pokud ji nějaký naivní kravaťák vůbec pustí do kin). Joker je tvůrčí exhibice přešlapující na místě (jako fuck off studiu to je numero uno, ale to je tak vše, přitom stačilo do playlistu zařadit sedmdesátkové/osmdesátkové klasiky a bylo by vystaráno, viz ohlas scény na schodech s Glitterem na pozadí v jedničce). Všechno ruská ruleta s divákem, kterou s ním tvůrci hrají tak dlouho (Coppola 140 minut, Costner 180, Phillips 140 - další nepěkný zlozvyk současné blockbusterové produkce, ale to je na jinou debatu), dokud nezazní výstřel:-).