V čele s hlavní předností, kterou se chtěl film ve spojitosti se snímáním na (pseudo) jeden záběr chlubit a totiž kamerou. Protože ta je totálně nepřehledná a zmatečná a namísto aby jen sloužila příběhu, strhává na sebe veškerou pozornost diváka. Celý film jsem se musel opravdu cíleně soustředit na to, co se na plátně zrovna děje a na návaznost postav a děje v aktuální scéně ("Je to právě teď už nová sekvence o něčem jiném, nebo pokračuje ta původní opět z jiného úhlu?"). Střihy mezi jednotlivými one shoty jsou navíc chatrně zamaskované (obvykle zatmívačka, když se kamera přiblíží k nějakému objektu na minimální vzdálenost) a spolu s kamerovými prostocviky jsou dalším prvkem, který diváka jen vytrhává z koncentrace.
K tomu je potřeba přičíst další slabinu v podobě samotné akce a její choreografie, které je sice spousta, ale kvalitou je obyčejný průměr (hned v první větší scéně v sauně členové stunt teamu poslušně čekají až na ně přijde řada vyloženě okatě - kdyby hlavní hrdina čelil jen polovině nebo čtvrtině protivníků, uvěřitelnosti scény by to dost pomohlo), triky obecně (digitální výbuchy/krev/průstřely) jsou na úrovni filmů někdy z 90s, zápletka je značně překombinovaná (one shot akce kombinovaná se zombie apokalypsou proč ne, ale míchat do toho ještě nějakou špionážní linku (Tak byl hlavní hrdina tedy z Jihu a na Sever zběhl, nebo byl v KLDR na misi, nebo oboje, nebo byl z US, nebo co přesně?), završenou státním převratem u soudruhů, už bylo trochu navíc), s čímž rovněž souvisí poněkud přestřelená stopáž. Tvůrci se sice chtěli vypořádat s tradičním problémem podobných žánrových filmů ("o zápletku a děj samotný vůbec nejde, to je jen niť pro jednotlivé korálky v podobě akčních sekvencí"), ale dělají to způsobem, který jim více problémů způsobil než-li vyřešil.
Na straně pozitiv tak zůstává jen svižné tempo, díky kterému se neustále něco děje, množství akce (byť průměrné), tradiční MacGuffin v tomto případě "dítě na krku" naštěstí není nijak otravné a žádných dojemných "sbližovacích" scén se v průběhu děje nedočkáme (uff) a herci jsou povětšinou ok. Což je na povedený film poněkud málo. Přitom i one shot akce lze natočit dobře a tak, aby forma "na jeden záběr" v rámci filmu napomohla divákově imerzi a nikoliv totálně převzala nadvládu nad vším ostatním. Nedávný Adkinsův One Shot, nebo, dnes už kultovní, Hardcore Henry (přičemž oba filmy mají stopáž okolo hodiny a půl) budiž příkladem, jak se to má dělat.