Neobešlo se to ovšem bez několika ústupků, protože výrazným způsobem stylizovaná grafika původního filmu, vkusně a přitom vtipně parodující (případně zesilující) zažité stereotypy o dracích a vikingských válečnících, působí v naprosto realistickém provedení v některých scénách nepatřičně a nepřirozeně (skoro až úzkostlivá snaha tvůrců v maximální možné míře se po stránce audiovizuálu držet předlohy si v průběhu filmu opakovaně vybírá svou daň) a stejně tak přehnaná důslednost odvyprávět stejný příběh naprosto identicky vůči animovanému předobrazu, ochuzuje film, respektive diváky, o prvek jakéhokoliv překvapení nebo oživení, čímž ztrácí přidanou hodnotu oproti animáku.
Jakmile se ovšem na scéně poprvé objeví černý dračí invalida s velkýma zelenýma očima, tak veškeré možné výtky postupně ustupují do pozadí a zůstávají tam víceméně až do úplného konce filmu. Schopnosti tvůrců prodat sebenepatrnější emoci pouze skrze (byť z pochopitelných důvodu přehnanou) mimiku dračího parťáka jsou i v téhle podobě bezkonkurenční a jeho zábavná (hravá/dojemná) interakce s hlavní postavou i tentokrát funguje na maximum. Kromě toho samotný příběh a postavy (a to nejen hlavní, ale i všechny vedlejší) jsou natolik silné, že v doprovodu nadstandardních produkčních hodnot a sympatického castingu dokážou přebít sebevětší nedostatky předělávky.
K tomu je potřeba přičíst fakt, že dávkování dramatu, akce, humoru a emocí ve filmu funguje přesně tak jako v animáku, tj. parádně, přičemž ve velkolepém finále na diváka čeká jak hromada patřičně epické akce, tak nášup (jak jinak než dojemných:-)) emocí, i díky tomu, že ústřední trojice (Thames, Parker a zejména Butler) podává výborné herecké výkony a konečně ani řemeslnému zpracování filmu není moc, co vytknout (kamera prodává jak překrásné přírodní exteriéry, tak sugestivní letecké scény bez sebemenšího zaváhání (Pope se zkrátka nezapře), Powell v OST opět mocně čaruje a stejně tak triková stránka (digitální provedení draků a jejich interakce s herci je skoro bezchybná) odvádí špičkovou práci).