Simmons hned v úvodních minutách svého debutového kousku dokazuje, že má poctivě nakoukány všechny žánrové klasiky z rukou Tarantina, Ritchieho i Coenů. Weaving v hlavní roli znovu potvrzuje svůj komediální talent, jedna humorná/šílená/bizarní scénka střídá druhou, dialogové výměny mezi postavami jsou jednak kulometné a jednak vtipné (a samozřejmě patřičně nekorektní - pro nějaký explicitní výraz se nejde daleko), tempo je přímo překotné, vedlejší postavy padají jako kuželky a překvapivě efektní honička dává naději, že ani po řemeslné stránce nebude o kvalitu nouze.
Potud vše v pořádku. S postupující stopáží se ovšem ukazuje, že Simmons disponuje poněkud vyššími tvůrčími ambicemi než jen diváka pobavit. Jakmile se přepne z nenáročné krimi komedie o auto heistu v kasínu (vtípek s autopilotem je top:-)) do seriózně míněného psychologického dramatu, ve kterém se s vážnou tváří řeší rodinná traumata, toxické partnerské vztahy a psychologické rozbory postav, celá konstrukce se začíná hroutit do sebe, čehož důkazem je i zvrat na konci filmu, ke kterému stran charakterového vývoje hlavní postavy nevede žádná cesta (prostě se stane a hotovo).