Všechny silné stránky jedničky (a že jich nebylo málo:-)) Villeneuve ve dvojce zachoval, tj. produkční hodnoty jsou opět na všech úrovních špičkové. Výprava, kostýmy, masky, triky a reálné lokace odvádí prvotřídní práci, ovšem celý film si, tak jako minule, krade pro sebe kamera a hudba. Fraser skvostnými obrazy neuvěřitelně čaruje (konečně je poznat, jak impozantní oblast písečných dun vlastně je) a Zimmer dunivým OST naprosto vládne, přičemž hudba ve filmu střídáním klidných/tichých pasáží s energickými/ohlušujícími momenty funguje snad ještě o něco lépe než v jedničce (Lucasova slavná hláška o tom, že zvuk a hudba tvoří polovinu diváckého zážitku, tady platí bezezbytku).
Samostatnou kapitolou je pak casting. Chalamet znovu potvrzuje, že patří k největším hereckým talentům dneška, Ferguson, Bardem a Brolin jsou jako obvykle v nejlepší herecké formě a Zendaya s Bautistou opět příjemně překvapili. Z nováčků nejvýrazněji zapůsobí Butler, ostatní (Walken, Pugh, Seydoux a Taylor-Joy) bohužel nemají ve filmu tolik prostoru, kolik by si zasloužili, což je zejména v případě Walkena škoda, navzdory tomu dokážou upoutat pozornost.
Naopak slabé stránky jedničky, převážně způsobené nutností zabývat se worldbuildingem, rozestavět figurky na šachovnici (tudíž na nic moc jiného už v ději nezbyl čas) a rozdělením příběhu vedví, byly ve dvojce potlačeny. Dějová linka už neslouží jen jako klasická hero's journey kostra a jednotlivé postavy už nezastupují jen tradiční archetypy, které lze charakterizovat prakticky jen jejich účelem v příběhu. Nově dostávají postavy určitou hloubku (v čele pochopitelně s rozpolceným hlavním hrdinou) a příběh nabízí i hutný a v jistých okamžicích i poměrně tísnivý myšlenkový přesah.
Z některých scén doslova běhá mráz po zádech (manipulace veřejným míněním a fanatická zaslepenost/víra ve vyšší poslání, nehledě na rozum a realitu), jiné výmluvně ilustrují známou tezi o účelu světícím prostředky (hromadné spalování mrtvol po opětovné změně vlády - přesně jako se tomu stalo v jedničce), přesto se však Villeneuveovi podařilo do filmu propašovat i sympatickou dávku humoru (povětšinou skrze Bardemovu postavu). Stejně tak pro dvojku neplatí výtka, týkající se absence monumentální akce, náležitě spektakulárního klimaxu a uzavření osudů všech zúčastněných postav, být jen na úrovni dané knihy a nikoliv v rámci celé ságy.
Nicméně bez určitých nedostatků se to přesto neobešlo. Už v jedničce se zkracovalo, přeskakovalo a vynechávalo, ale Villeneuveovi se podařilo odvyprávět vše podstatné, aniž by návaznost jednotlivých scén příliš utrpěla. Ve dvojce se děje totéž, ale na narativu se zkratkovitost příběhových linek podepisuje mnohem výrazněji. Dostatek prostoru dostalo jen hlavní téma mesiášství, z překotného střídání ostatních linek je přes pomalé tempo patrné, že původně toho bylo v ději o poznání více (na rozdíl od Scotta není Villeneuve fanoušek prodloužených/režisérských verzí, tudíž naděje na nápravu není příliš velká). Dalším nepěkným zlozvykem, převzatým z jedničky, je otevřený konec. Zatímco v jedničce byl z principu věci pochopitelný, ve dvojce působí nepatřičně až vypočítavě (jako marketingový trik, jak nalákat na trojku).
Celkově se znovu jedná o úchvatný divácký zážitek (obzvláště v IMAXu:-)) a potom, co Villeneuve a spol. v obou filmech předvedli, očekávám za rok o tom čase zaslouženou oscarovou smršť (a to zpětně i za jedničku) a ještě před tím oznámení WB o přípravě trojky (ať už na ni dojde obratem, nebo až za pár let). Cokoliv jiného bude neskutečné zklamání.