První kompletně anglicky mluvený Östlundův film je zahájen krátkým prologem z prostředí profesionálního modelingu, během něhož dojde řeč, mimo jiné, na titulní geometrický útvar a vysvětlení jeho smyslu a který na malé ploše svou výmluvnou zkratkou o povrchnosti, konformismu, mamonu a oportunismu navodí u diváka patřičnou náladu pro nadcházející události, kterých bude svědkem. Poté již následuje samotná hlavní příběhová linka v podobě tříaktové struktury děje, která Östlundovi dovoluje postupně střídat perspektivu a nahlížet na sociálně kritická témata typu genderových a třídních rolí, zkoumání nejrůznějších politických směrů, případně názorových stereotypů a společenského postavení bohatých a chudých, od jednotlivců až po celé skupiny.
Jednoznačný vrchol celého filmu a Östlundovy snahy o vykreslení, jak tragikomický je celý hodnotový konstrukt současného civilizovaného světa, založený na penězích a požitkářství a jak lehce se mohou, do té doby neotřesitelné, společenské hranice zbortit, pak představuje sekvence kapitánovy večeře. Ta je skvěle vypointovaná a vygradovaná (divák od počátku tuší, že se brzy "něco" stane a s každou další scénou jeho jistota, že to rozhodně nebude nic příjemného, roste), přičemž se v ní Östlundovi mistrovsky daří extrémně humorným způsobem zpodobnit průběžný motiv moci vs bezmoci (respektive nemoci:-)) v celé své všeříkající nahotě, aniž by při tom ovšem sklouzl k parodii.
Konec druhého aktu s výše uvedenou sekvencí by sám o sobě stačil ke skvělému filmu, přesto Östlund nepolevuje a pokračuje třetím aktem, ve kterém dojde opět ke změně pohledu a do popředí se dostává variace na televizní "trosečníkové" reality show s pozvolným náběhem na klasiku Lord of the Flies, která definitivně potvrzuje fakt, že je vlastně úplně jedno, kdo konkrétně je v ten který moment "nahoře" a kdo "dole", nebo jaký má ta která osoba charakter, nachází-li se ve své komfortní zóně, protože jakmile se člověk ocitne na druhé straně barikády, chová se poté úplně stejně, jako všichni ostatní v daném postavení.
Neméně silnou stránkou snímku je pak obsazení hlavních i vedlejších rolí. Dean, která letos náhle tragicky zemřela a film je tak jejím smutným, ale výborným, epitafem, Dickinson, jemuž postavy "hezounů" skvěle sedí a tady tomu není jinak, Harrelson, opět dokazující, že podobné role na pomezí šílenství a komedie zvládá s velkým přehledem, nebo Burić jako excentrický oligarcha, podnikající ve fekálním businessu:-), ti všichni (a nejen oni) podávají skvělé herecké výkony.
Jen je trochu škoda, že vztah titulní dvojice Dean a Dickinsona není ústředním motivem celého filmu a v průběhu děje je odsunut do pozadí ve prospěch širšího sociálně kritického měřítka, protože zejména na konci třetího aktu by dramatický potenciál milostného trojúhelníku z donucení a současně s výhodami násobně vzrostl. Úplný závěr filmu sice ponechává další osudy postav na interpretaci diváka, pointa je však jasná a je to skvělá pointa. Nicméně vůbec bych se nebránil případnému čtvrtému aktu, ve kterém by se jednotlivé role a třídy vrátily zpět na začátek (pochopitelně v doprovodu klingonského přísloví o pomstě, která nejlépe chutná za studena:-)), aneb kruh se uzavřel. Celkově ale jde o parádní zážitek, který naštěstí komplikovaná produkce filmu nikterak nepoznamenala.