Prakticky od samotného počátku filmu je ze spousty na první pohled rozporuplných detailů a nesouvislých dialogů (neustále opakující se variace na tytéž motivy, které se s postupujícím časem začínají cyklit do sebe) patrné, že jakákoliv smysluplná příběhová linka je tady odsunuta na vedlejší kolej a Schimberg se v prvé řadě pokouší (i za pomoci OST) budovat specifickou atmosféru na hraně fikce a skutečnosti, která může být způsobena halucinacemi hlavní postavy, ale stejně tak nespolehlivým vypravěčem, případně bizarní realitou, posunující film až do hájemství abstraktní grotesky.
Což má v průběhu děje za následek opakované kolísání faktoru zábavy podle toho, co obyčejného/šíleného se ve filmu zrovna odehrává. Naštěstí po nástupu Pearsona na scénu se kola nápadité meta úrovně roztáčí naplno (postavy odkazují jak na jiné postavy, tak samy na sebe, na děj filmu jako takový a současně na samotné tvůrce) a divák s pobavením sleduje, jak daleko je v míře absurdního divadla (ve skutečném i přeneseném smyslu) Schimberg ochoten zajít. Načež se v závěru ukáže, že oproti Fargeat bohužel zase tak daleko nikoliv, jelikož pointa je mnohem méně úderná, než by si podobná historka zasloužila. Celkově ovšem platí totéž, co v případě Substance, tj. netradiční zážitek, který stojí za to.