Z nichž rozhodně stojí za zmínku stylová retro atmosféra NYC v 70s (výprava a kostýmy odvádějí špičkovou práci), výborný tematický OST, obsahující jednu dobovou pecku vedle druhé (které hned několikrát náležitě podtrhnou konkrétní scénu), typově dokonalý casting (všem nepřekvapivě vévodí Gibson, který v ději sice nedostane tolik prostoru, kolik by si zasloužil, ale přesto svým stylovým projevem a dávkou charismatu celému hereckému osazenstvu vládne, hned v závěsu za ním je pak dvojice Musashi a Mazepa jako bizarní sourozenecké duo zabijáků) a příběh, který navzdory své jednoduchosti (Winstonův vzestup k moci po důkladné deratizaci hotelu od předchozího nájemníka:-)), neslouží jen jako nezbytný spojovník mezi jednotlivými akčními highlighty (jako je tomu v mateřské sérii), ale klade větší důraz na vykreslení postav a budování vztahů mezi nimi.
Samozřejmě se to neobešlo bez jistých vedlejších ztrát (s ohledem na velikost rozpočtu a fakt, že šikulové z 87Eleven tentokrát absentovali, vcelku pochopitelně) a to na poli samotné akce a navzdory skromnému počtu epizod taktéž dramaturgie. Akce a choreografie bitek stran množství i kvality hraje, ve srovnání s filmovou sérii, zcela nepřekvapivě mnohem nižší ligu, ale na poměry seriálové produkce jde o více než obstojné řemeslo a to zejména v samotném závěru. Než na explozivní finále ovšem dojde, uplyne spousty minut, během kterých je poměrně záhy zřejmé, že více než cokoliv jiného se tady čeká právě na něj. Pokud by se zkrátily všechny epizody na obvyklou hodinovou stopáž, zmíněné čekání by bylo ještě o něco příjemnější, respektive údernější.