Tak jako u ambicióznější konkurence, tak i zde hlavní problém spočívá v rozporuplné dramaturgii. Skrze tvůrčí minimalismus, který Mortensen uplatňuje na narativní složku filmu, se divákovi obtížně dostává postavám pod kůži a psychologická rovina trpí všudypřítomnou zkratkovitostí. Sotva se rozjede romantická linka o hledání štěstí uprostřed divočiny, tak se Mortensen klidí z cesty. Sotva se rozjede emancipační linka o těžkém životě osamocené Krieps v pustině, tak se Mortensen objevuje zpět na scéně. Sotva se rozjede vztahová linka o rodinném soužití, tak se pro změnu klidí z cesty Krieps a končí celý film. Některé kauzální skoky v ději působí, jako by ve filmu chyběly celé scény.
Použití nechronologické struktury vyprávění rovněž nebyl úplně šťastný nápad. Jednak se tím příběhová linka po určitý čas jeví zmateně (než divák pochopí, o co jde) a jednak se tím eliminují případná překvapení stran dalšího vývoje děje (čehož výsledkem je, že divák jen čeká, kdy Krieps onemocní a Mortensen se vydá na cestu). Mortensen si v závěru filmu připraví podmínky k potenciálně vděčnému psychologickému konfliktu (vztah k odcizené ženě a cizímu dítěti) a následně i k dramatickém klimaxu (zúčtování s hlavním záporákem), aby celou věc vyřešil tím nejméně atraktivním způsobem (rodinná situace je odbyta krátkým rozhovorem a finální souboj se odehraje jen tak mimochodem).
Naopak produkční hodnoty zasluhují jen slova chvály. V prvé řadě to platí o Mortensenově OST, který svými tklivými melodiemi (v doprovodu pomalého tempa) pomáhá budovat působivou melancholickou atmosféru, stejně tak kamera, výprava (neokázalé, ale moc pěkné lokace) a kostýmy patří k velkým kladům filmu. Další silnou stránkou filmu je pak casting. Mortensen a obzvláště Krieps podávají výborné herecké výkony, McLeod bohužel nemá tolik prostoru, kolik by si jeho antagonista zasloužil. Celkově zajímavý divácký zážitek, na který je ovšem potřeba se předem naladit.
P.S. V sále seděli čtyři lidé včetně mě a z toho dva v půlce filmu odešli (viz předchozí věta).