Garland naštěstí nevykrádá sám sebe a zatímco posledně se v kulisách post-apo světa s hordami nakažených odehrávalo komorní coming of age rodinné drama, tentokrát došlo na komorní satanistické survival drama, které staví na oblíbeném žánrovém motivu "největší zlo nepředstavují nakažení, nýbrž lidé", přičemž pokračování je po stránce produkčních hodnot (podobně vysoký rozpočet jako minule je trochu s podivem, protože v sequelu se žádné velké akční scény, ani davové scény nebo rozlehlé sety nekonají) i příběhové linky ještě o kus skromnější/přímočařejší než předchozí film.
DaCosta (stejně jako Boyle) míchá ve filmu několik žánrů dohromady a soustředí se na poměrně jednoduchou, ale o to silnější příběhovou linku, která by bez problémů fungovala i sama o sobě (zasazení filmu do zombie žánru představuje jen příjemný bonus navíc) a při tom rozehrává spoustu atraktivních témat (náboženství, sektářství, humanismus vs pragmatismus, samaritánství, atd.). Čehož vedlejším efektem je, že obvyklé žánrové propriety (hrátky s rozzuřenými nakaženými, likvidace nakažených sprinterů na všechny možné způsoby, atd.) hrají ve filmu ještě podružnější roli než posledně, byť na gore radovánky s brutálním fatalitami, vytěžujícími eRkový rating naplno, se naštěstí nezapomnělo.
Ostatní aspekty filmu ovšem tenhle úkrok stranou bohatě kompenzují. Samotná akce sice nedostane tolik prostoru, ale explicitní scény jsou natočeny sugestivně, pochvalu zaslouží rovněž nápaditá práce s postavami (dokonce i hlavní záporák dokáže projevit lidskou stránku, byť jen na pár minut), psychologická rovina skvěle kulminuje v závěrečném prohození rolí (aneb prekérnost kultu osobnosti a davové manipulace v kostce:-)), dojde i na pár zajímavých nápadů v rámci world-buildingu (důvod agresivity nakažených, možnost zvrácení následků nákazy) a casting opět odvádí parádní práci (Fiennes zejména na konci herecky naprosto dominuje, ovšem ani O'Connell se nenechává zahanbit a podává vynikající výkon).
Po audiovizuální stránce DaCosta za Boylem sice zaostává a film není tak stylově/efektně/energicky natočený jako jeho předchůdce (psychedelické vsuvky a hrátky se zvukem, střihem a obrazovými filtry víceméně zcela vymizely), výborně namixovaný OST naštěstí přetrval. Stejně jako minule tempo uprostřed filmu znatelně poklesne (přitom v úvodu filmu se nic nevysvětluje a divák je vhozen přímo doprostřed dění), ovšem strhující atmosférické finále se satanistickým sabatem lomeno hudebním festivalem zvedá kvalitativní laťku strmě nahoru. Snad se studio smiluje a dříve nebo později dostane Boyle s Garlandem šanci zamýšlenou trilogii dokončit (už kvůli cliffhangeru na konci s cameo vystoupením Murphyho).