Ani by tak nevadilo, že se Diwan namísto věnování se postelovým hrátkám rozhodla nastavovat nemilosrdné zrcadlo (sociální třídy, pocity odcizení/osamění jednotlivce ve společnosti, korporátní politika, atd.). Problémem je, že výsledkem jejího snažení je zapomenutelná žánrovka na pomezí artu s nezajímavým dějem (s podivnými odbočkami, které nikam nevedou, ala zatopení hotelu), pomalým tempem, hromadou nudných keců, prakticky neexistujícím (dramatickým) vztahem mezi Merlant a Sharpem (což mohl být záměr a nebo taky ne), minimem explicitních scén (z čehož za zmínku stojí jen dva full frontaly a jedno odvážnější číslo na úplném konci), které jsou navíc natočené zcela bez fantazie a působí, že jsou ve filmu jen z povinnosti vůči předloze, a rozpačitým finále, které postrádá, ehm, klimax.