A jsa tehdy odkojen téměř výlučně jen žánrovým Hollywoodem a Hong Kongem a jakoukoliv jinou "náročnější" kinematografii když už ne opovrhující, tak jistě ignorující osoba, jsem musel uznat, že v podobě Benigniho opus magnum lze natočit film, ve kterém se skloubí vtipnost a zábava (o což mi tenkrát šlo zejména) s tragédií, dramatem a myšlenkovým přesahem (což jsem si do té doby myslel, že nelze nebo možná ano, ale ne tak hladce a přirozeně:-)).
A uznal jsem to moc rád, protože film je těžkotonážní pecka a přestože mám pocit, že vedle ostatních žánrových klasik na obdobné téma maličko zapadl (i když vyhrál zlatého plešouna), v mých očích stojí stejně vysoko jako Schindler´s List nebo The Pianist (tzn. plná palba:-)).