Kulturní vložka s prezentováním Shyamalanovy ratolesti na můj vkus zabírá ve filmu až moc prostoru a nepříjemně často se v průběhu děje zvrhává v nepokryté self-promo namísto toho, aby tvořila jen obyčejnou kulisu samotného příběhu, ale dokud si Shyamalan hraje na "koncertním" písečku ve stylu videoherního Hitmana a sleduje hlavní postavu, jak se v uzavřeném prostoru snaží s omezenými prostředky přechytračit policii a dostat se z nastražené pasti ven, tak je to díky expozici zredukované na nejnutnější minimum a Hartnettovi, podávajícímu příjemný herecký výkon, sympaticky svižná, zábavná a místy napínavá podívaná, ve které si "obyčejný tatík od rodiny, toho času maniak" počíná poměrně šikovně a uvěřitelně (byť způsob, jakým Hartnett nakonec z koncertu policii unikne, je značně banální).
Jakmile se ovšem Shyamalan rozhodne výchozí premisu "vylepšit" další desítky minut trvající dohrou, do té doby slibně rozehraná partie (podivné záběry na herce promlouvající přímo do kamery nepočítám:-)) se mu pomalu, ale jistě začne rozpadat pod rukama a na řadu bohužel přicházejí typické neduhy mistrovy tvorby. Tentokrát se sice obešel bez šokující pointy v závěru, ale věci typu překombinované příběhové zvraty (zázračná únikovka z domu a limuzíny vyžaduje hodně velkou dávku fantazie), povrchní charaktery (psychologický motiv "rodina zjišťuje, že tatík je sériový vrah" je ve filmu prakticky nevyužit) a nezvládnuté finále, které (jak je u Shyamalan nepěkným zvykem) opět balancuje na hraně triviality, bizarnosti a nesmyslnosti (policie v klidu čekající na to, až si pachatel pokecá se svou potenciální obětí?), se probojovaly i sem. Navíc Hartnett v poloze "maminkovského" psychopata ala Psycho už nepůsobí tolik přesvědčivě.