Děje se tak konstantně od začátku do konce filmu, takže nepochybně jde o tvůrčí záměr postavit děj vedle protichůdných perspektiv (peníze/kariéra/rodina/přátelství) i na kontrastu obrazu a zvuku, ale jak pravil nejmenovaný klasik - hudba tvoří (nejméně) polovinu celkového zážitku a v tomhle případě otravně kolovrátkový hudební doprovod (nutno poznamenat, že orchestrální, protože použité songy jsou víceméně ok) nepomáhá, ale naopak vyrušuje a do značné míry znehodnocuje dramatický/emocionální potenciál téhle historky se sociálně kritickým/psychologickým/morálním rozměrem. Což je poněkud problém, protože ten sám o sobě nedosahuje nějakých závratných výšin.
Knihu ani předchozí adaptaci od Kurosawy neznám, takže netuším, zda potíž spočívá už v předloze, nebo až v téhle předělávce, ale zatímco Howard v Ransom nabízel chytrou hru s divákem, psychologicky propracované (kladné i záporné) charaktery, překvapivé zvraty v doprovodu svižného tempa a příjemné dávky napětí a akce, Lee se spokojí s povrchním jednáním postav (psychologický vývoj hlavní postavy od pragmatika k humanistovi se odehraje značně překotně a tudíž nevěrohodně), nepřesvědčivými dialogovými výměnami (konfrontace ve studiu a následně ve vězení vyšumí úplně do ztracena) a závěrečným muzikálovým číslem, které namísto patřičného klimaxu/pointy evokuje spíše nevyžádanou reklamu na nějakou pěveckou reality show. Washington a zbytek castingu odvádějí výbornou práci, Lee bohužel nikoliv.