Tvůrci filmu v čele se Schrader měli v tomto procedurálním dramatu, pokrývajícím nechvalně známou aféru dekády trvajícího toxického chování Weinsteina vůči opačnému pohlaví ve svém okolí (která následně rozpoutala fenomén #metoo), docela složitou výchozí situaci, ovšem dokázali se s ní vypořádat nejlépe, jak to bylo možné. Tak jako u každé obdobné, společensky citlivé, nebo vyloženě kontroverzní, události totiž šlo i tuto jen pár let starou kauzu pojmout populisticky a tendenčně. Schrader si naštěstí zachovala od samotné látky patřičný odstup a celé téma vykresluje přísně faktograficky, aniž by sklouzávala k lacinému citovému vydírání diváka dojemnými scénami o nebohých obětech, nebo naturalistickými flashbacky na popisované kriminální skutky. Ty jsou naopak zpracovány minimalisticky a svou naléhavostí a výmluvností skvěle slouží celku.
Předmětné vyšetřování případu je vykresleno výborně a přestože jde o doslova úmornou a na první pohled možná trochu nudnou a rutinní práci, plnou pátrání po možných obětech, ochotných o svém osudu promluvit veřejně a opakovaných rozhovorů, které vyšetřování posunou jen minimálně, případně v daném čase vůbec, jelikož obě reportérky neustále u dotazovaných osob narážejí na jejich neochotu spolupracovat (někdy z osobních, traumatických, důvodů, někdy protože došlo na uzavření dohod o mlčenlivosti), tvůrci filmu jej zvládají obohatit jak o emocionálně silné (směsici radosti, úlevy a vděčnosti členů redakce a především obou novinářek v okamžiku zjištění, že některé osoby jsou ochotny podepřít připravovaný článek svým jménem a dodat mu tak kýženou kredibilitu, se daří přenést na diváky skvěle), tak napínavé momenty (při poslední kontrole finální podoby slavného článku před jeho publikováním všemi členy redakce lze napětí doslova krájet a to jde jen o pár řádků textu a jedno kliknutí myší:-)), ačkoliv výsledek celé aféry je většině diváků předem znám.
Napomáhá tomu rovněž titulní zpravodajská dvojice Mulligan a Kazan, které obě předvádějí civilní a přesné herecké výkony, ať už se věnují zpovídání obětí, nebo účasti na týmových poradách. Weinstein jako takový je ztvárněn bez toho, aby se tvář příslušného herce ukázala na kameru a ve filmu vystupuje převážně jen jako (nepříjemný) hlas znějící z telefonu, což byl ze strany tvůrců chytrý tah, jak v divákovi vyvolat patřičný pocit odcizení, odosobnění, znechucení a obecně odměřenosti.
Celkově film názorně a zdařile ukazuje, jak důležitou úlohu ve společnosti mají investigativní média a jak i zdánlivě bezvýznamný osobní přínos k odhalení pravdy má svou váhu a za určitých okolností dokáže rozpoutat tolik potřebnou lavinu společenských změn, ke kterým by ještě spousty let (a možná také nikdy) nedošlo. Naštěstí film stojí za pozornost nejen z těchto důvodů, ale zejména díky svým vlastním kvalitám.
P.S. Judd, hrající samu sebe, si nezaslouží nic jiného než obdiv za to, že projevila ochotu se na filmu přímo podílet (byť pro ni jistě nebylo nic příjemného opět se vracet k uvedeným událostem).