Oceňuji tvůrčí tah odsunout samotné Bernsteinovy vystoupení na vedlejší kolej a soustředit se primárně na jeho soukromí. Bohužel typická témata všech podobných biopic žánrovek o geniálních umělcích (čítankově dokonalá profesní kariéra versus problémový osobní život, plný vnitřních démonů a komplikovaných rodinných/partnerských vztahů) Cooper-režisér nerozvádí dostatečně do hloubky, vinou čehož Cooper-herec klouže jen po povrchu. Důvody Bernsteinových neustálých aférek, odkud bral inspiraci pro svou práci, jak mu jeho životní styl ovlivňoval kariéru, čím byl tak výjimečný a jakou daň si to vyžádalo, proč bylo jeho rozporuplné chování ze strany manželky tolerováno? Nic z toho ve filmu není osvětleno a pokud náhodou ano, tak pouze okrajově.
Přesto Cooper-herec zaslouží pochvalu, jelikož do titulní role ze sebe dává všechno (obklopen tunou make-upu a protetiky:-)) a poklona obzvláště za dlouhé dirigentské sólo odehrané téměř na jeden záběr. Nicméně se musí pomyslně sklonit před Mulligan, která si krade celý film pro sebe (není divu, když má mnohem životnější postavu) a po právu je v závěrečných titulcích uvedena na prvním místě. Pár krát se v tom nejlepším světle předvede i Cooper-režisér, když si vzpomene, že vyprávět obrazem a hudbou lze i stylově (hudebně-taneční číslo, některé kamerové jízdy a střihové přechody). Uvedená pozitiva ovšem nepřeváží odtažitý a unylý zbytek. Po přímočarém debutu se napodruhé Cooper pokusil zahrát až příliš ambiciózní partituru a nevyhnul se při tom falešným tónům.