Whannellův režijní rukopis je na filmu patrný na několika audiovizuálních nápadech (kamerový oblet havarovaného auta, přepínání perspektivy na pov vlkodlaka), opětovně komorním pojetí (jak stran příběhové linky, tak produkčních hodnot), přiznané hře s žánrovými pravidly (žádné obvyklé klišé typu proměny ve vlkodlaka za úplňku tam a zase zpátky se tady naštěstí nekonají a přerod hlavní postavy do chlupatého monstra připomíná spíše body horor ala The Fly než předchozí žánrové příspěvky ala Wolfman s Del Torem) a několika zručně natočených scénách, které disponují příjemným napětím a nervózní/tísnivou atmosférou (úvodní hon, nehoda dodávky, startování auta, balancování na vrcholu skleníku).
Na druhou stranu vztahy mezi postavami (jak mezi manželským párem, tak mezi ním a jejich potomkem) moc nefungují, na čemž má kromě materiálu na papíře "zásluhu" i herecky nepříliš přesvědčivý casting (z ústřední trojice Abbott, Garner a Firth vychází nejlépe poslední jmenovaná), vzhledem k omezenému počtu postav a tradičnímu hollywoodskému pravidlu "ženy a děti ne" nedojde na žádné výživné fatality (eRkový rating je stran explicitních scén značně nevyužitý), vysloveně strašidelných momentů kromě obligátních lekaček je ve filmu pramálo, naprostá většina vlkodlačích radovánek se odehraje pod rouškou tmy (aby si trikový tým mohl trochu odpočinout) a nějaká nelogičnost by se zde také našla (vzniknutí do domu nepředstavuje pro bubáka problém, přesto s tím trpělivě vyčkává až do finále). Film tak zachraňuje obstojná triková stránka, rozumná stopáž a poslední půlhodina, ve které děj konečně nabere na obrátkách.