Problémy začínají už na úrovni world-buildingu, protože ústřední myšlenka o neviditelnosti imaginárních přátel pro lidi, kteří na ně mezitím zapomněli, nedává ve filmu příliš smysl, což kulminuje v závěrečné pointě, která zcela popírá celý předchozí děj. Motiv zesnulého rodiče je v ději jen proto, aby mohlo dojít na zmíněnou pointu, vedlejší linka s nemocným rodičem pak slouží pouze k tomu, aby se otec po většinu filmu uklidil do ústraní a na konci mu jeho ratolest padla do náruče, přitom z obou příběhových prvků šlo vytěžit nejednu emocionálně vděčnou scénu.
Škoda, že alespoň náznakem nápaditých/hravých (dramatických nebo trikových) scén, jako je taneční číslo nebo vystoupení postavy z obrazu, je ve filmu tak poskrovnu. Reputaci filmu tak vylepšuje jen casting. Fleming v hlavní dětské roli působí přirozeně a jak je patrné z krátké taneční sekvence, disponuje i nemalým pohybovým talentem, Reynolds naštěstí není tak třeskutě vtipný (tj. nesnesitelně otravný), jak je už hezkou řádku let jeho nepěkným zvykem a zaujme i hvězdně obsazený hlasový casting (leckterý animák by v tomto směru mohl závidět). Pár dojemných momentů se Krasinskému v průběhu filmu (především ve finále) podaří vykřesat, ale opravdu nadstandardní práci zde odvádí jen Giacchino v rámci OST a nejmenovaní trikaři, což na novodobou žánrovou trvalku bohužel nestačí.