A musím s potěšením konstatovat, že to funguje i po pětatřiceti letech stále stejně jako v době premiéry, tj. na jedničku s hvězdičkou, přičemž nový audiovizuální kabátek tomu dodává ještě větší grády (vylepšení sice není nijak přelomové, ale vyčištěný obraz i zvuk není nikdy na škodu). Z Dickovy předlohy toho ve filmu (stejně jako v případě Blade Runnera) mnoho nezbylo (vzhledem k době, kterou projekt strávil ve fázi development hell a opakovaně přepisovanému scénáři, vlastně ani není divu), ale výsledku to (stejně jako v případě Blade Runnera) kupodivu pomohlo.
Verhoeven přivedl k projektu klíčové spolupracovníky z RoboCopa (Vacano, Urioste, Sandell a především trikový génius Bottin) a za tehdy nadstandardní rozpočet natočil neodolatelný mix nekorektního humoru, ostrých hlášek, decentního sexu, nekompromisní akce, zabalené do groteskní brutality a rekordního bodycountu (střelba do nevinných civilistů za doprovodu vybuchujících sáčků s umělou krví by v dnešní době asi neprošla:-)), záměrně mnohoznačného děje (po vzoru Blade Runnera dávajícího divákovi protichůdné indicie stran reálné/snové podstaty vyprávění), na poměry brakové žánrovky i překvapivě seriózních filozofických/společenských/politických témat, neuvěřitelně překotného tempa, nestárnoucího OST s legendárním hlavním motivem a v neposlední radě na tehdejší dobu revoluční trikové stránky, právem oceněné zlatým plešounem (scéna s rentgenem v metru dodnes neztratila nic ze své působivosti).