Na čemž má kromě vynikajících produkčních hodnot (výprava, kostýmy a nečekaně výrazný (přesto skvěle působící) OST jsou jedna velká paráda) zásluhu především casting. Nejenže je typově dokonale obsazený, ale všichni přítomní podávají špičkové herecké výkony v čele s ústřední trojicí Fiennes, Tucci a Lithgow (škoda, že Rossellini nemá v ději více prostoru a je ve filmu jen kvůli dvěma zásadním scénám). Bergerovi se daří celý film držet diváka v napětí, přestože se vlastně nic zásadního po většinu času neděje (postavy si jen povídají, poté hlasují a tak stále dokola), přičemž v klíčových okamžicích ještě zvyšuje sázky tím, že postavami zjištěné nové skutečnosti, divákovi chytře tlumočí až v následující scéně.
Po příběhové stránce lze sice i bez znalosti předlohy vytušit prakticky od úplného počátku, jak to se samotnou volbou nového papeže nakonec dopadne (k čemu jinému by se daná postava s takto obskurním pozadím v ději vyskytovala?), ale postupné odhalování intrik, tajemství a skandálů, během pátrání na vlastní pěst na pozadí jednotlivých kol papežské volby, funguje na výbornou. A konečně pochvala, že se podstata celého příběhu drží realisticky při zemi (byť zakončení samo o sobě realistické není) a nejde o žádné další "šokující" celosvětové spiknutí uvnitř církve ve stylu brownovek.
Na druhou stranu se to bez jistých nedostatků bohužel neobešlo. Předlohu neznám, tak nemohu posoudit, nakolik je na vině už Harrisův původní text a nakolik až Bergerova adaptace, ale motivace postav by si zasloužily větší péči (Fiennesův vnitřní souboj pochyb a ambicí je jen letmo naznačen a nijak se s ním už dále nepracuje, Tucci celý film střídá polohy vychytralého prospěcháře a obětavého dobrodince, atd.). Stejně tak chování postav v mnoha situacích postrádá logiku (papežem ukryté dokumenty, jejichž nalezení závisí na čiré náhodě/štěstí, minutový proslov, který jako zázrakem přesvědčí účastníky, aby hlasovali srdcem a nikoliv hlavou, potomek je důvodem k nezvolení, intersex je v pořádku, atd.).