Problém nespočívá ve statické kameře a jedné lokaci (podobným způsobem jsou od nepaměti natáčeny epizody sitcomů), ale v pojetí samotného příběhu a vykreslení jednotlivých postav. Namísto toho, aby se Zemeckis a spol. soustředili na "partnerské/rodičovské etudy" několika generací jedné rodiny (aneb stačilo natočit kopírku seriálového kultu The Wonder Years a úspěch by byl předem zaručen), věnují nemalou část stopáže nepodstatným dějovým odbočkám (od dinosaurů, přes indiány, až po revolucionáře), které jen odvádějí divákovou pozornost a zaplňují film dalšími zbytečnými postavami. Nechronologická struktura vyprávění pak do děje vnáší ještě větší míru chaosu.
K postavám si divák po celý děj nevybuduje žádný vztah, protože se v jednom pokoji jen střídají jako na běžícím páse a z jejich života divák sleduje pouhé pár minutové střípky, tudíž o jejich motivacích, charakteru nebo vztazích se nedozví téměř nic. Do toho Zemeckis plete podivné společenské konotace (dopady pandemie nebo příručka "jak se nenechat zastřelit při dopravní kontrole, když nemám správnou barvu pleti"). Film se tak rozpadá na nezajímavou a místy nudnou časosběrnou mozaiku náhodných scén, která v závěru bohužel nepřekvapí žádným plot twistem (typu dům stojí na indiánském pohřebišti, z čehož by vyplynuly nějaké zábavné konsekvence:-)), který by uplynulou stopáž ospravedlnil.
Dávku emocí se Zemeckisovi podaří z diváka vymáčknout až v posledních pár minutách filmu, kdy se kamera ze své statické pozice konečně vydá na výlet a stavidla melodramatu se otevřou naplno. Na konto de-agingu Hankse a Wright lze prohlásit, že dopadl (jak naznačoval už trailer) poněkud rozporuplně (kombinace omlazených tváří a neomlazených hlasů působí přinejlepším nesourodě). Pochválit tak lze jen slušně hrající casting, sem tam nápadité střihové přechody s rámováním obrazu v obraze, příjemný OST z rukou Silvestriho a rozumnou stopáž (přesto jsem časomíru v průběhu sledování filmu kontroloval v pravidelných intervalech). Což je s ohledem na lidi před i za kamerou nemalé zklamání.