Po příběhové stránce Bynum nevynalézá znovu kolo a servíruje nesčetněkrát viděnou historku o loserovi, který veškeré své fyzické i psychické strasti a osobní neúspěchy projektuje do bláhového snu o lepších zítřcích (profesionální kariéra a s tím spojená sláva, respekt a odkaz), zatímco se ocitá ve spirále chybných životních rozhodnutí, které jej směřují k neodvratnému konci, přičemž si vypomáhá všemi obvyklými motivy, které se v podobných žánrovkách vyskytují s železnou pravidelností (psychické problémy, traumata, mentální/emoční nevyzrálost, komplikovaná povaha, atd.).
Plusové body si Bynum připisuje jednak za casting (Majors podává obětavý/uvěřitelný/soustředěný výkon jak stran fyzičky (ve fitku si musel pořádně zatrénovat), tak stran hereckého výkonu) a jednak za řemeslné zpracování (nápaditá scéna snímaná z interiéru auta, vyzněním tragikomická, ale technickým provedením vynikající sekvence (natočená na jeden záběr) Majorsovy účasti v jakési provinční soutěži, práce s obrazem a hudbou). Palec nahoru i za ironické finále, které sice není příliš realistické, ale obejde se bez klišovitého poselství, kterým by se na někoho ukazovalo prstem.