Zatímco v restartu Tomb Raidera se Uthaugovi podařilo s nikterak výjimečně působící dobrodružnou historkou se vcelku důstojně vypořádat i díky sympatické Vikander v hlavní roli, na poli katastrofických filmů s monstry Uthaugovi hned v samotném úvodu nekompromisně podráží nohy prefabrikovaný scénář a to tak razantně, že není až do konce filmu schopen se zvednout zpět na nohy. Během sledování filmu totiž divák jen postupně odškrtává jeden žánrově "povinný" atribut za druhým (což samo o sobě není vyloženě chyba), aniž by ovšem daný prvek byl tvůrci pojat jakkoliv nově/jinak/odlišně/zvláštně (což už chyba rozhodně je).
Téměř celá první polovina filmu je doslovná kopírka Emmerichovy devadesátkové Godzilly (takže dojde řeč na nepostradatelné nacházení obřích stop zanechaných v zemi a sledování zkázy, kterou prozatím neznámé monstrum při své destruktivní cestě k metropoli způsobilo), všechny postavy do jedné jsou vyloženě chodící a mluvící stereotypy (nejen) katastrofického žánru (hlavní postava je svou intelektuální nadřazeností na dohled od Mary Sue levelu, politické a vojenské špičky jsou vykresleny jako úplní idioti, trpící biasy všeho druhu, konspirátoři měli zase pro jednou pravdu a vedlejší komické postavičky jsou shodou okolností prvotřídní hackeři, atd.), zkrátka s klišé se tady divák potká na každém kroku (nesmí pochopitelně chybět rodině-dojímající prolog, pes samozřejmě pokaždé přežije, monstrum má svůj patřičný kryptonit a všechno zvládne, jako obvykle, odvážná partička hrdinů, jednající na vlastní pěst), k tomu Wilmann v hlavní roli úplně nestrhne, chemie mezi ústřední trojicí moc nefunguje a nijak zázračné katastrofické řádění monstra se taktéž nekoná. Bohužel to celé nezachraňuje ani humor a nadsázka, čehož je ve filmu překvapivě poskrovnu a přitom by podobné odlehčení film potřeboval jako sůl.
Plusové body směřují filmu za povedený design monstra, krásnou severskou přírodu, kterou se kameře docela daří prodat divákovi, rozumně umírněnou stopáž a slušnou výpravu a trikovou stránku (především monstra), přičemž pochvala tvůrcům patří rovněž za to, že film netrpí tzv. Cloverfield syndromem a monstrum je po většinu času prezentováno v celé své (kamenné) kráse, aniž by se současně tvůrci uchylovali k tradiční berličce "utopíme scény ve tmě a ušetříme tak na rozpočtu pro triky". Na něco více, než průměrný kus, to ve výsledku ale nestačilo.