Ty samé přednosti a nedostatky, které šlo nalézt v Small Things Like These, se tudíž vyskytují i zde. Pochvalu zaslouží audiovizuální zpracování a zejména casting. Murphy, Watson a Ullman předvádějí precizní herecké výkony a svými civilními projevy táhnou film nahoru. Stejně tak pohotová ruční kamera, která dovedně kličkuje mezi postavami, odvádí skvělou práci (takhle stylový kamerový oblet se nevidí ani v leckterém blockbusteru) a spolu s působivým OST dodává filmu autentickou atmosféru (skrze dlouhé záběry bez střihu a sledování tváře herců z bezprostřední blízkosti).
Problémem ovšem je, že po příběhové stránce se film točí v kruhu. Děj se skládá z náhodných epizod v průběhu jednoho dne v ústavu, ve kterých se sice tvůrci pokoušejí otevírat nitra jednotlivých postav (nosný reportážní prvek jejich promluv přímo do kamery je značně nevyužitý), ale činí tak v ukrutně pomalém tempu a bez přítomnosti nějakých výraznějších dramatických/emocionálních scén, takže po většinu stopáže není jasné, kam to celé vlastně směřuje a jaká by měla být pointa. Což dokládá i neuspokojivě otevřený konec, ve kterém některé vedlejší linky úplně vyšumí do ztracena (následky uzavření provozu) a jiné se uzavřou stylem deus ex machina (psychické problémy se sebevražednými tendencemi).