Pravda, je to monumentální historická freska, kterou táhne hodně nahoru výprava, kamera a OST a své režijní mistrovství Cimino prokáže zvláště v posledním aktu u rozmáchlých bitevních scén (raději asi příliš nebádat nad tím, kolik zvířat a kaskadérů/komparsistů eventuálně přišlo při natáčení k nějaké úhoně). Problémem ovšem je, že než se k němu Cimino dopracuje (a spolu s ním i divák), čeká jej opravdu dlouhá cesta plná překážek. Prolog i epilog neřeknou divákovi vůbec nic, milostný trojúhelník moc nefunguje, to samé platí o pomyslném rivalství mezi oběma přáteli/soky, postavy obecně mi byly celý film dost ukradené a děj se do proklamovaného osudového střetu s najatými střelci plácá odnikud nikam s neustálými odbočkami jinam, které vážně jen natahují celkovou stopáž.
Jako fanoušek zvlášť dlouhých filmů jsem až doteď zastával tezi, že studiový zlozvyk krácení filmu bez ohledu na fakt, že takovou dějovou kastrací úplně ztratí své kouzlo (nebo dokonce přestane dávat smysl), je filmový zločin (viz o pár let mladší Leoneho gangsterský epos, který stran nejrůznějších verzí stopáže dopadl podobně neslavně), ale Cimino mě tady přesvědčil, že opačný extrém, tj. ponechat egomaniakovi (pokud tedy nemá na režisérské stoličce jmenovku Kubrick nebo Leone:-)) absolutní kreativní svobodu, může být podobný nerozum. Historická a kulturní důležitost snímku je nezpochybnitelná, ale tenhle "hrobník" UA, Nového Hollywoodu a do značné míry i Ciminovy kariéry se mi do vkusu příliš netrefil a vlastně úplně chápu, proč ve své době nezabodoval.