Sice jediný film, za který Cage dostal Oscara (prozatím, aneb nikdy neříkej nikdy:-)), ale naprosto zaslouženě. Takhle sugestivní sonda do rozpadu osobnosti a pádu do propasti až na úplné dno jako v jeho podání se jen tak nevidí. Poprvé jsem to viděl až někdy po svaté trojici Rock, Con Air a Face/Off a kromě toho, že jsem o to více ocenil tehdejší geniální tah Simpsona a Bruckheimera (po propadáku Fire Birds na druhý pokus) přetavit Cage do role akčního boha:-), mě Cage svým soustředěným a poctivě odpracovaným výkonem ohromil a to samé pak platí o Shue, která bohužel skončila jen u nominace. Plus v té době jsem měl na Shue takový pěkný malý crush (ok, tak trochu jej mám dodnes:-)), takže jsem jejich společnou smutně strastiplnou cestu prožíval o to silněji.
Za mě jde o jeden z těch filmů, ve kterém se hned na začátku divákovi sdělí, co jej v jeho průběhu po příběhové stránce čeká a přesně to se nakonec také stane (takže žádné divácky vděčné překvapení typu deus ex machina berličky nebo happy endu se nekoná) a přesto divák celý film fascinovaně sleduje osud hlavní postavy od začátku až do nevyhnutelně trpkého konce, aniž by měl pocit, že podobnou narativní přímočarostí film ztratil něco ze své působivosti. Figgis po téhle ultimátní psycho depce už nikdy nepřekročil svůj stín, ale každý takový zářez se počítá, protože spousty tvůrců se za celou svou kariéru nezmůžou ani na jednu takovou šťastnou trefu. Emocionálně hodně podmanivý zážitek, ať už má divák v reálu k ohnivé vodě jakýkoliv vztah.
