To první se nese v duchu všech podobných žánrovek o partyzánských eskapádách během války (takže v průběhu děje dojde na infiltrační mise (provádění sabotáží, úkladné vraždy kolaborantů), hru na schovávanou s okupanty, zrádce ve vlastních řadách, brutální výslechy zajatých členů odboje, atd.), ale navzdory skromnému rozpočtu a bezejmennému castingu se tvůrcům podařilo tuhle historku opatřit solidními produkčními hodnotami (škoda, že exteriérových scén v krásné severské přírodě není ve filmu více), kvalitními hereckými výkony, svižným tempem a v samotném závěru i příjemně osudovým finále, vzdáleně připomínajícím konec Godfathera.
To druhé nabízí divákovi, vedle doplňkového voice overu hlavní postavy, kterým v pravidelných intervalech komentuje uplynulé dění (respektive uvozuje nadcházející děj), překvapivě kritické kontextové hledisko, které všeobecně velebené heroické působení partyzánů doplňuje o diskutabilně obhajitelnou důsledkovou rovinu (byť stran relativizace oprávněností všech provedených čistek v řadách domácího obyvatelstva šlo zajít ještě mnohem dále).